Míza stromů – zdroj cukru

Výbava, výstroj, tipy a zkušenosti pro pobyt v přírodě.

Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Karlos » 01.03.2011 12:29

Ve vlákně o rozdělávání ohně MAX odkazoval na zajímavý blog kde jsem v jednom článku narazil na možnost "načepovat si" mízu jako lahodný nápoj :) bylo to zde: http://skwbushcraft.wordpress.com/2010/03/24/horne-zahorany-bukovina-den-prvy/ zhruba v druhe tretine stranky... Citujem:

V jarných mesiacoh pozorne sledujem kedy sa rozprúdi v stromoch miazga. Toto obdobie trvá len krátko a práve teraz je ten čas. Napichol som jednu neďalekú brezu, na získanie sladkej miazgy na osviežujúci nápoj. Javorová miazga je síce oveľa sladšia a lahodnejšia, no ani brezová nieje na zahodenie. Pitie tejto tekutiny sa pomaly pre mňa stáva takým bushcraftovým rituálom jari každý rok.

Našel jsem ještě pár užitečných článků na toto téma a jsem rozhodnut to vyzkoušet.

http://www.slovane.cz/view.php?cisloclanku=2006040001
http://wwwold.ekovesnicky.cz/strava/miza_stromu.html

Už jste to někdo zkoušel?
Uživatelský avatar
Karlos
Rozpadlík
 
Příspěvky: 4683
Registrován: 21.12.2010 19:31
Bydliště: Velká Morava

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Max » 01.03.2011 13:40

Já jsem kdysi zkoušel březovou a docela mi chutnala.
Jeden z postupů získání mízy pěkně ukazuje i R. Mears v dokumentu Bushcraft - Four seasons. Ke stažení zde:
http://www.ulozto.cz/6154727/ray-mears- ... easons-avi
Uživatelský avatar
Max
 
Příspěvky: 256
Registrován: 25.01.2011 16:31
Bydliště: Severní Čechy

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod alibaba » 02.03.2011 21:18

Jedine kde je to mozne tam kde roste sugar maple a to je snad ve state Hew Hampshire a tu mizu sbirali i indiani davno pred tim nez tam belosi dorazili a je plno oblasti kde tento strom neroste a nahrazky jako jsou briza jsou vlastne nedostatecne .....
alibaba
 
Příspěvky: 2113
Registrován: 12.01.2011 21:27
Bydliště: North Carolina USA

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Maximus » 02.03.2011 22:19

Javor cukrový (Acer saccharum Marsh.) se opravdu používal k výrobě cukru, ale ani březová míza co do energetické hodnoty není k zahození. V časných jarních měsích je toho v lese dost málo ke konzumaci (pokud nepočítám lov či rybolov) a k získání spousty enrgie z březové mízy stačí jen nůž a nějaké nádobky. V našich podmínkách by neměl být problém v případě nouze objevit březový hájek a ten vhodně "navrtat".

Něco málo o využití mízy z břízy:
http://www.slovane.cz/view.php?cisloclanku=2006040001
Maximus
Moderátor
 
Příspěvky: 4067
Registrován: 12.01.2011 19:24
Bydliště: ČSR

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Karlos » 03.03.2011 7:56

Koukam ze tech javoru je nekolik druhu, k odberu mizy a jeji konzumaci se hodi vsechny javory nebo jen ten Acer saccharum?

Pekne fota javoru: http://www.treetopics.com/acer_saccharum/index.htm
Přílohy
sugarmapleLateSummer-320.png
sugarmapleLateSummer-320.png (48.57 KiB) Zobrazeno 30445 krát
sugar_maple_2931-320.png
sugar_maple_2931-320.png (55.56 KiB) Zobrazeno 30445 krát
sugar_maple_17913b-320.png
sugar_maple_17913b-320.png (58.38 KiB) Zobrazeno 30445 krát
Uživatelský avatar
Karlos
Rozpadlík
 
Příspěvky: 4683
Registrován: 21.12.2010 19:31
Bydliště: Velká Morava

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Maximus » 03.03.2011 8:59

Sladkou mízu poskytují i u nás původní druhy javorů, jen jsou méně cukernaté.

Nějaké bližší informace třeba zde:
http://wwwold.ekovesnicky.cz/strava/miza_stromu.html
http://botanika.wendys.cz/cizi/rostlina.php?138
http://diskuse.nachvojnici.cz/viewtopic.php?f=27&t=397
http://zena-in.cz/clanek/vezmete-pipu-a ... utor=18438

a něco o míze z javoru je v poměrně komplexním a velmi užitečném přehledu:

PhDr. Rastislava Stoličná, CSc.: Rostlinná strava našich předků


Čím se živil člověk předtím, než dospěl k vyšším formám zemědělství můžeme usuzovat podle archeologických nálezů a podle toho, co dnes sbírají a konzumují tzv. primitivní kmeny. Nejvíc se ke starým praktikám zužitkování rostlin a plodů ubírali lidé v období hladu. Svědčí o tom mnoho dokladů ze střední Evropy, kde se při vyspělém zemědělství zužitkovávalo také to, co poskytovala volná příroda.

