Přežití v jiných oblastech

Výbava, výstroj, tipy a zkušenosti pro pobyt v přírodě.

Přežití v jiných oblastech

Příspěvekod Wilderness » 01.02.2016 18:18

Docela rozsahle zde jiz mame rozebrano preziti na uzemi nasich republik, potazmo mirnem pasmu, a to od bylinek a korinku az po lov a ziskavani vody. Coz je celkem logicke.
Mohli bychom si ovsem take, kdyz se pomalu krati o cem porad tlachat rozebrat a vypsat techniky preziti i v jinych ekosystemech pocinaje dzungli, konce antarktidou.

Protoze si nemyslim, ze by nebylo az tak na miste toto znat, ponevadz kdo muze tvrdit kam ho nohy zanesou? Celkem moderni je, ze se dnes muzete vydat na dovolenou nebo sluzebni cestu a najednou se objevite nekde s pytlem na hlave a v zajeti.... Samozrejme, ze tem negramotum plachnete, ale vyhrano jeste nemate... t.j. např.
Celkem nerealne ani neni (a doufam, ze se na me za to nesesype vlna kritiky), ze preze vsechny vlastenecke, usilovne a obetave pokusy, preze vsechen vynalozeny um, schopnosti, dovednosti a boje se jednoho dne muzeme stat uprchliky zase my, tedy belosi.. To je ale blbost :yes

Zajimal jsem se nejdrive o preziti v dzungli, tedy zaklady jako v nasich podminkach
jak tam sehnat vodu, jake drevo pro rozdelani ohne, jake zivocichy zrat jake ne, jake plody, listy, korinky jsou jedle, z ceho se da ziskat nebo vyrobit to ci ono a zasady cemu si vyvarovat, na co si dat pozor.
Ale nezakladal jsem hned vlakno ciste na dzungli, protoze bych
za A musel hned zalozit i tema pro Africke savany, poust, tundru, arktickou oblast atd.
Za B nevim jestli se to ujme a bude zajem.
Takze se pozdeji mohou temata odloucit..


Ona jungle je navic velmi problematicka, protoze existuje nekolik typu dzungli, takze muzeme moudre pohovorit o nejakych spolecnych rysech nebo se podivat na kazdou zvlast.

Myslim si, co jsem zatim tak koukal toho prave na ceske webove domene moc k sehnani neni, na survival, bushcraft ad. v ČR je az temer prehrselo, ale kterej korinek te ci one rostliny vykopat v Bolivie to ne..

Nejake zaklady o rozdelani ohne a ziskavani vody, ziskavani potravy dokazeme uplatnit kdekoliv na svete, kazdy vi, ze muze ulovit opici, chytit rybu, prevarit si nebo vyfiltrovat vodu, pokud je to oblast s bambusy, tak kazdy vi co s nim delat. Vojaci jsou nejak castecne pripravovani pokud jedou nekam na misi, neco je napsano ve Wisemanove prirucce, neco ukazuji Bears s Mearsem a Lundinem ve svych poradech. Na druhou stranu jsou dzungle tak rozsahle, nemilosrdne a diverzitni, ze to nemusi stacit.

Takze to budto tak muzeme nechat, pripadne si to zde zopakovat nebo vylepsit aby to v pripade, ze by se tak stalo neslo prezivani na krev.
Nejake postrehy mohou mit napriklad ti kdo jiz nejake cesty do takovych lokalit vykonali, cestovatele, dobrodruzy aj.
K uvitani a cerpani budou samozrejme i cizojazycna fora, ktera se na to zameruji..
"Kdybych měl zapomenout na ně, Bože na nebi, zapomeň na mě."
Uživatelský avatar
Wilderness
VIP
 
Příspěvky: 401
Registrován: 04.04.2014 18:47

Re: Přežití v jiných oblastech

Příspěvekod stani » 20.02.2016 17:51

Na to existuje docela zajímavá publikace, která se zaobírá globálně přežitím za různých situací v různých podmínkách - třeba na moři, v poušti, v zimě, atd. Je přeložená i do češtiny, ale název už jsem bohužel zapomněl.
Uživatelský avatar
stani
 
