...tak tohle se mi před rokem přihodilo, a možná jsem neměl podobné symptomy sám. Dost jsem se s tím vším natrápil, než jsem pochopil, že se nesmím stresovat věcmi, které našinec nemůže ovlivnit. Tohle se samozřejmě snadněji řekne, než udělá, protože člověk si neumí efektivně zakázat nežádoucí myšlenky, tyto lze ale naštěstí VYTĚSNIT jinými, konstruktivnějšími. A přesně o to se také snažím: Když zjistím, že danou věc nemohu nijak ovlivnit, zabývám se už rovnou jen tím, jak na takovou situaci nejlépe reagovat, co je potřeba zjistit a opatřit. Jaké KONKRÉTNÍ kroky podniknu. A ono to funguje. Naštěstí
Přiznám se ale také, že některá rizika ani vůbec neřeším. Třeba jadernou válku. Nepochybuji sice o tom, že i v tomto případě lze různými způsoby zvýšit pravděpodobnost přežití, jen nějak nevidím důvod, proč by o to měl člověk vůbec usilovat. Myslím si totiž, že přežít by v tomto případě nebyla žádná výhra, ale prokletí. Člověk totiž snese skoro vše, ne však ztrátu alespoň malinké naděje na šťastnou budoucnost.
Další vedlejší efekty: V poslední době se beru mnohem míň vážně. Mám větší radost z drobných „samozřejmostí“, asi právě proto, že si uvědomuju, že až tak samozřejmé být nemusí. A užívám si to, spoustu „survivalových“ aktivit beru už jako zábavu. Takto mě začaly bavit zbraně a jejich venčení na střelnici, stejně tak outdoorové aktivity (čti blbnutí s juniorem venku), ani do těch dříve otravných supermarketů už nechodím jen tak na obyčejný nákup, ale plním osobní misi, jejímž cílem je nakoupit vždy co nejvýhodněji nějaké strategické zásoby navíc
A jak jste na tom vy? Přináší vám přípravy na zlé časy klid v duši, nebo spíše naopak? A daří se vám nakazit survivalovým/prepperským způsobem myšlení i dosud nezasažené jedince, kteří si možnost systémového kolapsu nepřipouštějí?