Zdroje mouky

Mezi nejrozšířenější listnaté stromy ve střední Evropě patří dub a buk. Duby uctívali Germáni i polabští Slované a kdysi se tyto stromy vysazovaly tak jako se dnes vysazují ovocné sady. Dubový háj byl posvátný, zasvěcený hromovládci Perunovi a sběr žaludů byl obřadem, který se pravidelně vykonával na den sv. Michala - 29.září.

Plody dubu - žaludy - člověk odpradávna sbíral, pražil, loupal a mlel na mouku. Žaludy byly před pěstováním obilnin nejdůležitější rostlinnou potravinou, obsahují mnoho bílkovin a škrobu. O důležitosti dubu máme zprávy i u starořímských básníků - Ovidia a Vergilia, kteří chválili žaludy jako první potravinu člověka.

Ve střední Evropě se žaludy jako strava udržely do středověku, v dobách hladu se z nich vždy pekl chléb. Jedním ze způsobů přípravy bylo louhování žaludů ve vápenné vodě. Až poté se mlely v mouku. Bylo tomu tak za napoleonských válek, kdy se v roce 1817 nařizovalo jak žaludovou mouku správně zpracovat. I během 1.světové války nařídil rakousko-uherský vyživovací úřad sběr žaludů, aby se z nich mohla ve velkém vyrábět mouka. Až do 18.století se na vesnicích udržel zvyk ochucovat obilní mouku žaludovou a tvrdilo se, že takový chléb je chutnější než připravený z mouky hrachové, kterou běžně používali drobní rolníci.

Když byl dostatek obilné mouky, sloužily žaludy jako krmivo pro dobytek a vyráběla se z nich tzv. žaludová káva, známá vysokým podílem tříslovin, odvar z ní je horký a má silný dietetický účinek, proto je vhodný při střevních těžkostech a v lidovém zvěrolékařství při léčbě dobytka.

Jako alternativní zdroje mouky zapadly u lidí celkem do zapomnění tzv. vodní ořechy. Plody vodní rostliny (kotvice plovoucí), které rostly v jezerech a rybnících po celé Evropě, bohaté na škrob a dusíkaté látky, se lidově nazývaly též „jezuitské ořechy“ nebo „vodní kaštany“. Sbíraly se a mlely podobně jako jedlé kaštany na mouku. Zásoby vodních ořechů byly nalezeny ve vrstvách až 30 cm, byly známy i ve starém Římě a ve středověku se uměle nasazovaly do klášterních rybníků. Ze střední Evropy o nich podává svědectví Matthioliho herbář: „Ovoce je to černé, velikosti kaštanu, třírohé se třemi špicemi, uvnitř je bílé maso kaštanové chuti. Jedí ho zejména chudí lidé, sedláci je při nedostatku obilí vaří a suší, tlučou na prášek a pečou z nich chléb.“ Sběr kotvice byl běžný ještě v 19.století na jižním Slovensku.

Další náhrada mouky známá ze střední Evropy byl pýr plazivý. Jeho kořeny lidé v době nouze vykopali ze země, usušili a pomleli. Kromě přípravy chleba vařili z pýru polévku, kaše, pekli placky. Přípravu mouky z pýru dokládá např. Etnografický atlas Polska - oblast Podhalí, Malopolska, Kašubska a Slezska.

Podobné využití měl i sveřep rolní. Ze semen této rostliny se připravovala mouka, z níž se vařila kaše, pekli placky a v oblasti Podkarpatska se využívala i na přípravu chleba.

Dalším zdrojem mouky byl zblochan vzplývavý. V Polsku se lidově nazývá „kašinec“ nebo „manová tráva“. Zblochan se ve stravě vyskytoval zejména u Slovanů, nejvíce v pohraniční oblasti. Ještě v 19.století měla tato rostlina velký ekonomický význam. Přes polské přístavy se vyvážela do Německa, kde byla v obchodu známa pod názvem „polská kaše“. O všeobecném rozšíření zblochanu svědčí také fakt, že v Polsku v době raného středověku patřil k povinným dávkám poddaných.

Etnografické materiály uvádějí také další zdroje mouky: pomletou kůru stromů a dřevěné piliny, zejména z břízy. Ke starým nouzovým jídlům na Slovensku patřily také lískové jehnědy. V zápisu kroniky ze Slovenské Ľupče z roku 1867 se píše, že v době hladomoru sbíraly ženy kvetoucí jehnědy, tzv. řasy, vysušili je, pomleli, přidali trochu mouky a pekli z nich chléb. Jehnědy jsou známy také z Liptova a z Horehroní.

Zdroje tuků

Pro výživu měly kdysi velký význam lískové ořechy, které v celé střední Evropě rostly jako souvislé porosty. Ve středověku jich bylo tolik, že poddaní museli plody odvádět panstvu, které však nesloužily jako pochoutka, ale protože obsahují více než 60 % tuku, se z nich lisoval stolní olej.

Dalším důležitým plodem byly bukvice. Krmil se jimi i dobytek a lesní zvěr, ale pro člověka měly význam jako zdroj kvalitního oleje. Loupané plody buku obsahují 48 % tuku. Staré prameny uvádějí, že pokud byl bukvicový olej lisován za studena, z čerstvých a loupaných bukvic, byl lahodný a voňavý, průzračný a přirovnávali jej k olivovému oleji. Stará technika lisování byla naplno využita i během 1.světové války, kdy bylo zakázáno bukvicemi krmit dobytek. Domácí výroba oleje se zachovala až do 20.století v oblasti moravsko-slovenských hranic. Zde se používal ke smažení, jako omasta na brambory, potíral se jím opečený chléb a využíval se také jako lék. Sladké vyloupané oříšky z bukvic se jedly též jako pochoutka a prodávaly se běžně na trzích v Polsku a v Praze - kde je o tom doklad ještě z roku 1903.

K cenným zdrojům tuku kdysi patřil také černý bez. V chudších českých domácnostech, kde se nechovali krávy, používali bez k přípravě másla. Zralé rozmačkané černé bobule se daly pomalu vařit. Během varu z nich vystupovaly olejnaté látky, které se postupně odebíraly. Když tato mastnota vychladla a ztuhla, měla barvu i tvárnost, která se podobá máslu. Bezinkové máslo se používalo jako omasta na jídlo i jako léčivé „mazání“ při zápalu plic.
(prozn. od maximus-pravděpodobně se nejedná o černý bez, ale o bez hroznatý - červený)

Zdroje cukru

Stromy neposkytovaly člověku pouze svoje plody, ale některé z nich i sladkou mízu. Zejména javor a bříza na jaře „krvácejí“. V podmínkách střední Evropy nabízela lidem zdroj cukru zejména bříza. Míza z ní je sladká tak jako javorová. V našich podmínkách sloužila březová šťáva více jako osvěžující nápoj než jako zdroj cukru. Zvyk nařezávat kůru břízy a zachytávat její šťávu do nádoby byl znám v Čechách, na Slovensku, v Polsku, na Ukrajině a v Rusku. Získávání březové šťávy jako běžný jev popisuje Hospodářská encyklopedie z 80.let 18.století. Je tam uveden podrobný návod jak břízy navrtat, aby se nepoškodily a popisuje, že urození pánové březovou vodu ještě vylepšovali medem a nechali zkvasit jako medovinu nebo místo medu do ní přidávají hrozinky. Kniha též radí: „Když je míza moc sladká, může se z ní vařit sirup nebo cukr, či spíše manna.“

Na polsko-litevském a polsko-ruském pohraničí se šťáva získávala i ze stromů horského javoru - klenu. Goralé v Karpatech a Sudetech hasili žízeň zejména javorovou šťávou. V jižním Velkopolsku byl rozšířen zvyk získávat šťávu ze stromů divoce rostoucích višní a na Slovensku i z buku.

V dobách Marie Terezie se na její vlastní popud konaly pokusy se získáváním cukru z javorové šťávy. V Bratislavě se podařilo nějakému lékárníkovi vyrobit cukr už v roce 1778. Forma cukrovarnictví se nejvíce rozvinula za napoleonských válek, kdy vysoce stoupla cena třtinového cukru, který se vojenskou blokádou nedal dovážet. V roce 1811 byla v Rakousku-Uhersku ustanovena pod patronací císaře zvláštní komise pro pokusy s výrobou javorového cukru. Avšak v podmínkách střední Evropy se získávat cukr nevyplatilo, javory zde rostoucí roní mízu málo sladkou, než druhy severoamerické, kde jeden strom dává až 3 kg cukru. A tak postupně, zejména po prosazení cukrové řepy, javorový a březový sirup jako možný zdroj cukru upadl v podstatě do zapomnění.

Lesní zdroje

Les odnepaměti poskytoval zdroje vitamínů, které člověk vždy instinktivně vyhledával a oblast střední Evropy byla bohatá na lesní a plané ovoce.