Příspěvky: 21
Registrován: 18.01.2015 12:33

Re: Přežití v jiných oblastech

Příspěvekod Jason » 28.02.2016 16:48

stani: tyhle knizky mam u nasich, az tam pojedu tak se podivam. Je jich nekolik (vesmes stejnych) kde jsou jednotlive biotopy krasne popsany. Ale ruku na srdce - mam to vsechno nacteny a kdyz jsem pak byl v dzungli v Cine tak bych si netroufnul sam neco snist pac ve skutecnosti to bylo uplne neco jinyho nez v knizkach. A co byl asi nejvetsi problem tak to byli ruzni hmyzaci a podobny mrchy. U pocitace je clovek presvedcenej jak to budes jit atd a kdyz to pak po Tobe leze, tahas z obleceni ruzny mrchy, celej pokousanej atd tak mi vsechny presvedceni a poucky sly pekne do prdele.. A to jsem nebyl v zadny krizovy situaci ale na par dennim vylete
Říkali mi, že můžu být čím chci. Tak jsem se stal ostudou své rodiny.
Uživatelský avatar
Jason
Sponzor serveru
 
Příspěvky: 297
Registrován: 19.11.2012 11:30

Re: Přežití v jiných oblastech

Příspěvekod RobertK » 22.06.2017 14:53

Trochu hardcore ale asi je spokojený.
Vydělal miliony na zlatě: Teď žije 20 let v chatrči na opuštěném ostrově
http://revue.stoplusjednicka.cz/vydelal ... em-ostrove
Robert
-----------------------------------------------------------
Očekávám to nejlepší ale připravuji se na nejhorší.
RobertK
 
Příspěvky: 286
Registrován: 02.06.2016 12:19

Re: Přežití v jiných oblastech

Příspěvekod Serža » 12.09.2017 9:23

\(^_^)/
Lepší je zbraň mít a nepotřebovat, než potřebovat a nemít...
Uživatelský avatar
Serža
 
Příspěvky: 3132
Registrován: 21.04.2016 15:12

Re: Přežití v jiných oblastech

Příspěvekod RobertK » 07.12.2017 14:40

Nevím jestli to tady nebylo ale Míra je borec
https://xman.idnes.cz/mira-zije-v-soula ... ntent=main
Robert
-----------------------------------------------------------
Očekávám to nejlepší ale připravuji se na nejhorší.
RobertK
 
Příspěvky: 286
Registrován: 02.06.2016 12:19

Re: Přežití v jiných oblastech

Příspěvekod Lyster » 26.06.2018 16:12

Japonský „trosečník” se musel po 29 letech vrátit do civilizace
https://www.novinky.cz/koktejl/476186-j ... izace.html
Uživatelský avatar
Lyster
VIP
 
Příspěvky: 2800
Registrován: 22.03.2014 23:01
Bydliště: Litoměřicko

Re: Přežití v jiných oblastech

Příspěvekod RobertK » 03.07.2018 7:08

Přežíti v jeskyni,
za mě super práce všech záchranářů :yes , muselo to být neskutečné je hledat.
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/tha ... 7030647_pj
ale těch několik měsíců jim nezavadím.
Robert
-----------------------------------------------------------
Očekávám to nejlepší ale připravuji se na nejhorší.
RobertK
 
Příspěvky: 286
Registrován: 02.06.2016 12:19

Re: Přežití v jiných oblastech

Příspěvekod Maric » 29.11.2019 15:37

Nevím zda to patří zrovna sem, ale je to skvělý rozhovor s legendárním polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem. Je na iDnes premium, tak ho sem dám delý, i pro příští generace. :D

Vyrůstá nám generace měkkýšů, je přesvědčen slavný cestovatel

Cestovatel Jaroslav Pavlíček strávil část života v Antarktidě, kde založil polární stanici. Přešel Grónsko i Aljašku a po celém světě provádí experimenty přežití a soužití s přírodou. Na ledovci, v poušti, v džungli, v horách, na moři. Proč vozí deštník? K čemu slouží spacák za necelé dvě stovky? Proč je lepší cestovat bez mobilu? A co vás spolehlivě zabije, když ztroskotáte na pustém ledovém ostrově?

Zvládl byste to všechno bez desetileté průpravy v Tatrách, kde jste v mládí nosil náklady na Téryho chatu?
Jednoznačně ne. Začínal jsem jako dřevorubec a skončil jako zástupce chataře Téryho chaty (jde o nejvýše položenou chatu na Slovensku, je ve Vysokých Tatrách ve výšce 2 015 m n. m., pozn. red.). No a mezitím jsem denně nosil nahoru skoro sedmdesátikilové náklady.

Nahoru znamená do šíleně strmého nekonečného kopce. Přijde mi to jako trochu nadlidský výkon.
Není. Jen si zpočátku nesmíte připustit, jak daleko a vysoko ta chata je. Jdete, jdete, až jste před ní. Trvá to asi tři a půl hodiny. Nosil tam se mnou jeden polský spisovatel, který zvládal čtyřicet kilogramů, ale další kolega i osmdesát. Ne že by nešlo vynést víc, ale byl byste oddělanej.

Ale stejně…
Je to jen psychika. Taky byste to dokázal. To není o fyzičce. Jdete a jdete.

Může člověk bez fyzičky zvládnout třeba přechod Grónska?
Ano. Důležitější je opravdu vůle nevzdat to.

Vzdal jste někdy něco?
Jistě. Odvaha neznamená hazard. Když vidím, že jdu do lavinového pole, tak se samozřejmě otočím. Když se blíží bouřka, tak ze hřebene sestoupíte dolů, kde je pravděpodobnost, že do vás třískne blesk, daleko menší. Nevím, jestli to tím vzdáte, ale jednoduše uhnete. Samozřejmě se ale nejde dostat ze všeho, protože příroda vám připraví ohromné množství překvapení. Pak na nějaké vzdávání nemáte čas. To jsou dramatické kecy novinářů, spisovatelů a těch, co píší deníky. Často úžasné, ale je to povídání o tom, jak svítil měsíček, byl mráz, přemýšleli o životě a umírali hlady. Jenže když v Antarktidě pádlujete sám na lodi jedenáct hodin v kuse, nemáte na takovéhle nesmysly čas. Musíte zabírat, zabírat a zabírat a nemůžete udělat pauzu, protože by vás to sneslo zpátky.

Vydrží člověk jedenáct hodin pádlovat?
Vydrží, i když jsem pak podle kolegů vypadal, jak když jsem slezl hrobníkovi z lopaty. Nemáte čas na přemýšlení ani modlení, ale bojujete. Všechno ostatní jsou pitomosti. S přežitím v divočině sice experimentuju, ale tohle experiment nebyl. Ztroskotal jsem v Antarktidě na jednom ostrově a jsem rád, že se to stalo zrovna mně. Byl jsem tam šest dní.

Propadal jste trudomyslnosti?
To už bych tady nebyl. Sbíráte naplaveniny, protože jinak tam žádné dřevo nenajdete, a staráte se o to, aby vám nebyla zima. Opravdu nefilozofujete.

Jak jste přežil?
U sebe má mít člověk co? Zapalovač a nůž. To je povinnost polárníka. V trosečnickém balíčku mi tehdy chyběl spacák a v noci bych za něj dal zlato. Dneska ho tam mám. Z Tesca za sto padesát korun.

To stačí?
Ano. To není na cestu, ale jen v záchranném balíčku pro případ nouze. Musím tam mít třeba i pilku na železo zbroušenou z jedné strany. Žádné drahé věci. Ať si klidně každý vezme spacák za deset tisíc, ale já ho nepotřebuju. Zrovna ho měl kolega v Nepálu, kde mu v noci uletěl a dvě hodiny jsme ho někde nad řekou hledali.

Jak jste se z toho ostrova dostal?
Klesl vítr a udělal jsem si propočet, o kolik mě to snese (termín, kterým se označuje nežádoucí vliv větru či protivětru, když pádlujete na lodi, pozn.red.) a jestli se dostanu na druhou stranu kdesi u Austrálie. Šest dní neklesal vítr, což je zázrak. Protože jinak platí, že čím větší bouře, tím kratší trvání. Ale to se holt stává. Tady jsme taky měli tisíciletou vodu...

Co jste jedl?
To vůbec není důležité. Nejdřív musíte zajistit bezpečnost, potom teplo, pak vodu a teprve pak to další. Všichni se ptáte na hlad a přitom pořádně nevíte, co je zima a žízeň.

Jasně, ale polárník Robert Scott na cestě z jižního pólu přece umřel hlady.
Scott umřel hlady. Ale hlavní bylo obrovské vyčerpání, k tomu plíživá dehydratace a teplotně na tom také nebyl on ani ostatní nejlépe. Takže šlo o celý komplex příčin. (Robert Falcon Scott žil v letech 1868–1912, byl to britský polárník a snil o tom, že jako první stane na jižnímu pólu, tam se dostal 17. ledna 1912, o měsíc a den později než Roald Amundsen, cestou zpět navíc Scott a čtyři další členové jeho expedice zahynuli, pozn. red.)

Přežil by člověk na arktickém ostrově bez vašich zkušeností?
Myslím, že ano. Úplný měkkýš asi ne, ten by to vzdal. Řekl by si: „Musím umřít.“ A umřel by. První zásada mého desatera přežití je neztratit hlavu. Jinak je ztraceno všechno. Na Téryho chatu, která je ve dvoutisícové výšce, k nám přišli ve strašlivé bouři i jednonohý nebo jeptiška. Všechno je to zase jen psychika.

Všechno?
Ano. Kdo to zvládal nejlépe, když došlo k únosům v Angole? Děti. V roce 1983 se tam stavěla československá papírna, kterou přepadli povstalci. Pak muže, ženy i děti hnali ozbrojenci z UNITY v sandálech tři měsíce pěšky do Jižní Afriky. Když řeknete chlapovi, že má jít jen v sandálech tři měsíce, řekne si, že to nezvládne. A je s ním konec. Jeden dokonce zemřel. Zatímco děti to nijak netraumatizovalo. Skvěle obstáli i tři trampové mezi nimi a lékařka. Ženy jsou obecně nepochybně více odolné k bolesti, což se ukazuje i při mých experimentech. Akorát když už je vyhráno a nastanou příznivější podmínky, okamžitě se pohádají. Je to něco za něco.

Píšete si deník?
Ne. Všechno je v mé příručce, která má už třicet let pořád skoro stejně stran. Každé vydání totiž doplním, ale taky proškrtám. Musí se vejít do kapsy. Pokud ale píšete o něčem, co má výchovný smysl a má vliv na ty měkkýše, kteří tu vyrůstají, tak je to v pořádku.

Zmínil jste měkkýše…
Roste nám totiž generace měkkýšů, pak přijde povodeň, a kdo ji zvládá nejlépe? Policie a armáda. Proto jsem přívrženec vojny. Půl roku pro kluky, čtyři měsíce pro děvčata. V Izraeli mají kluci i holky vojnu a ten rozdíl vidět je. Nemusíte na tři roky, opravdu stačí půl. Žádná buzerace jako dřív, žádné salutování, ale zakončit vojnu přechodem Grónska. Je pro mě třeba velká radost, když vojáci nosí moje příručky a když kluci z Kuvajtu ji měli hustě počmáranou poznámkami.

Pořádáte i kurzy přežití. Jak si lidi do kurzů vybíráte?
Já si do davu šahám tak, abych měl různorodý vzorek. Nepotřebuju jen zdatné sportovce a vojáky od modrých přileb. Ale zdá se mi, že ten dav je čím dál měkčí. Lidem chybí často ráznost a zodpovědnost. Ta vojna opravdu nikomu nezaškodí. Získá sebevědomí a zvýší se jeho šance na přežití.

To i díky vašim kurzům, ne?
Je dobré o tom malinko vědět. Lidé si zkusí extrémní podmínky na ledovci, na řece, v bažinách… Jenže když jste měkkýš, který akorát kouká do mobilu, tak to jde hůř. Stejně jako když jste bez vojny nebo jste nebyl skaut nebo tramp. Když si člověk řekne, že je konec, tak je konec. Začne se třást, říkat si: „Co já mám dělat?“ A už si nevyrobí ani to přístřeší. Maximálně spálí všechno dřevo hned při prvním táboráku, místo aby se ohříval na malinkém ohni. Skauti a euroindiáni by na tom byli mnohem líp. Měkkýš ne. Žádný tatínek z ústředního výboru mu to nezařídí. A ztroskotat může kdokoliv.

Takže mám štěstí, že trampuju a byl jsem ve skautu?
Určitě. Navíc takoví lidé jsou i oporou party, když se něco stane. Stejně jako děti, za které naopak vy cítíte zodpovědnost. Důležité je nepřipustit paniku, jenže to nemůžete zaručit. Pokud budou ve skupině dva kreténi, spolčí se proti vám a bude zle. Většinou to poznám předem, protože ani neumí škrtnout sirkou. Když jsou čtyři lidi, jeden může být problematický, protože ho ti zbývající srovnají. Nemusí to být ani skauti, lidi jsou v podstatě dobří. Ale dva alkoholici se budou vzájemně podporovat a dopadne to špatně, zatímco jeden se ovládne.

Roku 1980 jste se vydal i na Mount Everest. Po vrcholu jste netoužil?
O to nešlo. Byl to první zimní výstup v historii. Byl jsem jediný cizinec ve výpravě a počítalo se, že z dvaceti lidí se o vrchol pokusí jen dva. Bylo nás na to asi patnáct. Po dvou nepodařených pokusech se třetí neplánovaný podařil.

Byla zima?
Třicet pod nulou, což máme občas i tady v Praze. Teplota není až tak důležitá. Stejně podstatná je vlhkost vzduchu a vítr. Když jsme poprvé přecházeli Aljašku, byla vlhká zima, minus patnáct, ale ta vlhkost byla strašná. Spíte v ledových kostkách, které se stanou z peří ve spacácích. Podruhé bylo na Aljašce minus třicet, ale sucho a pohodička.

Má člověk někdy pocit, že už z toho spacáku ani nechce vylézt?
Jaký pocit? Nemá vůbec žádný pocit. Prostě je vám zima a hotovo. Jestli chcete, můžu vám tady něco básnit o dobrodružství, hezky by se vám to psalo, ale je to blbost. Já nejsem žádný dobrodruh, ale dělám experimenty. Dokonce když srovnám 41 dní přechodu Grónska, kdy jsme měli jen kompas, s osmnácti dny při prvním přechodu Aljašky, říkám si, že to Grónsko bylo možná jednodušší, byť jsme táhli částečně na zádech a zčásti na saních každý přes osmdesát kilo a celou dobu bylo kolem minus třiceti.

Stejně to byl výkon…
To nebyl sportovní výkon, ale opravdu experiment. Proč s námi šel člověk bez prstů u nohou? Protože chceme dávat lidem naději. „Když přejdou Grónsko tři blázniví Češi a jeden dokonce bez prstů, já to dokážu taky,“ řeknete si, když s vámi spadne uprostřed Grónska letadlo. Navíc cesta bude poloviční, než když jsme my šli napříč přes celé. Lékař a mořeplavec Alain Bombard už v padesátých letech zjistil, že nejvíc trosečníků zahyne na moři už čtvrtý den, zatímco záchranáři dorazí v průměru až tak desátý den. A tak se rozhodl přeplout Atlantik na gumovém člunu bez jídla a pití. Lovil ryby, vysával je a chytal dešťovou vodu. A zvládl to.

Technika jde navíc dopředu, ne?
No hurá! A když selže, je z toho sedm těžce podchlazených a jeden mrtvý jako před časem v Antarktidě, kdy se zachraňovali Korejci. A ze záchranné skupiny jeden zemřel. Když se na techniku moc spolehnete, může se stát právě tohle. Záchranná výprava měla dva motory, perfektní navigaci, deset vysílaček, lékaře a stejně jim to nepomohlo.

Vy nenosíte vysílačku?
Ne. Co by to bylo za experiment? Tím bychom snížili jeho kvalitu. I přechod Grónska jsme podnikli bez vysílačky. Nesmíte udělat chybu, jdete 41 dní a nesmíte se odchýlit od směru, což je pravda nápor na psychiku.

Nemáte ani mobil?
Ne. Vůbec. Pořídil jsem si kartu, ale nejbližší budka je pro mě deset kilometrů, když si potřebuju zavolat. Když uděláte chybu v pustině, může být fatální. Na mobil se spoléhat nemůžete, proto je nemáme ani na kurzech.

Díky za radu.
Na kurzech přežití si neděkujeme. Děkování je ztráta času. Stejně jako říkat prosím. Dejte mi ten diktafon. No jedem, popadněte ho! (podávám) Tak jaké děkuji a prosím? Musíte přežít, jde o rychlost a ne nějaké bla bla bla. Psát si deník je sice pěkné, ale někdo musí třeba taky vařit. Psal jsem si jen kilometry a hotovo.

Nebojí se vás trochu kurzisté?
Ne, proč? Se mnou se neplazí po čtyřech. Když uvidím, že jste zdatnej, nasadím vám víc. A dám vám balvan do batohu… Ne, to jen vyhrožuju. Chodíme čtyři a máme jen dva bágly. Proč?

Kolik má batoh vážit?
Na čtyři dny klidně jen čtyři kila. Teď jsme byli dva na jedenáct dní v Nepálu a měli jsme jeden bágl těžký dvacet kilo, který jsme si střídali, a v tom bylo všechno – výstroj, stan, boty, jídlo…

Jaké nosíte boty?
V Grónsku jsem měl boty těžké přes dvě a půl kila, ale časem jsem zjistil, že třeba v Nepálu mi stačí až do výšky šesti tisíc metrů boty, které váží kilo. Dobře, na ledopádu na Everestu by to už nebylo ono, ale v zimě v Himálaji stačí pracovní boty za šest stovek. A je rozdíl, jestli zvedáte 1 000 gramů nebo 2 600 gramů.

A to se nebojíte puchýřů?
Jakých puchýřů? Neznám, že by lidi měli puchýře. Kdyby bylo potřeba, dáme tam včas flastr. Ale zatím se to nestalo.

Jaký máte batoh?
Vak, do kterého můžete i zalézt. Vydrží mi tak osmadvacet let. Je to batoh jiného typu než ty vaše krávy s ušima i kolem pasu. Knězi Orkovi Váchovi jsem řekl, že ty uši odřežeme. Tak jsme to pod Andami udělali. (Marek Vácha je římskokatolický kněz, přírodovědec, pedagog, spisovatel a skaut, který používá přezdívku Orko, což je zkratka pro Orlí oko, pozn.red.)

Proč?
Jdete džunglí a narazíte na kartáč, což je trní, které musíte projít. Co uděláte? Sundáte bágl, prorazíte s ním to trní a zase si ho nahodíte. Kdybyste si ho odepínal, půjdete ne deset, ale dvacet dní, a to už třeba zahynete. Kolega horolezec to teď měl v Himálaji a za celou dobu to nezapnul. Proč mám mít bágl o půl kila těžší? To je jídlo na den navíc.

Alkohol na zahřátí pijete?
Ne, vůbec. Můžete, když jste v dobře vybavené polární stanici, ale jinak to samozřejmě oslabuje. Na posilněnou nebo na zahřátí je alkohol nesmysl. Ani na něj nemáte chuť.

Opravdu vozíte deštník?
Ano. Je tisíc věcí, na co ho použít. V poušti je mnohem účinnější než klobouk, na moři do něj nachytáte pitnou vodu, v džungli ho pověsíte nad ohniště a pomalu vytahujete výš, než se oheň rozhoří. Pak ho přesunete nad sebe a chrání vás před deštěm.

A co v Antarktidě?
Tam také prší, takže na chytání vody. V Arktidě zase třeba na odrazování ledního medvěda. Ne že budete tím deštníkem hrozit, ale když ho pomalu otevřete, budete vypadat větší a z toho má respekt.

My měli po revoluci díky vaší příručce Člověk v drsné přírodě obrovský respekt z vás.
Dobrý, ale nechte toho.

Ne, vážně, kolik se té knihy prodalo?
Hodně přes sto tisíc, chystá se desáté vydání. Vyšla už anglicky, německy, čínsky… Nesmí ale nabobtnat, takže pořád vypouštím méně důležité poznatky. Ilustruje mi ji Vojta Zeman, který se jinak živí jako pekař. Od dvou ráno rozváží housky, ale ilustrace zvládne udělat za týden.

Vy cestujte divočinou často i sám. To se podle příruček nemá, ne?
V Himálaji chodím vždycky třeba deset dní sám. Sám na sobě poznávám, co se může osamělému člověku stát. Jinak beru jednoho člověka.

Jde přežít i v úplně liduprázdných oblastech?
Lze to. Ale žárlivě si je střežím a neřeknu vám, kde jsou.

Kde to máte nejraději?
Potřebuju dělat experimenty ve všech typech pustin, což jsou ledovce, vysoké hory, pouště, pralesy a moře. Z ledovců už mám poznatků dost, od Grónska přes Aljašku až po Antarktidu. Potřebujeme teď zkoumat víc pralesy a hlavně vysoké výšky, kde lidé pořád hloupě hynou. Cestuje jich čím dál víc a umírají stále. Příroda je mocná a ani helikoptéra se nedostane všude. I v Antarktidě jsou tuny turistů, ale moc z lodí nevystupují a stanice je nepřijímají. Zdržuje nás to od výzkumu. Ať jde o vědu, nebo o zkoumání přežití.

Letos bude stanici, kterou jste na Antarktidě založil a postavil, třicet let.
Postavil, ale i s dalšími lidmi z celého světa. Víte, kdy Akademie věd přijala usnesení o stavbě antarktické stanice? V roce 1963. Nakonec jsme ji s dobrovolníky ze šestnácti národů postavili koncem osmdesátých let. Poláci mě kdysi vzali na loď vysoké školy námořní, která jezdila k Antarktidě, a po čtyřech měsících jsem našel místo na liduprázdném Nelsonově ostrově. Stavěli jsme ji z naplaveného dřeva a můj známý Chorvat, kterých je v Ohňové zemi početná menšina ještě z dob Rakouska-Uherska, tam měl malou fabriku, tak mi dodával dřevo za režijní cenu.

A to jste platil ze svého?
Samozřejmě. Vyšlo mi sto tisíc knížek, tak se z toho něco zaplatit dalo. Investoval jsem to samozřejmě do té stanice. Nejsem lidem schopen platit cestu, ale zásobování v pohodě zvládnete. Jenže byrokracie strašně narostla a po osmadvaceti letech jsem toho měl dost. Dnes má stanici polární nadace, kterou tvoří čtyři univerzity. Doporučuji posádky, a buď je vezmou, nebo ne. Už je to věc polární nadace.

Na podzim došlo na ruské polární stanici Bellingshausen k prvnímu pokusu o vraždu v dějinách Antarktidy. Údržbář ruské polární stanice bodl kolegu, který mu potměšile prozrazoval rozuzlení detektivek, které četl. Bývá na stanicích taková „ponorka“?
Ne. Oba dokonce znám. V Antarktidě do té doby nikdy nevystřelil člověk na člověka. Psychicky tam můžete vydržet i několik let. Znám argentinského polárníka, který se měl vracet za rok a půl a pak oznámil ženě, že si to ještě o rok prodlouží. Tak čekala při jeho příjezdu věrně v Buenos Aires na molu. Na nějakou ponorku opravdu není čas. Je moc práce. Vědců bývá na základně tak deset procent. Hlavně ji totiž musíte obstarávat. Osmdesát procent práce je údržba a i té se vědec musí věnovat. Musí máknout, ale když musí dělat zároveň svoji vědu, není to úplně ono. Měl jsem tam proto spíš výzkumníky v oblasti přežití a zelené domácnosti. A třeba i lidi z NASA, kteří simulovali pobyt na Marsu.

Jak dlouho jste tam býval vy?
Mně stačilo vždycky několik měsíců. Musel jsem jezdit do Čech už kvůli přípravě, bez které to nejde. Zkraje zimy jsem ale v Antarktidě taky byl. Není tak hrozná jakou nás. Na ostrově je pořád skoro stejná teplota. Od plus dvou do minus devíti. Hned vedle na ledovci máte pětapadesát pod nulou, ale moře dělá hodně.

Oteplování je znát?
To je vidět hodně. Jakmile někde čouhal balvan, už tam je pomalu oáza, kde rostou rostliny. Kde bylo před třiceti lety holé skalisko, dnes je porostlé řasami a kolem jsou tučňáci. Ledovec ustupuje horizontálně, ale narůstá vertikálně. Je větší odpařování vody, takže jsou i větší srážky.

Dostanou se na pobřeží Antarktidy i plasty?
Dostanou. Je to znatelné. Na stanici jsme studovali i předměty vyplavené mořem a bylo to tam zaměřené hodně ekologicky. Bez saponátů, s minimálním odpadem, bez mytí nádobí, které stačí vytřít kůrkou, a s praním pomocí výtažků z mořských řas.

Měli jste tam elektřinu?
Ano, je tam malá větrná elektrárna. Dneska je tam už i mobilní signál, což je na kočku. Vysílačku jsme tam měli od začátku.

Měl jste tam prý i koncert nebo mše.
Ano, byl tam Tomáš Halík, otec Kryštof z Plzně a Marek Orko Vácha dokonce víckrát. Koncert tam uspořádal kytarista Lubomír Brabec. Není to nic divného, absolvovalo to pětileté dítě i čtyřiaosmdesátiletý chlap. Měli jsme tam děti z Izraele staré dva a čtyři roky. S plachetnicí tam byli s tříletým dítětem.

Máte tři dcery. Vedl jste je k tomu nějak?
Ne, to za to nestojí. To by pak tu divočinu nenáviděly. Nepoužívám ani zubní pastu, s čímž bych u nich neuspěl.

No a nejmladší dceru jste vzal do Antarktidy v kolika letech?
V osmi. Chtěl jsem ji tam vzít už v pěti, když měla za sebou kurz. To se nepodařilo, ale pak jsem si postavil hlavu a řekl jsem, že dítě v jejím věku do experimentu potřebuju, tak ji neradi pustili. Byla tam parta dětí od sedmi do třinácti. Ta třináctiletá holka z toho napsala deník a vylíčila mě tam docela drsně. Že jsem na ně řval „Pádlujete jako kreténi!“ a podobně. Ale to jsem určitě neřekl. Jinak to byl ale krásnej obraz očima dítěte.

Byla vám tam k něčemu koreanistika, kterou jste kdysi studoval?
Jihokorejci nás pozvali, mají nejmodernější stanici světa, jsou mnohem dál než Američani. Ale korejsky si nepopovídám, protože zatímco tady máte dva způsoby oslovování: tykání a vykání, oni mají pět. Od toho nejslušnějšího, kterým mluvíte s profesorem, až po aport jako se psem, kterým štěkáte rozkazy třeba na vojáka. Tak bych nerad způsobil nějaké nedorozumění.

V příručce nejvíc chválíte Eskymáky a Šerpy. Proč?
Eskymáci už sice původním způsobem života nežijí, ale mají pro to pořád vlohy. Když jsme přešli Grónsko, Amíci říkali, jaká je to senzace, zatímco Eskymáci se ptali, jestli se nebudeme zase vracet, že tam někde mají příbuzné, abychom se u nich zastavili.

A Šerpové?
Jsou úžasně odolní. Když jim v Himálaji spadl barák a zabil rodiče, komunita se o děti postarala. Ale v jakých podmínkách ty děti žily! V chýši otevřené ohniště, suší se tam maso, kape z něj tuk, podlaha z hlíny. Děti vyběhly ven, umyly se ve džbánu, oblékly si uniformy a šly do školy dvě hodiny z kopce a tři hodiny do kopce.To je tam úplně normální. Na druhou stranu se to civilizuje a seženete tam i paralen. Víte, co to je?

Jasně. Vy ne?
No, já vůbec nevěděl, co to všichni berou. Já léky nenosím. Když přijde osud, je lékař blázen, říká se. Průjem zastavíte přírodními prostředky, sníte třeba kus masa.

To jste nikdy neměl horečku?
Na to nemáte čas, tělo si nějak poradí.
Maric
 
Příspěvky: 132
Registrován: 16.10.2018 22:26

Re: Přežití v jiných oblastech

Příspěvekod PaF » 29.11.2019 20:04

jj, byl jsem na jeho přednášce na vojně v roce 1986, je furt stejný. Ty jeho fígle mi dost pomohly na mých čundrech v Karpatské oblouku, ve všech ročních obdobích... ale víc mi seděla Nevrlého romantika než Pavlíčkovo vlčáctví.
Dodnes mne mrzí, že jsem s ním do té Antarktidy nejel. Místo přípravného campu jsem se ale ženil. Jsem s ní dodnes ;) , takže houby zle.
PaF
 
Příspěvky: 808
Registrován: 05.03.2011 21:33


Zpět na Přežití v přírodě

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků