Covidové ZOMBIE se valí!

[Fabulous]

Bivoj: fakt mě to pobavilo

Po dlouhé době jsem se něčemu zasmál.

[Ivana]

Po pauze, kdy se nic neděje se zase dáváme do hovoru.
"Já jsem Ivana."
"Já Petr."
Z pětimetrové vzdálenosti si potřeseme virtuálně rukou.
"Co tě sem vlastně přivedlo?"
"V naší vesnici všichni pomřeli na covid a ti co zbyli, radši utekli jinam. Na Rozpadu psali, že v téhle oblasti se poflakuje několik členů, tak jsem si říkal, že by to mohl být dobrý start."
"Ty ses dostal na Rozpad? Mě se to posledního půl roku nepodařilo."
"Ale jo, Rozpad funguje. Ale jen občas. Jako všechno dneska."

Směrem od města se opět šíří hluk. Tentokrát to jsou motory nějakých větších vozidel. Následují výkřiky a a jekot. Zdá se, že je to jako obvykle od Chcíplého psa.

"Co se to tam děje?"
"Bývalá hospoda, teď se tam říká U chcíplého psa. Slejzá se tam místní smetánka a tak se tam pořád něco děje. Co já vím, porvali se dealeři, porvali se covidioti. Ale jsou tam auta. Možná tam konečně přijelo to nevládní očkovací komando. Nebo přijela městská správa konečně odvézt ty mrtvoly z vedlejší ulice. Fakt nemám ponětí."

Chvilku přemýšlím. Echt skaut určitě není, ale Rozpad zná. Můžu mu věřit? Nakonec se rozhoduju:
"Ty hele, já mám teď práci, ale když přijdeš ve čtyři támhle k tomu malému lomu, tak tě představím komunitě. Pokud zůstaneš poblíž, uslyšíš jak bije na kostelní věži."
"To je v pohodě, já mám hodinky. Tak ve čtyři u lomu."
"To jseš šťastnej člověk, že máš ještě baterii. Ve čtyři, čau."

[Bill Masen]

Stahuju zajíce. Kůži strčím do lavoru s osolenou vodou. Kdysi to bylo ve starým ABČku. Ještě že mám tu posypovku, ve sklepě jí bylo pár pytlů. Třeba se mi to konečně podaří a nezasmradí mi celej byt, jako ta veverka minule. O tři patra výš, začíná výt Štaflík. Ani nevím, jak si teď říká. No nic, okno zavřu a chystám si toho playboye. Štaflík najednou zmlknul. To je divný. Většinou když spustí, huláká jak muezzín z minaretu.

U okna mám periskop, opět ABČko, děkuji, a vystrčím ho z okna. Je to nenápadnější, než Ivanino zrcátko. K Chcíplímu psovy se blíží nějaká kolona aut a covidioti vylejzaj ven. Na to vepředu vylejzá nějaká postava s klackem, nebo co a do covidiotů píchá jedním koncem. Moc detailů nevidím, ale covidioti padají jeden za druhým. Jenže z hospody jich leze pořád víc a víc. Sedím u okna a sleduju dění. Co tam sakra dělají ty další auta?

[bivoj]

Situace vypadá neudržitelně. Nejen kolem sanitky, ale skoro celého konvoje se utvořil obrovský hrozen covidiotů. Vyhrnuli se nejen ze Chcíplýho psa, ale snad z celé čtvrti. Pomalu zasouvám náboj ráže 338 Lapua Magnum do komory zbraně a přemýšlím, jestli vůbec výstřel bude mít na takovouto hordu nějaké účinky. Také přemýšlím, proč Fab Napichovač zvolil takovouto sebevražednou misi. Ale hned následující okamžiky ukázaly, jak moc jsem se mýlil a jak moc jsem ho podcenil.

Fab na střeše už málem vypadal, že přestává zvládat nápor hrnoucích se covidiotů, když tu jeho ruka zajela do kapsy kožené bundy a vytáhla malý předmět. Co to třímá v ruce? Vytahuji zvětšení puškohledu na maximum a vidím, že v prstech drží malou píšťalku, takovou jako sudí používali třeba ve fotbalu, když se ještě kdysi mohlo hrát. Ale to už jeho ruka letí k ústům, ostrý hvizd prořízne ulici a na chvíli přehluší i lomoz tvořený snad už stovkami covidiotů.

Náhle se na náklaďáku v prostředku kolony zavlní plachta, silné chlapské ruce uvnitř ukryté posádky ji strhnou bokem a ve svitu vycházejícího slunce se cosi zatřpytí na korbě. Padá mi brada a nevěřím vlastním očím! Legendy nelhaly... Skutečný rotovakcinátor! Občas jsme u ohně slýchávali od obchodníků zvěsti, že kdesi, v tajemném podzemí, spojil šílený vědec nazývaný "Velký Vakcinátor" ideu Hirama Stevense Maxima se spoustou narkotizačních pušek a pneumatickým samočinným systémem. Ale brali jsme to jako takové ty historky k pobavení a nikdy bych nevěřil, že něco z toho je pravda. Ale oči mě nešálí a to, co vidím před sebou, je bezpochyby skutečný rotovakcinátor!

Jeho hlavně se modře zaleskly, v plastových zásobnících po stranách bylo vidět tisíce stříkaček, nachystaných aby se po skluzech dostaly do komor zbraně a velké tlakové lahve na zbytku korby, propojené smotky hadic, dodávaly celému ďábelskému soustrojí energii.

Horda covidiotů se na okamžik zarazila, jakoby uhranuta mohutností celého stroje. Ale to už začala silná mužská paže operátora točit klikou rotovakcinátoru a vzduchem se za strašidelného PFFF, PFFF, PFFF začaly mihotat stovky a stovky letících injekčních stříkaček s automatickým pneumatickým aktivátorem.

Vzduchem se nese strašlivý řev zasažených covidiotů. Střelec na palubě náklaďáku zkušeným pohybem přejíždí muškou přes jejich největší shluky a kosí jeden řad za druhým. Některý z coviďáků dostane i tři až čtyři zásahy, než lehne. No, na druhou stranu bude proočkován až do alelůja.

Teprve teď jsem pochopil celou geniální strategii Faba Napichovače. Jako krysař vylákal z doupat všechny coviďáky široko daleko na zdání snadné kořisti a pak spustil očkovací procedůru, jenž nemá v moderních dějinách obdoby... Netrvá to snad ani minutu a žádný covidiot už nestojí na nohách. Naopak, válejí se po zemi a kvičí jak píchnutá prasata. Ti, co dostali čtyři a více vakcín už ani nekvičí, jen poulí oči a snaží se udržet svěrače. Některým se to nepovedlo. Pár jedincům se z těchto jatek podařilo utéci nezasaženi a s jekotem mizí v postranních uličkách, ale ty už si odlovíme sami. Zase bude chvíli klid, než se sem dostanou další hladoví kovidioti ze středu města.

Fab Napichovač ze svého piedestalu na střeše obrněné sanitky blahosklonně pokynul desítkám tváří, které se v mezidobí boje, přilákány jeho hlukem, objevily v oknech okolních domů a pak jasným pokynem ukázal rukou kupředu. Plachta opět zakryla rotovakcinátor a kolona se pomalu dala znovu do pohybu. Uvidíme ho ještě někdy?

Když jsem kdysi poprvé slyšel větu "...projíždí zemí a loví nakažence, které na místě očkuje...", myslel jsem si, že je to pouze výmysl, báchorka která nám má usnadnit přežití v těchto krušných časech. Něco, k čemu se člověk může v nouzi upínat a doufat, že obdobně jako například Blaničtí rytíři, pomůže národu když mu bude nejhůř. Jsem rád, že jsem se mýlil a že jsem legendu viděl na vlastní oči.

Slunce už definitivně zcela vyšlo a coviďáci se rozprchli či rozplazili pryč. Zůstali jen ti, kteří byli přejeti odjíždějící kolonou a nyní leží jako placaté žáby na silnici, či dostali tolik zásahů z rotovakcinátoru, že nejen že vypadají jako bizarní dikobrazi, ale především se jim střeva obrátily naruby a vylezly z nich všemi tělesnými otvory.

Měl jsem pravdu, bude to zajímavý den...

...

[Ivana]

Jak se vzdaluju lesem, jekot pomalu slábne. To tam řvou snad všichni covidioti z okolí....

Holky na louce už čekají a už mají i něco komodit v košíku. Chybí jen Majka, prý musela s aloí a třezalkovým olejem k Tleskačům, mají nějaké rozbité koleno. A že zjistí, jestli se Honza už objevil. To jeho zmizení je docela dlouhé, už nám to dělá starosti.
Po práci se rozcházíme každá za svým. Courám se pomalu přes les k bývalé honosné čtvrti. Tam je naštěstí menší pravděpodobnost srážky s covidiotem než u nás. Staré vily mají proti mě výhodu, mají velké zahrady, často dobře oplocené a tak jim tam úrodu moc nekradou jako mě. Né jako u nás, kdy mám každou chvíli poblitou předzahrádku kdoví kým. Zahrady u honosných vil se ale změnily - je to vidět na první pohled. Možná ne pro laiky, ale pro mě je to obrovský rozdíl. U Wolfů vidím i přes plot plantáž tabáku. Mají oba druhy, selský i virginský. Konopí vidět není, to si každý drží vzadu, kam není z ulice vidět, konopí spousta lidí pozná. Místo dřívějších tújí jsou i tady k vidění jen keře a stromy veskrze užitečné, nic okrasného si prostě lidi nemůžou dovolit. Zahlídnu škumpu u Horákových, už by byla na sklizeň. Matně si připomínám, že se někdo před časem zmiňoval o vydělávání kůží - kdo to jenom byl? Škumpa se na to hodí, ale jsou i jiné způsoby, ze škumpy je tak dobrá limča, že by jí bylo škoda. Škumpu si asi odhlasujem jen na jídlo, kůže se dá vždycky napatlat mozkem a játrama anebo pochcat. Koneckonců se to tak dělalo už ve starým Římě.

[Rafael]

Hodně dobré psaní, čtení a díky všem za ně.

Moc mě baví a furt klikám a budu klikat s těšením se na další pokračování.

[Bill Masen]

Do prdele co tohle bylo? To jsem si myslel, že umím předvídat, ale tohle jsem fakt nečekal. Sedím si u svého periskopu, pozoruju toho týpka na střeše dodávky jak mává klackem, vypadá při tom jak Barbar Cohen čerstvě po návštěvě zubaře a... Pak to najednou bylo zpomalený. Z jednoho z těch aut a sesunula plachta a tam týpek s gatlingem, nebo co. A začali lítat stříkačky. Všude. Jedna mi skončila v květináči s... tedy bejvala tam nějaká kytka, kdysy. Teď je tam už jen zbytek ptačího hnízda. Prostě strašná mela. Trvalo to jen pár minut, pak chvíli ticho a pak jásot.

Znenadání zaburácely motory a byly pryč. Jen tak. Možná je jen dramaticky tůrovali na oslavu vítězství a možná se mi to jenom zdálo. A taky jsem z odjíždějících aut zaslech zpívat Zagorku. To jako vážně? Nevím, jestli přišel ten, co měl přijít, ale zbyla po něm pěkná spoušť. Připravoval jsem se na ledasco, ale tohle? Co teď? Přemýšlím. Nic mě nenapadá. Kouknu do kouta, kde stojí připravený BoB. Auto před barákem taky v pohodě. Utéct? A není to příliš brzy? A nebylo pozdě už včera? Probírám sám se sebou připravené plány, zálohy plánů a zálohy záloh. V hlavě mám fakt guláš. Do prdele.

Po hodině a třech cigárech, ok tak po osmi, se vyplížím z baráku. Na ulici klid, když nepočítám tu hromadu covidiotů s jehlama v... no... všude. Tak tohle jsme na Rozpadu fakt neprobírali. Z hromady se ozve zachroptění: pandemie je mýtus! A pak takový zabublání. Asi se posral. Z pootevřených dveří hospody jde kouř. To šel vždycky, ale byl to cigaretový kouř. Tohle je něco jinýho. Připadám si jak akční hrdina, jak tu kontroluju oblast přes kolimátor karabiny. Ne, kecám. Jsem posranej až za ušima. Kouř ze dveří je stále silnější. Jestli jim tam něco chytlo, tak to může odsrat i můj vchod. Mažu zpátky. Bob na záda, vyrabovat trezor, zajíce do igelitky. Ješte posbírat pár věcí, zamknot byt a pryč. Rejži ve skladu, málem bych na ní zapomněl. A sůl. Posypovku nechám dole ve sklepě. Natahám to do starý westfálky a jedu k lesu. Vylezu na posed a koukám na náš barák. Na NÁŠ barák. Na můj barák. Vůbec netuším, ce teď bude. Jediný co vím je, že ta zaječí kožka tam shoří, nebo zase shnije. Do prdele.

[Ivana]

Než jsem vyřídila pochůzky, bylo už čtvrt na čtyři. Takže nejvyšší čas vrátit se zpátky. Zakecala jsem se s doktorem, jak to jde a vakcínou, co léčení a tak. Jako obvykle, stěžoval si, co asi tak člověk zvládne bez pořádné labiny. Ale na to, že nemá přístroje je neuvěřitelný machr. Stejně si myslím, že do nějaké laboratoře co přežila pogromy přístup mít musí. Jinak by nedokázal to co nám tu předvádí. Jen ať si to tají, aspoň to nemůžu ve slabé chvilce vykecat. Donesla jsem mu Rademachera pro žlučníkáře, za to mi málem líbal ruku. Vyinkasovala jsem litr samohonky na další tinktury, ale psst, o tom se nemluví. Ještě jsem stačila oběhnout pár zákazníků, předat několik vzkazů a vyzvednout si vysílačkové noviny. Prý je v Německu nějaká zákeřná mutace, která nesnižuje IQ a covidioti se jim infiltrovali do sousedských sítí a nakazili spoustu lidí, máme si dát pořádnýho bacha.
U lomu mě Petr už čekal. Vydali jsme se k městu. Už z dálky byli vidět covidioti, poskládaní na zemi před Chcíplým psem. Snad bude někdo vědět, co se tu zase dělo, to je furt něco. Čert aby tu putyku vzal. Chvíli jsem váhala, jestli riskovat a projít, ale risk nemusí být vždycky zisk. Zamířili jsme teda k činžákům. Ani tady to není nic moc, musíme projít rychle. A ejhle, hned na rohu problém. Štaflík, v ruce se špagetkama. Jako kdybych to netušila. Rozběhl se směrem k nám, ve druhé ruce rohlík, namířený jako prst na nás. Bleptal u toho ríčment véfé, červení, krmení. Petr na mě nejistě pohlédl, ale to už jsem utíkala, vydal se teda za mnou. Štaflík na nás pořád ukazoval rohlíkem a pokňourával véfé, véfé. Pak se zastavil, to už jsme byli na konci ulice, a do rohlíku se zakous.
Petr se zajímal, co je to za týpka. Vysvětlila jsem mu, že je to chudák, co žije ve svém světě. A v tom jeho světě je covid jen velká reality show.
Vzala jsem Petra na představení do bývalých potravin. Zdeněček, co to tam vede se má moc rád a je tak trochu podrazák. Někdy i přímo křivák. Kurví ceny a má cinklou váhu, ale občas se tam něco sehnat dá. Zapluli jsme do kšeftu a Zdeněček se na nás utrhl: Zas mi ukrad rohlík, všivák jeden. To ovšem nebylo téma, které jsem chtěla rozvádět. Krátce jsem představila Petra, vyřídila dodávku a poroučeli jsme se. Všimla jsem si, že má na tabuli jako obvykle nižší kurz mezi kaloridnama a korunama.
Pak jsme zapadli do zeleniny, která má oficiálně brambory a otevřeno. Neoficiálně se tu dají sehnat potřebné věci, takže většina z nás, co spolu mluvíme, chodí sem. Vlado na mě za Petrovými zády posunkoval - no já vím. Jakmile se Petr otočil, ukázala jsem mu napřed jeden a pak dva prsty a pokrčila jsem rameny. Ze začátku mě tohle prověřování a tajná znamení připadaly ujeté, jako nějaká sekta, ale časem jsem se přesvědčila, že je to nutné. A teď, když je ta nová mutace tak to bude ještě důležitější. Vlado v celomasce nám na rozloučenou zamával.
Pomalu jsme se obraceli k naší ulici. Ale co zas je tohle? Ve vzduchu kouř, někde hoří. No to nám ještě scházelo.

[bivoj]

Kolona obrněných vozů se pomalu sunula ulicí pryč z periférie. Když míjel Chcíplýho psa poslední z vozů, spolujezdec v kabině se vyklonil z okna a ležérně, trochu jakoby mimoděk, hodil ladným obloukem do otevřených dveří lokálu jakýsi malý černý předmět. Za zhruba pět sekund se v místnosti zablesklo, zadunělo to a vysypaly se všechny zbylá ještě nerozbitá okna celého přízemí hospody. Z toho největšího z oken, hned u dveří, se mimo skla vyvalil ven se zaskučením a smrtelným chroptěním i značně potrhaný a doutnající koviďák, který tam jako zázrakem zůstal schovaný před řáděním rotovakcinátoru. No jo, no, klasika. Kam chodí granát, nechodí nepřítel. Koviďák se ještě párkrát zacukal, ale pak zůstal natažený jak široký, tak dlouhý, přímo před hospodou. Stále doutnal.

Odložil jsem pušku, které nebylo vůbec zapotřebí, znovu vzal do ruky dalekohled a obhlídl celou čtvrť. Nebýt několika desítek rozježděných koviďáků a slabého proužku kouře, který začal stoupat ze dveří hospody, byl by to den jak vymalovaný.

Proužek kouře po chvíli znatelně zesílil. Zapřemýšlel jsem, co by mohlo v hospodě ještě vůbec hořet, neboť většina mobilních spalitelných materiálů a výrobků jako židle a stoly už dávno prošla žehem při ohřívání jídla v okamžicích, kdy nefungovala elektřina. Ale kdoví jakej bordel tam koviďáci natahali...

Z proužku kouře se stal regulérní čuďák, ke kterému se přidalo několik dalších pramenů z oken. Kouř se vinul a líně převaloval celou ulicí. Uviděl jsem Billa, jak chvatně nakládá batoh do auta a vyráží směrem k lesu. Na cestu ho vyprovázelo žalostné vytí Štaflíka, které kolísalo jako zvuk sirény, což bylo dáno tím, že Štaflík zuřivě běhal sem tam po pokoji. Náhle se zastavil, nabral do čumáku vzduch plný kouře a zmizel někde v mezzaninu. Vzápětí jsem ho uviděl, jak vybíhá ze dvora zadem někam mezi baráky. Ten, kouř ho musel řádně vyděsit, když opustil svůj byt! Doufám, že neudělá nikde žádnou ostudu či nepřístojnost. O tom utracení jsem se už tuším zmiňoval...

Kouř z hospody mezitím přešel v regulérní plamen. Naštěstí moje teorie o tom, že v hospodě toho nemůže být tolik, aby z roho vzniknul nějaký rozsáhlý požár, se ukázala jako správná. Požár, dá li se to tak nazvat, byl krátký. Poté co plameny párkrát olízly zničenou fasád u hospody se jakoby stydlivě stáhly dovnitř do objektu a za chvíli už hospoda opět pouze vydatně doutnala, stejně jako koviďák ležící před ní.

Dá se říci, že den je úspěšný. Covidioti jsou z velké části alespoň naočkovaní (nebo mrtví), požárem hospody přišli o místo setkávání (doufám) a obecně jsou momentálně tak vyplašení, že nebude problém je srovnat do latě. Chvíli bude sice trvat, než ulici alespoň trochu vyčistíme od mrtvol, ale takovéto práci se už dlouho nikdo ani nediví, ani neštítí...

[Ulfhednar]

Moji pozornost na monitoru upoutá mohutná postava hadráka. Má zjevně antropomorfní podobu, ale jeho rozměry jsou nelidské. Cosi hází do bublající vody v kotlíku na hořící pneumatice.
"Co to dělá?" obracím se na Lúcu.
"To je Bi-Woy," říká s úctou v hlase moje dcera, která se vrátila ze semináře v kuchyni, "sbírá použité roušky a respirátory, vaří si z nich zázračný odvar a ten pak pije. Tomu nápoji se říká respihuasca Získává tím v posvátném transu - rouši - mystické schopnosti. Vidí do budoucnosti, dokáže astrálně cestovat a tak. Je mocným šamanem hadráků."
"Hustý..."
Po krátkém zaklepání se otevírají dveře ztemnělé VIP lóže a v obrysu dveří se objeví mohutná postava, doprovázená drobným mužíkem s brýlemi. Pan Damián a jeho maličký tajemník! Krátce přikývne na pozdrav a ignoruje mojí dceru, která na něj kouká jako na metalovou hvězdu.
"Svět Covilandu je v nebezpečí," promluví dunivým hlasem. Těsně předtím, než v lóži rozsvítí, mám na okamžik dojem, že jeho postava v šeru zelinkavě září...
"Smithersi, vysvětlete situaci," pokyne mužíkovi.
"Pan Damián je Vaším oddaným fanouškem," rozmluví se mužík pisklavým hláskem se silným anglickým přízvukem. Abyste rozuměli, jsem slavný spisovatel, byť pouze rekreační. Vydávám knihy pod pseudonymem Rosamunde Pilcher. Jde o německou červenou knihovnu - no vzhledem k německé historii a specialitám, spíše o hnědou knihovnu. Psaní těch sraček je úžasná legrace a neskutečně to sype.

"Smithersi, má nejoblíbenější četba, no?" obrací se Damián samolibě na mužíka.
"Dante, Goethe, Pilcherovky."
"Hmm, známka vytříbeného vkusu," skládám Damiánovi poklonu.
"Vzhledem k tomu, že jste studoval evoluční parapsychologii a dějiny mysticismu primátů na univerzitě ve Wienerschnitzelbergu, a taky že pan Damián je vaším oddaným čtenářem, rozhodl se požádat vás o spolupráci. Následujte nás," vyráží Smithers na chodbu. Lúca zůstává sama v lóži s otazníky v očích.

Je to zvláštní pocit stát ve výtahu s mužem, u něhož se o pozici zahradníka ucházel Zdeněk Bakala, a o kterém je známo, že si elektronické doutníky připaluje Bitcoiny.

Vcházíme do hyperluxusní pracovny pracovny pana Damiána na dvěstětřicátémtřetím (to je prvočíslo) patře Covitoweru. Skrz mraky pod námi je vidět obrys Špilasu. Damián usedá do sedačky z jemně vyčiněné kůže z nenarozených mláďat Yettiho a věnuje se počítači. Nechává na Smithersovi, aby mě zasvětil do situace.

"Brněnský Coviland, tedy matka všech všech světových Covilandů je v ohrožení, pane Pilchere," říká pohnutým hlasem Smithers, "Evropská komise nás donutila ukončit jeho činnost, protože podle PETA nesplňuje požadavky na ochranu zvířat a navíc nesplňuje emisní předpisy."
"Emisní předpisy?" neskrývám překvapení.
"No, jak bych to...Hadráci se živí většinou špatně vařenými luštěninami, brukvovitými rostlinami, tedy hlavně zelím a zkvašeným potkaním mlékem. A pak vzniká problém s nadměrnými emisemi methanu..."
"To jim nemůžete upravit jídelníček, dávat jim do krmiva nějaké prášky?"
"Hadráci jsou velice opatrní a plaší a je těžké jim něco podstrčit, ale hlavně..."
"Ale hlavně za tím stojí ta děvka Gréta," zaduní místností Damiánův hlas, "i kdyby moji hadráci prděli duhu a čistý kyslík, stejně mi zkazí kšeft!"
"Víte obchodní aktivity pana Damiána to zas tak moc neohrozí. Většina příjmů Covi Entertainment Group Ltd. dnes stejně stojí na výnosech z asijských a afrických Covilandů. Nejsou tam ta omezení jako v Evropě. V Číně máme Covilandy se statisíci Ujgurů, v Pretorii je obří Coviland, kde bilí hadráci čelí nájezdům černých zombie a věřte, mi že krev, co přitom teče není umělá. To jste věděl, že nadšeným fanouškem Pretorijského Covilandu je i prezidentka Harrisová?"
"K věci Smithersi, zrychlete to, drby si nechte" ozve se nespokojený Damián.
"Sorry Mr. Damian," pípne Smithers.
"Jde o to, že brněnský Coviland je domovem těch nejslavnějších superhrdinů světa Coviland. Navíc právě zde vzniklo náboženství hadráků a vyvíjí se ve svých nejryzejších formách. A pan Damián má k prvnímu Covilandu a jeho osazenstvu mimořádně nostalgický vztah."
Damián dojatě přikývne.

"Musíme zachránit hadráky. Evropská komise chce, aby pro jejich dobro byli vypuštěni do normálního světa a stali se řádnými občany Čtvrté říše."
"Proboha, to by je zabilo!" unikne mi. Smithers pokývá hlavou.
"Ano, zabilo, ale pro jejich dobro. To je základní teze EK. Nesmíme to dopustit. Musíme je extrahovat z Covilandu tak, aby to přežili a pokud možno bez stresu. A bylo dobré, kdyby to bylo mediálně velkolepé a vděčné. Největší show ze světa Covilandu a největší vývar. A scénář, a jak to navlíknout byste měl vymyslet vy."
"Budeme muset zapojit nejvyšší bytost hadráckého Pantheonu, která vyvede vyvolený lid do země zaslíbené," přemýšlím nahlas. Damián se Smithersem přikyvují.
"Velký Vakcinátor..." vydechne Smithers v posvátné bázni.
Přikývnu.
"Smithersi, budete mě muset zasvětit do hadrácké mythologie. Pánové tohle bude velkolepé dobrodružství!"

[Ivana]

Tak nám vyhořel Chcíplej pes. Aspoň je to tam tím ohněm vydezinfikovaný, i když spálenina furt smrdí hůř než tchoř. Naštěstí nechytly okolní baráky, ono o požáry není co stát, hašení je problematické. Nejspíš jim tam nezbyl žádný chlast, ten by hořel dobře.
Spusta covidiotů zásahem nevládního očkovacího komanda z naší čtvrti zmizela. Díky bohu za to. Ale bohužel, ne všech existencí jsme se zbavili. V odpadcích a spáleninách u zdi Chcíplýho psa leží rozvalená další figurka našeho města, Damián. Kdysi ještě za normálních časů ve svých telecích letech studoval ekonomku a počítače. Všem na potkání vykládal o svých megaprojektech na zbohatnutí, třeba na odkoupení operačního systému QNX a jeho celosvětový monopol nebo celosvětovou síť zábavních parků ve velkém stylu. Pak se dal ke skinům, někde dostal pecku do hlavy a od té doby to s ním jde s kopce. Stal se z něj proslulý žebrák a obejda. Teď se nám tu zas válí pochcaný a sjetý muchomůrkama. O ekonomickém chování už dávno nemá ani páru, jinak by se nepochcával, ale ten muskarin recykloval. Žádný troškař to nikdy nebyl, ostatně ani teď se jeho působení nedá označit za slabé. Vždycky to byl nesnášenlivý parchant a poslední dobou se to zhoršuje. Takže dnešní špatná zpráva je, že se zase přesunul do naší čtvrti a bude dělat potíže. Máme se na co těšit.
Asi se sem stáhl, protože v lese začaly růst houby. Jako obchodní artikl jsou neskutečně výhodné, už se jich spousta suší na terase. Výhodné jsou na prodej koneckonců i ty muchomůrky. Včera jsem vyhnala všechny holky do lesa. Je těch hub tolik, že si uděláme zásoby vitamínu D na zimu a ještě zbyde na obchod. Houby sušené na sluníčku jsou neuvěřitelně výhodným obchodním artiklem, protože kde jinak přes zimu má člověk to déčko brát. Tresčí játra se sehnat nedají, a pokud náhodou ano, stojí 30 kaloridní nebo 150 tisíc. A poslední dobou zase popojely ceny nahoru. Aspoň můžem jako za stara nadávat na inflaci.

[pracintl]

Sakra.

Mám velké zpoždění. Dostat se ven z Prahy mne stálo půl dne. Třikrát jsem se musel vracet od zátarasů. Bohudík ještě nikoho nenapadlo zablokovat cyklostezky. A ty na chopperu dávám v pohodě. Na D1 jsem se dostal u Průhonického motelu Club. Bohužel po dvou kilometrech se na mne zavěsil bílý Duster. Vykašlal jsme se na šetření benzínu a odpálil to, co povrch D1 dovolil. Za horizontem jsem využil stavební buňky silničářů a schoval se za ní. Po půl minutě Duster prodrncal kolem. Uvnitř seděli tři chlápci. Náhoda? Nebo někdo mluvil? Počkal jsem dvě hodiny, pro jistotu.

Další cesta do městečka proběhla bez dalších mimořádek, dosáhl jsem na D1 obstojného průměru 64 km/h a ani jednou jsem nepíchnul. Jenže jsem tu měl být před 3 hodinami. Ivanina mrtvá schránka bude už vybraná a další termín je až pozítří. A to bude pozdě. Přeci jenom vezu "studené" zboží.

Před hospodou se povalují těla, z lokálu se dokonce kouří. Co se děje? Zatočím raději mezi činžáky a motám se mezi odpadky. K lesíku dorážím až po setmění. Dál na mašině nemůžu. Naštěstí je tu klec na popelnice. Zatlačím choppera dovnitř, odvážu chladící box a vytáhnu z pouzdra čínskou kopii remingtona 870. Ostatní věci mám v EDCéčku.

Přesvědčím se, že jsou v zásobníku 8 mm buckshoty a na motorku nainstaluju překvapení. Pak už jen promotám pletivové dveře řetězem a zacvaknu zámek. To by mohlo zombíky alespoň zpomalit.

Prodírám se lesem až k Ivanině schránce, ale jak jsem tušil, je již prázdná. Musím zkusit rezervní kontakt. Chvilku mi trvá, než na Baofengu nacvakám domluvenou frekvenci. Pro jistotu ji tam nemám uloženou. Zaklíčuju třikrát a po pauze sedmkrát. Po chvilce napětí se ozve pět zapraskání jako odpověď. Bivoj je na příjmu, uf.

"Zdržel jsem se, ale mám to," hlásím.
"Kolik toho je?"
"117 lahviček, mohlo by se z toho získat 120 až 150 dávek."
"Do kdy?"
"Leželo to v kontejneru rozmražené 3 dny, vydrží nejvýš do zítřka."
"Dobře, sejdeme se za hodinu u lomu, dám vědět ostatním."

Přepíšu frekvenci v Baofengu a chystám se zalézt do křoví, abych v klidu počkal na domluvený čas, když zahřmí blízký výbuch. Tak tohle nebyla malá prskavka připojená na řetěz ve dveřích popelnicového budníku. Tohle musela být claimorka za mašinou.

Sakra.

Měl jsem Yamahu rád. Ale jestli to byli ti tři chlápci z Dustera, tak bych od nich měl mít pokoj.

Kdo je asi poslal. Primula?
Přeci jenom, díky kamarádovi z vojny se mi podařilo vyfouknout z UVNky lahvičky se zbytky nejnovější vakcíny Pfizeru, kterou se očkují papaláši.

[Ulfhednar]

Smithers spustí tichým hlasem.
"Nejvyšší postavou hadrácké mytologie, je Velký Vakcinátor - Vykupitel, někdy zvaný Napichovač. Trestá ty, co mají povolený drátek v respirátoru a umí lyžovat. Ale podle gnostických proroctví, až nastane den Posledního testování, vzkřísí své věrné a přinese jim Karanténu věčnou."
"Z marketingových důvodů bude nutné, aby se role Velkého Vakcinátora ujal tuhle pan Damián," skočím Smithersovi do řeči.
"Jsem připraven!" povstává pan Damián a oheň mu plá z očí. Je až dojemné vidět, jak má své hadráky rád.
"Bude potřeba vás vybavit nějakými insigniemi božské moci. Něco jako Thorovo kladivo, Poseidonův trojzubec... Obří injekční aplikátor! To bude ono. Bude to i falický symbol, tolik blízký přírodním národům. Nu pokračujte pane Smithersi."
"Hned na začátku máme problém," odkašle si Smithers, "hadráci se dělí na dva nesmiřitelné proudy. Asi jako katolíci a protestanti, nebo sunnité a šíité. Základní teze jejich náboženství původně zněla:" Není Boha kromě Vakcinátora a Prymula je jeho prorokem." Jenže pak, při Poslední večeři sešel Prymula, sveden ďáblem, o kterém si ještě povíme, z Cesty pravé víry a spáchal smrtelný hřích. Byla to osudová chvíle a právě tehdy vzniklo mezi hadráky těžké schizma. Část z nich věří, že Velký Vakcinátor, paží Prymulovou, pouze šalebně zkouší pevnost víry věrných, aby oddělil zrno od plev. Druhá část ho považuje za jednoho z padlých andělů a jejich vyznání víry tedy zní: "Není Boha kromě Vakcinátora a Flégr je jeho prorokem." A tak se rozštěpili na Prymulity a Flegristy. Jejich víra je nesmiřitelná, ale reálně to naštěstí nepřináší problémy. Nikdo si totiž není jistý, jak je to doopravdy a tak se většina zapálených Prymulitů tajně modlí k Flégrovi a naopak."

"Je tedy zřejmé, že hlavní postavou Exodu bude muset být Velký Vakcinátor, Napichovač. Spojuje svět Prymulitů a Flégritů. Jde o postavu takříkajíc ekumenickou. Jeho emanací bude vakcína, která z něho bude vyvěrat a nastolí Nový svět," rozvíjím své úvahy. "Jaká je nejvyšší forma vykoupení pro věrné?"

"Být oočkováni všemi druhy vakcíny a zůstat v blaženém stavu Karantény věčné, ve které budou pobývat s neustále nasazeným respirátorem FFP7. Ten je nepropustný i pro neutrina."
"Hmm, to ale nebude v normálním světě fungovat," vznáším námitku.
"Ale tohoto stavu mohou dosáhnout jenom svatí a blahoslavení. Ostatním stačí zůstat navždy v karanténě s plným platem," uklidňuje mě Smithers. "A možná chodit každou neděli na antigenní testy, to je jako zpověď svatá."

"Co je tohle za znamení?" ukazuji Smithersovi svůj mobil s několika screenshoty z Covilandu. Jsou na nich nasprejované keltské kříže, přesto tuším, že jejich význam bude jiný.
"To je znak Flegritů. Kruh je hlava, dolní svislá čára je krk a ty tři, co jdou z kruhu do stran a nahoru, jsou prameny zrzavých vlasů Proroka, který slíbil plné mrazáky ve všech ulicích."
"A ten Flégr je skutečná, nebo mytologická postava? A je tedy totožný s Flamemanem?"
"Je zbožštělý, ale i skutečný. Tak docela o člověka ale nejde," na Smithersovi je náhle patrné, že se mu o věci nechce příliš hovořit a cítí se být na tenkém ledě. Jsem ale mytologií hadráků zcela pohlcen a vím, že mám-li vypracovat scénář Operace Exodus, musím proniknout do všech zákoutí hadrácké mytologie.
"To totiž nebyly vlasy, jak si lidé myslí. Jde o výrony aury s ektoplazmatickým reziduem. On je produktem koníčku pana Damiána," s obavami úkosem pohlédne ke křeslu z yettini, ze kterého se na něj blashosklonně usmívá Damián. To mu dodá odvahy a tak pokračuje:
"Když pan Damián dosáhl vrcholu střeleckého umění, kterému se věnoval dříve, a nastřílel 117 (prvočíslo) bodů na desetiranné položce a se zavřenýma očima, našel si nového koníčka. Genetiku a rozhodl se stvořit si vlastního homunkula."
"V zavařovačce," řekne nikoli bez pýchy v hlase Damián.

"Jenže mu tam spadl zrzavý chlup z vycpaného kocoura Jonese z Vetřelce - pan Damián sbírá filmové rekvizity - a pokus se zvrhl. Naštěstí měl kvalitní základ z buněk pana Damiána a škody nebyly velké."
"A proč jste nenaklonovali nového, když se Flameman oběsil?" plácnu a hned mi dojde, že jsem udělal velkou chybu. Tohle bylo tajemství. Zaznamenal jsem temný stín na tváři Damiána i smrtelný pot na Smithersovi. Zatím mě potřebuje a tak to přešel. Bojím se, že to bude mít dohru a budu se na ní muset připravit.
"Protože jsme přišli o buňky pana Damiána, ze kterých byl Flégr stvořen."
"Soudím, že to bylo ze žebra?"
Smitherse už podruhé polije smrtelný pot a vyděšeně se ohlíží po Damiánovi.
"No jen to řekněte, není zač se stydět!" zahřmí Damián a sám vzápětí pokračuje.
"Je z mojí předkožky."
Podívám se na obří postavu pana Damiána a říkám si, že pokud je na něm vše proporční, musela mít jeho předkožka formát armádní celty a šly by z ní naklonovat legie Flamemanů.
"A pak..." zachvěje se Damiánovi hlas, "a pak se to stalo."
Ticho pulsuje místností a Smithers se krčí, až je docela maličký.
"Sežral jí Micík! Scheissekatze!"

[Rafael]

A v eteru, na rádiových vlnách je ticho.
Klasické VKV, lokální vysílání mrtvé už několik let.
Jen na SV se někdy večer nebo v noci dá něco zaslechnout. Ale i z toho mála číší zmatenost takže je hned zjevné, že to není práce nějaké větší organizované skupiny, ale jen pokusy nějakých pomatených amatérů.
Na druhou stranu se nabízí otázka proč to dělají a kde berou energii na takové vysílání.

Na KV je provoz daleko větší a i ve spoustě jazyků. Jenže já jim nerozumím a i kdybych nějaký aspoň trochu znal, nejrůznější poruchy ten poslech narušují.

(Asi má na to vliv obsah CO2 v atmosféře. Jestli jsou na vině spousty požárů, masivní spalování mrtvol primitivními způsoby nebo absolutní kolaps veškerého průmyslu, nedokážu posoudit.

A vlastně na uvažováním nad takovými věcmi v době celosvětové krize, pandemie a kolapsu nemám čas.
Raději uvažuji jak přežít.
Anebo ve slabých chvílkách, kterých pořád přibývá, hledám odvahu a způsob jak se rychle a bezbolestně utratit).

Přišlo mi, že veškerá smysluplná komunikace probíhá jen v tečkách a čárkách. V morzeovce a různých radioamaterských zkratkách.
Čemuž bohužel nerozumím.

Tak teď opouštím svůj úkryt a jdu opatrně ven. Natáhnout mezi stromy nebo sloupy natáhnout drát jako starou osvědčenou anténu.
Ještě dobře, že jsem v minulé době nepodlehnul vábení obchodníků s barevnými kovy a měď jsem si nechal doma.
*
Už jsem venku i s cívkou drátu a zjišťuji, že podnik U Chciplého Psa ještě stojí.
Že nezhořel úplně. Že ten požár nebyl až tak velký, jen nějaký vnitřní.
Před ním stojí nějaký dredatý chlapík s megafonem, něco pro mě neznámým jazykem tam vyřvává a vzadu vidím velký zástup lidí tmavých pletí a podivně se chovajících. A taky i hodně hlučných.

A teď jsem zaregistroval i jiný pohyb v průčelí Chcíplého Psa.
Člověk v červeném leze po žebříku a vybaven velkou brašnou plnou všelijakých podivných nářadí se tam snaží umístit velký bilbord.

Pes už není, nebyl a ani už nikdy nebude.
Odteď už jedině KEBAB
Cizinec je více než našinec a tak to už navždy zůstane, bo Předsudečná nenávist...!

[Ivana]

My zíráme, vy zíráte.
ROFL.

Co bude s vakcínama?
Rozpadne se nám dějová linka?
A kde je Honza Tleskač?

[Fabulous]

Je po boji. Fab Napichovač si otřel zpocené čelo. Co teď? Má postupovat podle předem stanoveného plánu? Má prozkoumat hospodu U chcíplého psa? Však zde není se svým konvojem náhodou. Přece by z Brna nadarmo nevážil cestu do zaprděného městyse u Prahy. Informace z dobrých zdrojů napovídaly, že by právě zde mohlo být hnízdo vakcinačního odporu. Hnízdo nakaženců, kteří tajně připravují antivakcínu z mletých netopýrů. Antivakcínu, která zvrátí účinky vakcíny a uvrhne svět do ještě většího chaosu. Tomu musí Fab Napichovač zabránit stůj co stůj!

Z rádia v sanitce se chrchlavě ozval příkaz. "Okamžitě se stáhněte!" Co se děje, vždyť Chcíplý pes je na dohled? "Všichni zpět, je to nutné, situace se prudce mění!" Fab tomu nerozuměl, ale už dávno věděl, že příkazů z jeho vakcinačního štábu je dobré uposlechnout. Dal tedy signál a celá kolona se začala otáčet, drtíc těla nakaženců, která se povalovala všude kolem.

Na zpáteční cestě si všiml bizarní postavičky motající se kolem paneláků. Otrhaný muž oblečený do tepláků, kterým chyběl prostřední díl a otrhaného kabátu, poskakoval kolem, mířil na kolonu banánem a vykřikoval Pif, paf! Fab Napichovač zaostřil zrak. To nebyl banán! To byl neuvěřitelně dlouhý a patřičně špinavý vlastní úd toho nebohého muže, se kterým mocně mával a šermoval! Fab nevěřil vlastním očím. Již zaslechl o tomto vedlejším účinku covidové nákazy - prodlužování údů a prudkou ztrátu inteligence a kognitivních funkcí. Ale takhle extrémní případ ještě neviděl.

Už jen koutkem oka zahlédl, jak si oškubaná postava zasunuje úd do vlastní řiti a přitom vykřikuje těžce srozumitelná slova o nějakém Covidlandu.

Nechutné, odplivl si Fab a odjel v čele kolony do zapadajícího slunce.

[Ivana]

Před chvílí přilítla Alča, že přes vysílačku došla zpráva, že jsou nějaké vakcíny na cestě sem. Vysílání nebylo moc kvalitní, zbytek zprávy se ztratil. Ale vakcíny a místo určení jsou jasný.
Vůbec nevím, co mám dělat. Seběhnu aspoň za doktorem a dám mu zprávu, aby se připravil. Poflakovat se po městě není moc rozumné, tak se stavím akorát u Vlada, aby dal zprávu, když se něco dozví.

Bože dobrý, jestli je to ukradené ze skladů pro horních deset tisíc, tak bude Damián náš nejmenší problém. Budeme muset konečně nějak získat ty kontakty na místní domobranu, tohle už nebude žádná prdel.

[Ulfhednar]

V místnosti je ticho, Damián ztěžka klesá do křesla, přemožen bolestnou vzpomínkou.
"No a co je s Flamemanem teď?" pokouším se změnit téma, na něco méně zraňujícího.
"Když věrní našli Flamemana oběšeného na obří tasemnici, omyli jeho tělo, pomazali je vonnou myrhou od iVany - jak jí říkáte Maruška - a zabalili jej do jemného plátna. Dobrý muž, Bacil Arimatejský poskytl svůj kontejner, na uložení jeho těla. Tam ho v noci sebrali naši Stalkeři a ekologicky zlikvidovali."
"Ještě, že je nikdo neviděl."
"V noci je to bezpečné. Hadráci po deváté neopouštějí svoje doupata. Mají karanténu a věří, že za nocí je Virus obzvláště silný a je ve spojení s mocnostmi pekelnými. Využíváme toho k údržbě Covilandu."
"A co bylo dál s Flamemanem?" přistihuji se, že visím Smithersovi na rtech.

"Štkali věrní a v jejich očích se Flameman postavil téměř po bok Velkého Vakcinátora. Tři prameny jeho vlasů staly se symbolem Tří R. Rukou, Roušek a Rozestupu. A po třech dnech otevřela iVana víko kontejneru i aj, shledala, že hrob je prázdný." Smithers se nechává unést silou svého vyprávění, zatímco Damián bez výrazu sedí ve svém křesle s rukou na rozkroku.
"Třetí den jsme poslali Nývlta, převlečeného za Flamemana do Covilandu. Vystoupil ze servisního kolektoru před iVanou, kterážto motykou okopávala záhon netýkavky. Chtěla se mu vrhnout k nohám, když tu si Nývlt všiml, že mu v kapse vibruje jeho nový iPhone23, který si přes přísný zákaz omylem vzal do Covilandu. Přísně a pohotově poručil iVaně "Noli me tangere!", tedy "Nedotýkej se mně!" a zmizel. Pak se zjevil dvanácti učedníkům a tím bylo jeho zmrtvýchvstání zakončeno. Flameman je teď krutopřísnej revenant."
"A co koncept ďábla?" přerušuji Smitherse a můj poznámkový blok se rychle plní.
"Ten je zastoupen ubikvitní postavou Štaflíka. Původně se jmenoval Štraflík, z německého die Strafe, čili trest. Napadá malověrné a ty co zaváhají ve víře. Pak nám technickým nedopatřením vypadlo písmenko z jeho jména. Zjevuje se nečekán, ve slabých chvilkách věrných a vstupuje do jejich duší. Může být kdekoliv a kýmkoliv. Nikdo není vyloučen z podezření. I samotný Bi-Woy strávil tři půstem, kdy se bičoval rouškou namočenou v slaném roztoku, aby ze sebe ďábla vyhnal. Přináší zlo a smrt. Spícím povoluje v noci roušky a utahuje pleny. Nepozorným propichuje jehlou respirátory. Když hadrák při lovu mine, tu je zřejmé, že jeho střelu odklonil On. Jeho podoba v hadráckých představách do značné míry vychází z antického podoby boha Pana, či menších Satyrů. Má rohy a mimořádně vyvinutý úd. Někteří mu tajně nosí oběti, ale to je ve světě hadráků nejtěžší forma hereze. Každý hadrák, než ulehne, třikrát se otočí do kolečka. Poprvé aby odehnal mouchy, se kterými mají kvůli hygieně problémy. Podruhé, aby se ujistil, že se tmou neplíží zlolajný Štaflík k jeho loži."
"A potřetí?"
"Pijou přemíru zkvašeného potkaního mléka a dost se po tom motají."
"A kde se vzal?"
"Byl tu od začátku a přesto je Březňák. V tom je jeho zákeřnost."
"Březňák?"
"To je hadrácké označení těch, co se v Covilandu objevili až během první vlny a nikdy nemohou dosáhnout osvícení."
"A to je žijící postava?"
"Stvořil jsem ho já!" ozval se náhle Damián a postavil se.
"Jsem Bohem i Ďáblem svého světa. A přísahám při Glocku všemohoucím, že svůj svět zachráním!"

Začalo mi být jasné, že Coviland skrývá ještě mnohá temná tajemství, a že provedení Operace Exodus bude oříšek. V hlavě se mi začal rodit plán.

[Bill Masen]

Chvíli pozoruji náš barák z posedu na okraji lesa. Vypadá to, že se oheň dál už nerozšiřuje, ale čudí to dost. Takovýhle sloupy kouře bývají nad městečkem vidět na můj vkus moc často. Ozve se vysílačka, tři, pak sedm zaklíčování. Není moc rozumět, zaslech jsem v tom šumění a praskání jenom "lom". Ten je v okolí jen jeden, je kus za mysliveckou střelnicí, na kterou právě mířím. Je tam stará chata, na kterou jezdil děda trábošem, když si potřeboval odpočinout od babičky. Takže tam vlastně byl furt. Hrozně tam s myslivcema kalili a jako malýmu klukovi se mi tam moc líbilo. Rád jsem jim chodil do sklepa pro pivo a poslouchal ty jejich historky. Děda už dávno nežije, stejně jako ostatní myslivci, ale jeho tráboš je na špalkách v garáži pořád. Vysílačku mám zapnudou vedle na sedadle, ale už se nikdo neozve.

Po příjezdu na chatu strčím westfálku do garáže vedle trabanta. Chatu si celou obejdu a zkontroluju. Okenice spodního patra jsou zavřené, nechám to zatím tak. Nevím kdo to byl v té vysílačce. I když, to bylo na naší frekvenci, mohl to být kdokoliv. Ještě na stožár pověsím červenej prapor. Je to spíš hadr, takže vypadá, že tam vysí už dlouho. Je to znamení, že tu někdo je.

V chatě je dost kosa, dole je velký krb, ve kterým by se dal upéct ten zajíc, ale teď ho zapalovat nebudu. Přes horní patro vylezu na půdu. Pod střechou je teplo, jak se do ní opírá sluníčko, ale zatuchlo. Otevřu okna ve štítě a pustím dovnitř čerstvý vzduch. Vysílačku přepíchnu na dlouhou autoanténu a nechám zapnutou. Teď už na mě ČTÚ nepřijde. Na plynovým dvouplotýnkáči vařím rýži a na pánvi opékám kousky zajíce. Králičí ragů to není, ale hromada chilli napraví cokoliv.

Po pár soustech zaslechnu...

[Ivana]

Až doma mě napadne zkontrolovat mrtvou schránku. Ne tu obchodní, tu druhou na mimořádky, o které pár lidí ví. Sice ji už používáme málo, jak ubývá benzínu tak dáváme přednost přece jen vysílačkám. A náhle mě napadne divoká myšlenka: Proč ji vlastně nepoužil Petr? Budeme ho muset znova důkladně prověřit. Pokud je v kontaktu s lidma z fóra, měl o ní vědět. Jestli je to agent nakaženej tou novou mutací, tak jsme všichni co jsme ho potkali v háji. Ne všichni jsme očkovaní a vakcína taky nefunguje úplně na všechny mutace.

V lese je kolem lomu nějaký šrumec. Co se to tu děje? Radši se schovám.