Lesní jahody jsou dodnes velmi oblíbené zejména kvůli neopakovatelné vůni. K jahodám se kdysi tradičně jedl chléb a zapíjeli se kyselým nebo sladkým mlékem, což vytváří v těle ideální poměr živin prospěšných pro organismus.

Z borůvek, které obsahují zejména vitamín A, se na vesnicích často vařil sirup. Využíval se jako lék na žaludek. V jiných regionech se vařívala borůvková povidla a plody se sušily a užívaly jako lék při střevních těžkostech. Kdysi se připravovala i mlékem a perníkem zahuštěná omáčka, v Čechách a na Moravě známá pod názvem „žahúr“, kterou v 16.století s oblibou konzumovali také měšťané.

V jehličnatých lesích a na horských stráních rostly také brusinky. Protože jsou dost trpké, nejídávaly se čerstvé, ale zavařovaly se, podobně jako brusinkám podobná klikva. Ta rostla na rašelinách a v bažinatých lesích. Její plody se obíraly až po prvním mrazu.

Velmi často se sbíraly lesní maliny. Když jich byl dostatek, vyráběla se kvašená malinová šťáva a povidla. Ze starých pramenů se dozvídáme, že kdysi se v zámožnějších rodinách z malin a jahod vařila voňavá kaše s medem a vínem.

V moravských a slovenských Karpatech, ale i na území Polska se vždy urodilo dost ostružin. Vařila se z nich povidla a ochucovalo víno. Všechny tyto lesní plody bohaté na vitamín A a vápník doplňovaly jídelní lístek lidí v letních měsících.

Na podzim, po prvních mrazech, lidé sbírali také další divoce rostoucí plodiny. Známé jsou plody jeřabiny, která obsahuje zvláštní alkoholický cukr sorbit. Na Slovensku a v Čechách se jedli namrzlé syrové nebo se z nich vyráběla domácí pálenka. Na Spiši je podávali jako přílohu k masu. V 16.století sbírali jeřabiny slovenští poddaní pro vojsko bojující proti Turkům a usušené odevzdávali do hradních komor. V Polsku se z jeřabin připravovalo víno nebo šťáva, která se pila zředěná vodou. Ve Velkopolsku vařili jeřabinová povidla. Nejširší uplatnění měli u východních Slovanů. Z podobných stromů jako jeřabiny, které se nazývali brekyně (mukyně), a rostly v teplejších oblastech, se obírali malé plody, podobné třešinkám a vařila se z nich kaše nebo se sušili a poté se z nich pekl sladký chléb.

Dalším ovocem, které dávala volná příroda, byly dřínky a dřišťály. Dřišťály jsou plody keře dřišťálu obecného, který kdysi hojně rostl na suchých stráních. Později byl zlikvidován kvůli parazitu - rzi obilné, která napadala obilí a ohrožovala úrodu. A tak malé červené plody, které rostou seskupeny do malých hrozínků, ze střední Evropy zcela vymizely. Staré prameny však uvádějí, že se šťáva z nich používala proti skorbutu. Matthioli psal, že plody dřínek a dřišťálu se daly zkvasit s medem, aby hasily žízeň a palčivost při zimnici a rovněž se sušívaly a nakládaly do soli. Hospodářská encyklopedie z 18.století uváděla: „Kyselé šťávy dřišťálu se mohou užívat místo citrónů, např. i při přípravě anglického punče. Tyto plody skutečně obsahují mnoho kyseliny citrónové a jablečné a v takovém prostředí se dobře uchovává také vitamín C. Z dřínků se kdysi na Slovensku a v Polsku, kde jich bylo vždy dostatek, vařila povidla a víno, případně šťáva a vyráběli také ocet.“

Ke zcela zapomenutému planému ovoci patřil divoký angrešt, který rostl na vápencových skalách. Na Slovensku se z něj připravovala sladkokyselá zadělávaná omáčka s mlékem, kterou jedli k masu především boháči.

Kyselé a trpké byly plody švestky, která se ve střední Evropě bohatě vyskytuje na stráních a mezích. Dnes lidé dělají ze švestek zejména podomácku víno, ale kdysi se uvařené také jedli. Sbírali se po prvním mrazu, kdy změkly. Často se jen pekly nasucho na ohni. Z planého ovoce se sbírali též jablka a hrušky, které se uchovávaly ve slámě nebo je lidé sušili. Uvařené sušené pláňky patřily k tradiční součásti vánočních obřadních jídel zejména v horských oblastech Slovenska. Usušené a rozdrcené hrušky byly oblíbenou posýpkou na koláče na Moravě. Z čerstvých pláněk se připravoval ocet, zužitkovával se v době půstů, kdy se připravovali kyselé polévky a zadělávané omáčky.

Dodnes se na vesnicích sbírají šípky, plody plané růže. Zejména v horských oblastech byly šípky vždy dobrou zásobárnou vitamínu C. Ze šípek se dělalo velmi chutné víno, plody se sušily a vařily k hustým povidlům. Z povidel se vařila polévka, omáčka či kaše. Ze sušených plodů se připravoval čaj. Na čaj se běžně sbíraly také květy lípy, černého bezu, v lese mladé jahodové, malinové a ostružinové listy, na loukách květy a listy heřmánku, řepíku a orseje.

Široké uplatnění v lidovém lékařství měl jalovec. Z jeho plodů se připravoval extrakt, používaný jako lék k onemocnění plic, střev a žaludku. Ve Velkopolsku se používal jako lék pro koně. Všeobecně bylo známo, že pálené plody jalovce mají dezinfekční účinek. Proto se často používal k vykuřování domu. Byl to také tradiční prostředek proti uřknutí. Plody jalovce se ještě na počátku 20.století používaly k domácí výrobě piva. Usušené bobule se potloukly a zalily teplou vodou. Druhého dne se nálev vařil a přidal se do něj chmel. Pivo bylo dobré také vařené s medem. Podávalo se např. u Kurpiů v Polsku na výroční svátky. Známa byla také příprava jalovcového vína, doložená například z jihovýchodního Polska. Plody jalovce se využívaly i na přípravu pálenky, a to v Polsku a na Slovensku zejména v oblasti Bílých Karpat, kde se vyráběla oblíbená borovička. Z plodů jalovce se obvykle dělávala i povidla, popřípadě se konzumovaly čerstvé. V kuchyni se jalovec používal jako koření a muži si jalovec míchali do tabáku při kouření dýmky.

Zdroje zeleniny

Na jaře se lidem nabízely zdroje v podobě divoce rostoucí zeleniny. V lidové kuchyni se konzumovala mladá nasekaná kopřiva. Připravovala se z ní polévka nebo zahuštěná omáčka, rovněž se pil léčivý odvar. Kopřiva byla tradiční součástí obřadního jídla z vajec a uzeného masa na svátek Velké noci. Tento původní „špenát“ se připravoval též z listů šťovíku kyselého a lebedy. Podle Maurizia byly tyto merlíkovité rostliny běžnou stravou např. na Ukrajině, kde se nazývali „natyna“. Vařily se v období Velkého půstu před Velkou nocí.

Šťovík byl také neodmyslitelnou součástí jarní polévky nazývané „šči“ v Rusku. V Evropě se kdysi pěstoval i v zahradách. Zajímavé je, že ještě v roce 1895 se v Paříži prodalo 20 milionů kg šťovíku, zatímco ve střední Evropě se již nepěstoval. Materiály Etnografického atlasu Polska dokládají v době hladu i konzumaci bodláků a šťavelu (lid. zaječí kapusty). Mladí bodláci se připravovali jako salát, vařila se z nich polévka a hustá zadělávaná omáčka. Populární byli zejména v oblasti Podhalí a Malopolska. Zaječí kapusta, nazývaná též „zaječí šťovík“, je nízká rostlina rostoucí v lesích, má nakyslé listy a děti ji mají rády syrovou. V době hladu se i z této rostliny připravovala polévka „baršč“. Polévky a zahuštěné omáčky se v době nouze připravovaly také z listů podbělu, pampelišky a křenu.

Ze zeleniny se konzumoval také divoce rostoucí pastinák a mrkev, podobně jako další rostliny, které měly moučnaté kořeny anebo hlízy. Ty sloužily jako složka stravy v době, kdy střední Evropa ještě neznala pěstování brambor. Některé z nich se jedly syrové nebo uvařené, z jiných se vařily odvary, které se používaly jako léky, jiné se namáčely do alkoholu.

V oblasti Spiše bylo vykopávání a sbírání kořenů samostatným zaměstnáním po celé 18. a 19.století. Sběrači (wurzelgräber) kořeny prodávali na trzích nebo hostinským, lékárníkům a olejkářům.

Prvotní saláty se připravovaly z listů divoce rostoucího česneku, šťovíku, řeřichy, potočnice a čekanky. Kdysi známou salátovou rostlinou byl také kozlíček polní, který se uvádí již v ručně psaných knihách. Také sléz je starou kuchyňskou rostlinou, používanou na salát i jako koření. Na salát se používali také listy mléče rolního (lid. štrbák). Ze starých pramenů víme, že se sbíraly také listy bolševníka (boršče), který Maďaři nazývali „salátem Slováků“.

Všechny tyto listy obsahují mnoho rostlinných bílkovin, vitamíny - zejména A a C, dostatek železa, vápníku a jiných zásaditých látek. Zelené syrové saláty znamenaly důležitý prvek výživy lidí v jarním období proti únavě a skorbutu. V menších městečkách se na trzích prodávali ještě počátkem 20.století. Je jen na škodu věci, že postupným „zcivilizováním“ člověka se na ně v kuchyni střední Evropy zapomnělo.

Z uvedeného přehledu zřetelně vyplývá, jakou bohatou zásobárnou potravin bylo pro lidi přírodní prostředí. Produkty získávané z volné přírody se zvyšovaly vždy v obdobích, kdy produkce nebo trh s běžnými potravinami selhával. Mnohé z nich jsou vítaným zpestřením jídelního lístku i současných lidí.

Použitá literatura:

BOHDANOWICZ, J.: Poźywienie. In: Komentarze do Polskiego Atlasu Etnograficznego. Polskie Towarzystwo Ludoznawcze - Wydawnictwo, Wroclaw 1996, s. 10-21.

BOHUSZEWICZ, Z.: Rosliny jadalne dziko rosnace. Warszawa 1955.

ČERNÝ, V.: Les a člověk v historickém vývoji. In: Československý les. Praha 1933.

Herbář aneb bylinář vysoceučeného a vznešeného pana doktora Petra Ondřeje Matthioli skrze Joachyma Krameria v slavném říšském městě Norimberce lékaře a doktora. Z německého pak jazyku v český přeložený. 1596.

HOOPS, J.: Waldbäume und Kulturpflanzen im Germanischen Altherthum. Strassburg 1905.

CHETNIK, A.: Poźywienie Kurpiów. Jadlo i napoje zwykle, obrzedowe i glodowe. Kraków 1936.

JOSTOWA, W.: Z źycia góralskiej biedoty w XIX weku. Wierchy, 20, 1953, s. 117-122.

JOSTOWA, W.: Poźywienie pasterzy, zbójnikow i mysliwych tatrzanskich. Wiedza i Zycie, 21, 1954, s.96-98.

MALICKI, L.: Zbieractwo roslin i produktów dzikich na Pomorzu. Litery, 9, 1971, s. 14-16.

MARKU., M.: Zberné hospodárstvo na Horehroní. Slov. Národop., 9, 1961, s. 190-242.

MARKU., M.: Zberné a koristné hospodárstvo. In: Slovensko, 1ud II., Obzor, Bratislava 1975, s. 741-754.

MAURIZIO, A. M.: Die Geschichte unserer Pflanzennahrung. Paul Parey, Berlin 1927.

MOLCZANOVA, L. A.: Materialna kultura Belorusov. Minsk 1968.

NOVÁK, F. A.: Veľký obrazový atlas rastlín. Mladé letá, Bratislava 1976.

SZAFER, W.: Kilka uwag o tzv. mannie. Orli lot 2/3, 1929.

SZAFER, W.: Rosliny polskie. Warszawa 1967.

ÚLEHLOVÁ-TILSCHOVÁ, M.: Česká strava lidová. Družstevní práce, Praha 1945, s. 15-75.

ZÍBRT, E.: Česká kuchyně před sto lety za dob nedostatku. A. Neubert, Praha 1917.

autor:

PhDr. Rastislava Stoličná, CSc., Ústav etnologie Slovenské akademie věd,

studie „Alternatívne zdroje rastlinnej stravy v strednej Európe“, ročník 45, 3/1997
Maximus
Moderátor
 
Příspěvky: 4067
Registrován: 12.01.2011 19:24
Bydliště: ČSR

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod alibaba » 04.03.2011 3:00

Ja tohle znam a zkousel jsem to, tedy ten sber zaludu , nejdrive jsem nasbiral velke zaludy vyloupal a zacal je vyvaret ono se to musi 4x slivat az se nemuze nic slevat, nebot voda zustava cista co je ze zacatku tmavo hneda pak se to necha ususit a zaludy se rozemelou na mouku a tak se pouziva jako veskera mouka .
No chut je jen tak tak ,ale na tom moc nezalezi, kdyz clovek je hladovej......
alibaba
 
Příspěvky: 2113
Registrován: 12.01.2011 21:27
Bydliště: North Carolina USA

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Karlos » 14.03.2011 22:03

Takze o vikendu jsem synacka nalakal ze budeme čepovat mizu ze stromu jako to dělal prostý lid za dob rytiru... tato čast se povedla na jedničku nebot se nemohl dočkat vikendu...

Šli jsme k lesu hledajic břízu (javor bych ted kdyz jsou stromy bez listu nepoznal :) ) žádnou jsme nenašli tak jsme si vyhledli buk (alespon jsem si myslel ze je to buk)...

Pořadny strom cca 90 cm v pruměru, vyvrtal jsem osmičku dírku cca 8 cm hlubokou, do dirky vsunul brčko s odřiznutym vrchem (žlábek), toto zavedl do 2 litrove petky (jsem si řikal jestli to nebude málo) kteražto byla za hrdlo motouzem ovazana kolem stromu... potud dobrý...

Pote jsme šli domů, v noci jsme se báli že petka přeteče a část mizy přijde vniveč což by byla škoda...

Na druhy den jsme vyrazili plni očekávání a s nastartovanými chuťovými buňkami, našli strom a... a nic, vubec nic... kromě tak 2 mililitru vysražené vlhkosti... malej naštvanej, velkej zahambenej :?

Napadaji me dva duvody neuspechu:

1) je ještě brzy a miza ještě neproudí (ale o vikendu bylo krásně)

2) strom měl hodně tlustou starou kůru a tak vrt nebyl dost hluboky

Ať tak či tak neúspěch nás neodradí... jen dodám že jsme dírku zacpali klacíčkem vtlučeným po vzoru špuntu...
Uživatelský avatar
Karlos
Rozpadlík
 
Příspěvky: 4683
Registrován: 21.12.2010 19:31
Bydliště: Velká Morava

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Max » 14.03.2011 22:10

a nebo za 3) špatně zvolenej strom. Zmínku o tomhle využití buku jsem nikde neviděl (čímž samo netvrdím že to na 100% nejde). Spíš zkus někde najít tu břízu, ta by měla mízu ronit hned po proříznutí kůry.
Uživatelský avatar
Max
 
Příspěvky: 256
Registrován: 25.01.2011 16:31
Bydliště: Severní Čechy

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Karlos » 14.03.2011 22:31

Max: ...viz výše článek od Maximuse:

V jižním Velkopolsku byl rozšířen zvyk získávat šťávu ze stromů divoce rostoucích višní a na Slovensku i z buku.


Takže by to alespoň teoreticky jit melo. Priste urco pujdem jen do brizy.
Uživatelský avatar
Karlos
Rozpadlík
 
Příspěvky: 4683
Registrován: 21.12.2010 19:31
Bydliště: Velká Morava

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod alibaba » 15.03.2011 4:27

To admin.

Strom musi vzdy mit listy ,nebot strom bez listu nema prebytek mizy ,hlavne brezovy strom tak jeste jednou az to bude mit listy ,vsechno az bude ve vegetacni dobe az nastane narustat ten letni letokruh ,pak se musi experimentovat na ruznych stromech.....
alibaba
 
Příspěvky: 2113
Registrován: 12.01.2011 21:27
Bydliště: North Carolina USA

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod hanpari » 15.03.2011 15:53

To admin:
Tady máš nějaké odkazy pro nové pokusy:

http://www.slovane.cz/view.php?cisloclanku=2006040001
http://www.rodina.cz/clanek4958.htm
http://www.pixmac.cz/fotka/kbel%C3%ADky+na+javoru+pro+sb%C4%9Br+m%C3%ADzy+v%C3%BDrobu+javorov%C3%A9ho+sirupu+jaro/000058296605

Zdá se, že to jde nejen teoreticky :)


To Maximus:
Kotvice roste v Chropyni v rybníku, ale je tuším chráněná. Má myslím využití i jako nášlapný ježek, je to docela ostrá potvora.
Uživatelský avatar
hanpari
 
Příspěvky: 776
Registrován: 15.01.2011 21:10
Bydliště: Velká Morava

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Max » 17.03.2011 20:46

Míza se aktuálně řeší i na knife.cz http://knife.cz/Default.aspx?tabid=53&g ... 480#283480 (až dole).
Uživatelský avatar
Max
 
Příspěvky: 256
Registrován: 25.01.2011 16:31
Bydliště: Severní Čechy

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Max » 19.03.2011 19:20

Tak jsem navnaděn zdejšími příspěvky dnes vyrazil do lesa, mimo jiné vyzkoušet si načepovat tu blahodárnou mízu. Hledal jsem javor, který má mít mízu mnohem sladší než bříza, ale v okolí mnou vybraného místa jsem žádný nenašel a musel jsem se tedy spokojit s tou břízou.
Pokud máte chuť to vyzkoušet, právě začalo to správné období, míza proudí jako o život. Do stromu o průměru cca 20 cm jsem navrtal dírku bodcem na švýcaráku a za cca dvě hoďky nakapala tak čtvrtka hrnečku na fotce.
Při návratu jsem se dostal na cestu, podél které nedávno probíhala probírka stromů, většinou buků a javorů. Zatímco po prořezaných javorech tekla míza, řezy na bucích byly úplně suchý. Už jsem neměl čas vyzkoušet jí načepovat, tak jsem vám alespoň jsem vyfotil jak to vypadá.
briza.jpg
briza.jpg (72.7 KiB) Zobrazeno 30349 krát

Javor.jpg
Javor.jpg (70.2 KiB) Zobrazeno 30349 krát
Uživatelský avatar
Max
 
Příspěvky: 256
Registrován: 25.01.2011 16:31
Bydliště: Severní Čechy

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Pepe » 20.03.2011 15:28

A jak to chutná? :)
Uživatelský avatar
Pepe
Moderátor
 
Příspěvky: 792
Registrován: 22.12.2010 14:14

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Max » 20.03.2011 19:42

Nějak extra výraznou chuť to nemá, takovou trochu hořkosladkou.
Uživatelský avatar
Max
 
Příspěvky: 256
Registrován: 25.01.2011 16:31
Bydliště: Severní Čechy

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Venet » 20.03.2011 21:08

tak som tento vikend capoval brezovu vodu..... Mierne nasladla, celkom prijemna chut.
Predpokladam ze viac sladke to bude az ked budu listy, kt. budu tvorit cukry... Ale je to len moj predpoklad. Kazdopadne, niekedy zaciatkom aprila (dubna) alebo v polke to skusim znova, ci sa chut nahodou nezmeni na sladsiu.....
Uživatelský avatar
Venet
 
Příspěvky: 865
Registrován: 12.01.2011 22:48

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Maximus » 23.03.2011 21:21

Tak jsem si taky načepoval v březovém hájku. Kmen lze třeba navrtat bodcem na švýcaráku, ale myslím si, že malý nebozez je daleko praktičtější. Dobré je také místo "vpichu" předem trochu seškrábnout, aby se do nádobky nedostala zbytečně nečistota. Ze dvou "vrtů" za necelé 4 hodiny jsem měl přibližně 0,5 litrů mízy. Tato tekutina má lehký bílý zákal a chuť nevýraznou.

Upozorňuji, že každý vrt je potřeba nakonec ucpat, aby strom zbytečně nepřicházel o životodárnou mízu. Osobně se mi líbí metoda ala Ray Mears, který do rány zatluče dřevěný kolík a vyčnívající část kolíku seřízne kapesní pilkou.

V některých příručkách se nedoporučuje pít přímo neředěnou mízu, ale ještě jsem nedohledal proč (projímavé účinky dalších obsažených látek?). Na některých forech lidi tvrdí, že jí normálně bez následků pijí.

Obsah cukrů má mít březová míza jen kolem 7g na litr (tj. cca 118 kJ/litr), takže aby byla do sladka, tak to chce nakoncentrovat varem. Zkusil jsem polovinu vody odpařit a chuť už je výrazněji nasládlá. Po odpaření původního množství na cca 30 ml už měla míza vzhled jablečného moštu a chutnala jako přeslazený čaj :D.

Co se týká energetické hodnoty, tak je ta březová míza slabota. Pokud se bude sbírat ve věším množství (alespoň 20 l/den/osobu), poté koncentrovat varem tak to bude odpovídat cca 100g tatranky :). Pokud se k tomu přidá sběr oddenků orobince a rákosu a lov alespoň nějakých "myšohryzů" či ryb, tak by se teď na Vysočině dalo alespoň chvíli přežít. Samozřejmě, že ulovit divočáka či srnce by jistě bylo nejlepší "survival" řešení :D.

Jak tu začne růst něco alespoň trochu poživatelného, tak dám vědět ;) .
Maximus
Moderátor
 
Příspěvky: 4067
Registrován: 12.01.2011 19:24
Bydliště: ČSR

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod GloryToSunTsu » 24.03.2011 3:44

2 Maximus

To jsi docela borec, že jsi to takhle zblaznul 8-) já bych se asi bál, že se poseru a roztrhne mi to prdel :lol:
Sraz měl být teď a součástí mohla být ochutnávka :lol:

App, já bych asi šel lovit ryby :roll: než čepovat si mízu, ale hlad je nejlepší kuchař :roll:
GloryToSunTsu
 
Příspěvky: 839
Registrován: 05.03.2011 18:28

Re: Míza stromů – zdroj cukru

Příspěvekod Venet » 25.03.2011 23:23

Glory, Ja som nacapoval 4dcl a vypil som to na ex. nic sa mi nestalo... Prijemna chut, len trosku malo nasladla (asi by to chcelo fakt trosku povarit), biely zakal potvrdzujem.
Uživatelský avatar
Venet
 
Příspěvky: 865
Registrován: 12.01.2011 22:48

Další

Zpět na Přežití v přírodě

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník