Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

...aneb jak účinně pomoci sobě, či bližnímu svému.
Minimus
VIP
Příspěvky: 6526
Registrován: 12.01.2011 19:24
Bydliště: ČSR

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od Minimus »

"Magorák", jak je používán ve věznicích, je výluh zextra silný výluh černého čaje. Experimentovat s nikotinem pro anesteziologické použití je stejně "praktické", jako provádět oční operaci bodákem vz. 58 :evil:.

Nikotin je mimořádně prudký jed - smrtelná dávka nikotinu je 50-60 mg a jedna cigareta obsahuje přibližně 10-15 mg nikotinu.

Navíc průběh otravy není nic moc:
Intoxikace nikotinem se projevuje křečemi, ochrnutím centrální nervové soustavy; otrávený umírá obrnou dýchacího centra a následným udušením. Smrtelná dávka pro člověka je asi 60 mg a smrt nastává po 40 až 60 minutách.
Při akutní otravě jsou zornice nejdříve zúženy, později rozšířeny, postižený je bledý, trpí sliněním, má průjem, dostavuje se nepravidelné dýchání, postupně nastává bradykardie, křeče a postupně se prohlubující poruchy vědomi... a v hlubokém bezvědomí nakonec přichází smrt.
felix5
VIP
Příspěvky: 685
Registrován: 04.07.2012 17:20

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od felix5 »

re alibaba :
co se poslední pomoci práškama na spaní týče . po tom co sem nastudoval jinde na netu bych do prášků na spaní nešel ani v největší nouzi . rozepsal bych to ale do téhle diskuze to nepatří .
alibaba
Příspěvky: 2113
Registrován: 12.01.2011 21:27
Bydliště: North Carolina USA

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od alibaba »

Tady je prasku na spani plno a ja je zkousel jeden a proste asi za pulhodiny jdete spat proste clovek je strasne ospaly a probouzi se asi za 8 hodin jasne je to tady nejcasteji pouzivana sebevrazda hlavne u zen ,ze sezere 50 prasku a proste usne a pozdeji se ji zastavi srdce .....
felix5
VIP
Příspěvky: 685
Registrován: 04.07.2012 17:20

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od felix5 »

to nikterek nezpochybňuju a plně se k tvému názoru přiklánim. nicméně problém je v tom že né všechny prášky sou dle mého bezbolestný. některý ti vyžerou díru do břicha jiný odrovnaj ledviny atd .je fakt že se to odehrává ve spánku ale nikdy si nemůžeš bejt jistej že při tom dotyčnej nic necítí. další problém předávkování čímkoliv je taky možnost že se pozvracíš což je přirozená reakce těla na otravu čímkoliv. určitě bych se nechtěl probudit po pokusu o sebevraždu s rozežranejma vnitřnostma a další 2 dny pomalu umírat. ze všeho nejlépe mi vychází otrava plynem. je narozdíl od prášků dostatečně rychlá a nejspíš i bezbolestná. zemřeš na nedostatek kyslíku nikoli udušení nebo poškození orgánů a za 4 minutky to máš jistý bez nějakýho škubání křečí a bolesti . oboje je ale pro PA dobu s nedostatkem plynu a prášků nepoužitelný. ono jak říkal ten anesteziolog v tý diskuzi o pár řádků výše . příchod i odchod ze světa je prostě spojenej s bolestí s tim nic nenaděláme.

Řešíme tedy sebevraždu nebo anestezii? MacGyver
Pampalíny
Příspěvky: 174
Registrován: 31.08.2012 18:04

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od Pampalíny »

Jak to tu čtu, jediné co mi z toho vychází je opium v kombínaci s alkoholem. Obojí si jste do roka od krize schopni vyrobit a u obojího asi tolik nehrozí předávkování? I umrtvení na 75% je lepší než nic nebo smrtelné křeče.
Nebo se mýlím?
urbanwarrior
VIP
Příspěvky: 810
Registrován: 24.08.2012 22:16

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od urbanwarrior »

Dovolím si drobnou odbočku ohledně tlumení bolesti - jsa ani mlád, ni však stár, vloni mě dvakráte navštívil žlučníkový záchvat. Znalým to nebudu popisovat, neznalým krajně nedoporučuji. V mojí pohotovostní , ani větší PA lékárničce, ani v kpz nesmí proto v žádném případě chybět pokrm zvaný Isochol. Snad právě proto jsem od té doby neměl tu čest to znovu prodělat, přestože jsem stravovací návyky upravil jen nepatrně... ;)
Uživatelský avatar
Foxy
VIP
Příspěvky: 535
Registrován: 13.10.2012 18:39
Bydliště: Jižně od Prahy

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od Foxy »

Dovolil bych si též trochu přihodit k tématu tišení bolesti.
V seriózních odborných publikacích (viz např: MIOVSKÝ, Michal, et al. Konopí a konopné drogy: Adiktologické kompendium) se lze dočíst, že aktivní THC zesiluje anestetické účinky opiátů až 500násobně. Znamená to, že pro stejný anestetický účinek stačí řádově menší množství opiátu.
Má praktická zkušenost je, že obdobný synergický účinek vykazují i opioidy + cannabinoidy, tedy i tramal a obdobné dryáky.
Pro případnou nouzovou situaci je též nezanedbatelným přínosem, že základní suroviny pro výsledný anestetický preparát lze získat z ryze přírodních zdrojů; papaver somniferum neboli mák a cannabis sativa (indica) neboli konopí.
Pro možné legislativní námitky upozorňuji, že se jedná čistě o akademickou debatu s poukazem na vyjímečnost uvažované nouzové situace.
Uživatelský avatar
Foxy
VIP
Příspěvky: 535
Registrován: 13.10.2012 18:39
Bydliště: Jižně od Prahy

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od Foxy »

Poustevnice píše:Myslím, že v opravdu polních podmínkách by se dala použít nějaká rostlina, obsahující alkaloidy, např. Rulík v malých dávkách působí na nervová zakončení, má utišující, sedativní a antispasmické účinky, zmírňuje bolest a tlumí astma. - zdroj Florarium od A. Catabiliho. Ovšem problém je to dávkování, že.....


Důrazně varuji před neuváženými experimenty s rulíkem a podobnými rostlinami. Solanaceae jsou primárně halucinogeny a deliriogeny, rozdíl mezi dávkou pouze psychotropní a už letální je velmi malý.
Doporučuji navštívit stránky Encyklopedie psychotropních rostlin (http://www.biotox.cz/enpsyro/), kde jsou účinky těchto (a nejen těchto) rostlin dost důkladně rozebrány (pro plný přístup jednoduché přihlášení přes mail).

Ano, jsou rostliny, které mohou v nouzových situacích skutečně výborně pomoci, ale bez předběžných znalostí minimálně typu babka kořenářka lze napáchat i nenapravidelnou škodu.
vlk972
Příspěvky: 474
Registrován: 26.10.2012 9:50
Pohlaví: muž

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od vlk972 »

Sice nevím, jestli se tím dá dosáhnout anestetických účinků, ale bolest to tiší spolehlivě.
Obyčejná vrbová kůra (na druhu vrby prý nezáleží), oloupete kůru z čerstvého, asi jako malík silného proutku a vaříte 15 minut. Výsledný odvar má odpornou chuť, ale tiší bolest, snižuje horečku. Je to vlastně přírodní aspirin, ale bez vedlejšího účinku tabletek - neředí krev, nezvyšuje kyselost v žaludku.
Doporučené dávkování je 2 polévkové lžíce každou hodinu. (když jsem ho poprvé zkoušel, o dávkování jsem nevěděl a tak jsem ho vyžahnul skoro litr. Výsledek se dostavil cca za půl hoďky, bolest úplně zmizela, navíc jsem nevnímal třeba píchání vidličkou do ruky, ale vnímání a myšlení úplně normální)
Minimus
VIP
Příspěvky: 6526
Registrován: 12.01.2011 19:24
Bydliště: ČSR

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od Minimus »

Naopak vývar z vrbové kůry dráždí sliznici žaludku podstatně více než klasický "Aspirin" při stejném objemu účinné látky. Ten obsahuje kyselinu acetylsalicylovou a v kůře je "jen" kyselina salicylová, která se syntetická pro svoje vedlejší účinky neosvědčila, zatímco její derivát "Aspirin" patří do "Topten" mezi léky už více než století.
Uživatelský avatar
Foxy
VIP
Příspěvky: 535
Registrován: 13.10.2012 18:39
Bydliště: Jižně od Prahy

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od Foxy »

vlk972 píše:Sice nevím, jestli se tím dá dosáhnout anestetických účinků, ale bolest to tiší spolehlivě.
Samozřejmě jako vždy "už staří Řekové"... takže už starý dobrý Hippokrates uvádí, že odvar z kůry vrby bílé (Salix alba) tiší bolest a snižuje horečku. K léčbě horečky a zimnice používali kůru vrby taky severoameričtí Indiáni v i staří Keltové a Germáni. Takže fakt dobrá a věky prověřená věc.
Vrbová kůra obsahuje glykosid salicin (vrba latinsky salix, proto to jméno). Tento glykosid (2(hydroxymethyl)fenyl beta D glukopyranosid) se působením kyseliny chlorovodíkové v lidském žaludku zvolna hydrolyzuje na aglykon salicylaldehyd a další oxidací se postupně mění na účinnou látku, kyselinu salicylovou. Ta funguje podobně jako aspirin/acylpyrin.

Je to vůbec zajímavý případ; tahle přírodní salicylová kyselina (vlastně fenol s jedním karboxylovým ocáskem) je sice účinná, ale taky drsně hořká a dráždivá. S tím se sakra musí něco udělat! Tohle by fakt nikdo nechtěl užívat!
Chemik Felix Hoffmann z firmy Bayer proto spáchal derivát kyseliny salicylové esterifikací její fenolické hydroxyskupiny - a na světě byl zázrak; slavný aspirin, tedy kyselina acetylsalicylová. Ta už onu odpornou chuť nemá... Navíc začala její syntetická výroba Kolbe-Schmittovou reakcí fenolu s kysličníkem uhličitým za vysokého tlaku; relativně snadná velkovýroba čistě syntetickou cestou z tehdy odpadního průmyslového produktu, fenolu.
Účinný, široce oblíbený lék byl na světě, lékaři postupně objevovali jeho možnosti i úskalí, ale nikdo neměl ani tušení, jak a proč vlastně tenhle přímo šamanský všelék funguje.
Až v sedmdesátých letech jeden Angličan konečně zjistil že aspirin inhibuje enzym cyklooxygenázu (COX), jehož úlohou je syntéza prostaglandinů (a taky tromboxanů). Prostaglandiny jsou látky působící jako tkáňové hormony, jsou klíčové mimo jiné právě při vnímání bolesti (přenosu nervových vzruchů do mozku).
Jenomže to vše bylo zjištěno až dlouho poté, co se stal aspirin zavedeným a široce používaným léčivem.

Takže zpět k vrbě; je to účinná a snadno dostupná léčivka, drogou je kůra mladých větví sbíraná nejlépe na jaře.
Funguje podobně jako aspirin/acylpyrin, nevýhodou je skutečně odporná chuť, výhodou je pozvolné uvolňování účiných látek. Krev ale "ředí" stejně jako aspirin a kyselost zvyšuje také tak, akorát že pozvolně. Ovšem při předávkování může vyvolat dost těžkou otravu, příznakem otravy jet pískání v uších, bolesti břicha, hypokalemie (snížená koncentrace draslíku v krvi), hypoglykémie (snížená hladina glukózy v krvi), zrychlené dýchání, nepravidelný tep, snížené svalové napětí, halucinace, zmatenost, křeče, selhání ledvin, kóma a smrt. U malých dětí je v podezření, že by mohla spustit vzácný, ale potenciálně smrtelný Reyův syndrom.
Takže skutečně účinná přírodní léčiva, jakým vrba a její kůra nepochybně je, je nutno užívat opatrně a s rozmyslem.

Ať je lépe a radostněji!
Atrey
Příspěvky: 26
Registrován: 31.10.2012 7:34
Pohlaví: i černoch by záviděl

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od Atrey »

Pred experimenty s Tabakem durazne varuji!!!
Smrtelna davka nikotinu je cca 60mg a otrava neuveritelne rychla (smrt cca 10min.)
To same experimenty s Omejem salamounkem, ktere zpusobuji anestetikum dolorosum (bolestive anestesie)
Tam je smrtelna davka 5-7mg.
Rostliny vyuzivat, to jo, ale s rozmyslem!!!!
Uživatelský avatar
Fabulous
Administrátor
Příspěvky: 8840
Registrován: 17.09.2011 21:33
Pohlaví: nevím, skryto ve špeku
Bydliště: Praha a okolí
Kontaktovat uživatele:

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od Fabulous »

O pár příspěvků výše jsem psal, že vylouhované cigarety zabíjí a vy tu opět řešíte dokola, dokola, dokola zase takové stupidity. Proto komplet diskuzi o nikotinu mažu.
Uživatelský avatar
EBE
Příspěvky: 639
Registrován: 08.08.2012 16:14
Bydliště: Slovensko východ

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od EBE »

Tak teraz vážne ;)

Na anestéziu je vhodné použiť aj huby, niktoré sa dokonca užívali pri posmeľovaní do boja ( Vikingovia ) užívali práve Muchatrávku červenú Amanita muscaria (L.) Lam. viac: http://www.nahuby.sk/atlas_hub_detail.php?huba_id=287
No ale s hubami veľmi opatrne !
vlk972
Příspěvky: 474
Registrován: 26.10.2012 9:50
Pohlaví: muž

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od vlk972 »

Různé houbičky a jedukytičky bych raději vynechal. Podle mně se nedají přesně dávkovat a snadno by tak mohlo dojít k nežádoucímu, až definitivnímu účinku.
Uživatelský avatar
Foxy
VIP
Příspěvky: 535
Registrován: 13.10.2012 18:39
Bydliště: Jižně od Prahy

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od Foxy »

Taky varuji!
Specielně muchomůrka červená (Amanita muscaria) je jako anestetikum NAPROSTO NEVHODNÁ.
Mohl bych sem dát odkaz, ale možná bude lepší přímo onu zkušenost s muchomůrkou červenou vložit:

- - -

Experimenty s muchomůrkami jsem prováděl jako jednadvacetiletý, v letech 1969 – 1970 a v době oněch experimentů jsem nepoužíval jinou psychoaktivní látku, a to ani alkohol .

- - -

Zkušenosti s muchomůrkou červenou:

Kdybych se snažil sečíst veškeré mé výpravy za hranu vědomí, vyšlo by číslo působící krajně nevěrohodně. Naprostá většina mých experimentů nebyla založena na účincích psychotropních rostlin či syntetických drog. Ty muchomůrky (a konopí a pár dalších drobností) byly jen zajímavou odbočkou. Mou cestou bylo změněné dýchání a popis mých úletů touto cestou se zcela vymyká zaměření těchto stránek.

Je ale velmi pravděpodobné, že mé předchozí zkušenosti měly nezanedbatelný vliv na prožitky stavu mého muchomůrkového zhoubování.

Proč jsem se vlastně pustil do experimentů s muchomůrkami?

Základním důvodem bylo, že jsem byl mladý, blbý, a dychtivý dalších, nových prožitků z onoho úžasného světa za hranou vědomí, který jsem objevoval.

Úžasnost zážitků.. Jakmile intensita positivních zážitků překročí obvyklou mez, v okamžiku kdy byť jen trochu okusím z oceánu transcendentální blaženosti, co se skrývá za hranou reality, zrodí se něco dalšího, v prvé chvíli nepodstatného, marginálního, zanedbatelného, totiž závislost.

Je to něco, co člověka nutí jít stále dál a hloub, kdy úžas včerejška se stává všedností dneška. A to, co jsem se dozvěděl z cestopisů o životě původních obyvatel Sibiře, bylo víc než lákavé; právě těmito zprávami jsem byl inspirován.

Poslední impuls jsem nalezl v jedné kadibudce. Tam jsem totiž objevil rozsáhlý fragment článku z časopisu, odhadem z konce dvacátých let, nezjištěného původu, popis sibiřských poměrů odpovídal době před prvou světovou válkou. A tam jsem také zjistil, že Sibiřané používali pro své opojení výluh ze sušených muchomůrek červených.

Pro experimenty jsem tedy používal výhradně výluh z celých sušených plodnic, tak jak bylo popsáno v onom cestopisu.

Co si vzpomínám, nikdy jsem nepoužil víc než dvě houby najednou. Používal jsem celé plodnice; sušil jsem je v průvanu na půdě, navlečené na provázku skrz nohy, visely tam vskrytu asi tak měsíc, než nastala doba vhodná k pokusu. To už byly úplně scvrklé. Nechal jsem je loužit po celý den, než nastala doba příhodná k pokusu. Zhadrovatělé houby jsem vyždímal a výluh jsem zcedil, protože byl plný nečistot.

Nepamatuji si, že by výluh vyvolával úporné zvracení, tak jak to popisují ti, co konzumovali syrové houby. I jeho zvláštně nasládlá chuť byla celkem přijatelná.

Pokaždé jsem vypil všechno, co jsem z hub vyždímal a výsledek byl pokaždé jiný.

Napřed jsem to zkusil s malým množstvím - asi tak třetinu výluhu z jedné menší, mladé plodnice, a zdálo se mi, že to nic nedělá. Pak jsem přidal zbytek a byl jsem jen jakoby mírně líznutý, do ospala.

Později, mohlo to být tak týden poté, jsem vyždímal dvě nevelké houby; zralé, ale nepřerostlé. Co si vzpomínám, tak tentokrát byla výsledkem velká slabost a podivný spánek, nic příjemného.

Tenkrát jsem přebýval ve stavební boudě a hned druhý den jsem byl nucen podat dost vydatný fysický výkon. Celý den ale slabost přetrvávala a bylo krajně obtížné jí překonat.

Poslední houba byla velká jako pěst, se souvislou plachetkou, ještě plně nerozvinutá. Nic moc jsem od ní nečekal, spíš mi jí bylo líto vyhodit. Tentokrát ale byl zážitek mnohem silnější. Nepřišlo to hned, až po nějaké době (hodiny jsem tam neměl, těžko říci, jestli půl či třičtvrtě hodiny) jsem cítil, že to přichází. Lehl jsem si, ale necítil se dobře na svém kavalci a tak jsem si lehl na deku na zemi, odtud nebylo kam spadnout. Pak jsem zjistil, že ležím na zádech, ruce rozepjaté, neschopen se pohnout, přibitý k zemi jemnou, ale neodolatelnou silou. Takhle ukřižován jsem tam umíral mezi pytli cementu a celou tu dobu jsem si říkal, jaký to bude průšvih, až mě tam tak ráno najdou.

Vše pak přešlo ve spánek; ještě si vzpomínám, že jsem se někdy v noci přesunul zpátky na lůžko. Převažujícím pocitem byl tehdy i po celý den pocit slabosti.


Tím skončila prvá série mých pokusů s muchomůrkami z Posázaví, nasbíraných brzy na podzim, v době babího léta.

Další pokusy jsem učinil ke konci prázdnin příštího roku. Přestože pocity z minule nebyly nic moc, přeci v nich bylo něco neodolatelného, co mě táhlo zkusit to znovu.

Tentokrát jsem posbíral několik krásných kousků, co rostly roztroušeně v trávě na hranici lesa a kosodřeviny, a ty jsem pak sušil na půdě podnikové chaty, kde jsem ten týden načerno pobýval. Téměř suché plodnice jsem pak dovezl domů, až na jednu menší, kterou jsem vyzkoušel na místě.

Plodnice jsem sbíral hned prvý den svého pobytu, takže tato prvá se sušila čtyři dny; byla svraskalá, ale ještě pružná, zgumovatělá. Zalil jsem jí ráno trochou vody v ešusu, zatížil, večer vyždímal a výluh nalačno vypil.

Výsledek byl zcela nesrovnatelný s mými předešlými zážitky.

První předzvěstí věcí příštích bylo změněné vidění.
Bylo to jako když se televizní signál částečně zderivuje; jakoby přetáhnutý zostřovač obrysů. Za každou hranou či kontrastním přechodem byl zřetelný, jakoby plastický zákmit, zdůrazňující detaily. Barevné podání bylo omezené, téměř jen v R-G ose, sytost snížena postupně až k téměř černobílému vidění.

Slyšení bylo též jiné; jako když se zvukový signál prožene hřebenovým filtrem, zdůrazňujícím některé frekvence a potlačujícím jiné; výsledný dojem byl výrazné zostření sluchu díky odfiltrování šumů.

Nejsem si vědom, že bych si přímo halucinoval; po celou dobu jsem měl pocit, že jsem víceméně pod kontrolou.

Zažíval jsem pocit nespoutaně letících myšlenek a jejich útržků, které se daly libovolně zachytávat a volně spojovat do nejfantastičtějších, úžasných barevných koláží, které jsem nechával odplývat do nicoty.

V celém těle jsem pociťoval úžasný příliv energie. Vnímal jsem chvějivé napětí svých svalů a nepotlačitelnou tužbu po aktivitě.

Hlavou mi proběhlo, jak nádherné by bylo milování v takto excitovaném stavu a okamžitě mě přepadla nepotlačitelná, mučivá touha vyběhnout ven a divoce se pomilovat s první bytostí, kterou potkám.

Místo toho jsem vyskočil a chytil se trámu nade mnou. Přitáhl jsem se a užasl jsem nad intensitou pocitu vnímání napětí svalů; začal jsem tam střihat jeden shyb za druhým a nořil jsem se do svých vnitřních, stupňujících se pocitů.

Tenkrát jsem byl schopen za normálních okolností těch shybů udělat tak třicet; v tom zmuchomůrkovaném stavu jich muselo být mnohem víc - a čím víc jich bylo, tím více vzrůstal pocit slasti, pronikajícím celé tělo. Nakonec, neumím odhadnout po jaké době, jsem odpadl, zalit až neslušnou přemírou divoké rozkoše.

Nejspíš už ve chvíli kdy jsem odpadal, propadal jsem se do hlubokého, blaženého spánku; ale i v těchto chvílích nějaká má část bděla a hlídala můj dech, protože ten se občas zastavoval a já se musil nutit abych zase dýchat začal a neutopil se v divoké rozkoši nedýchání. Poté, co jsem se sám se sebou popral, jsem se zase pohroužil do onoho podivného, hlubokého, přesto však živého, rozpolceného spánku.

Druhý den jsem se probudil za světla, smrtelně unaven, přitom ale veškerá únava byla vnímána velmi přívětivě. Hlava mě kupodivu nebolela, jen jsem pociťoval vlčí hlad; zároveň ale i nesmírnou malátnost, absolutní lenost, znemožňující mi vstát. Jen jsem tak ležel a koukal, jak sluneční paprsek dělá na trámech skvrny, které neuvěřitelně rychle postupují. Až někdy v poledne mě kombinace hladu, žízně a dalších naléhavých tělesných pocitů přinutila vstát. A začít se balit na cestu domů. Do prkenné stavební boudy, kde jsem tenkrát přebýval.

- - -

Protože tahle zkušenost byla převážně positivní, při první vhodné chvíli jsem vyzkoušel další muchomůrku, co se mezitím sušila mezi příhradovými nosníky krovu mé stavební boudy. Bylo to asi měsíc po právě popsaném tripu. Měl jsem na to celé dva dny a tak jsem se rozhodl pro tu největší z těch, co se sušily. Jako čerstvá měla nějakých dvanáct centimetrů v průměru a plně rozvinutý, ploše sklenutý klobouk. Loužil jsem ji asi 8 hodin a opět užil výluh na lačno.

Výsledek byl úplně jiný než ten předchozí. Dlouho se nic nedělo a už jsem si začínal myslet, že se příliš dlouhým sušením houba znehodnotila. Až po hodině jsem si začal všímat prvých příznaků; změněné vidění a slyšení. Velikost změny však byla podstatně menší než minule a ono očekávané napětí v celém těle se odmítalo dostavit. Když se pak dostavilo, vůbec nebylo spojeno s oněmi příjemnými pocity jako minule. Vše přitom pokrýval hluboký pocit zklamání ze zmarněného očekávání.

Začal jsem mít vztek; jednak na tu pitomou houbu a pak takový všeobecný, taková tužba něčím třísknout. Nechtěl jsem se tomu podat. Vylezl jsem tedy na stavbu a se vzrůstající zuřivostí jsem začal přerovnávat hromadu trámků a řeziva určeného pro bednění a naprosto idiotsky umístěnou. Celá stavba vypadala nesmyslně založená od samého začátku a tak jsem vztekle tahal ty trámky a prkna a proklínal celý svět.

Pak jsem zas nějak zalezl do své boudy, taky asi protože jsem byl celý promočený od deště, a tam usnul spánkem snad 16 hodin dlouhým, z něhož si nepamatuju vůbec nic. Probudil jsem se do jedné z nejhorších kocovin, co jsem zažil; a napřed jsem se musel celý převléknout.

Už nepršelo, a tak jsem se vyhrabal na stavbu. Tam to vypadalo, jako by tam řádila banda šílenců. Začal jsem to dávat zas do pořádku a proklínal svou slabost a malátnost. Za cenu neuvěřitelné dřiny jsem to do večera uvedl zhruba do původního stavu; jediné positivum bylo, že jsem tím tu kocovinu nečekaně rychle rozehnal. Návrat k normálu byl opět spojen s vlčím hladem.

- - -

Myslel jsem si, že tím moje muchomůrkové experimenty skončily, protože zbývající houby mi něco sežralo; mohly to být stejně tak myši jako ptáci. Jenomže s pozdním podzimem, kdy jsem se stěhoval z boudy do jedné dokončené místnosti ve stavbě, objevil jsem malou, tmavou, seschlou muchomůrku, osaměle se blimbající přímo pod eternitovou krytinou. Byla neporušená, ovšem plná stavebního prachu.

Vyklepal jsem jí a dal loužit do kastrůlku. Když jsem jí vyždímal, tak obsah kastrůlku připomínal vodu z kýblu po vytření zašlapané podlahy. Přecedil jsem to a odhodlaně vypil.

Plodnice byla malá, ještě mládě ne větší než seschlá půlka citronu, takže jsem od ní nic moc nečekal. Pouhou čtvrthodinu poté jsem své mínění ale musel radikálně změnit.

Změněné vidění i slyšení se ohlásilo s velikou intensitou, ale ten dojem byl překryt jiným, mnohem silnějším; veškeré plochy vůkol začaly být zborcené do neuvěřitelných tvarů - přitom hrany a obrysy byly nedotčené.

Některé plochy se začaly vychlipovat proti mně v podobě jakýchsi chobotů a chapadel, jemně mě ohmatávajících. Přestože tento pocit byl přímo hmatatelný, celou dobu jsem věděl, že jsou to jen pouhé představy.

S nejvyšším vypětím jsem se zkoncentroval natolik, abych došel domů a tam se omluvil z večeře s poukazem na únavu po celodenní práci a s tím, že už jsem si něco dal. Asi jsem vypadal věrohodně, takže mě nikdo nezdržoval.

Cesta zpátky, asi tak půl kilometru, trvala nekonečnou věčnost; jindy tak prázdnou cestou mezi domky jsem potkával neuvěřitelné zástupy lidí a měl pocit, že jsem objektem soustředěné pozornosti. Když jsem odemkl visací zámek na prkenné brance a chtěl jí otevřít, s překvapením jsem zjistil, že mi její kus zůstal v ruce. Nějak jsem to sdrátoval a o chvíli později jsem zjistil, že v ruce držím urvanou kliku od dveří svého doupěte.

Protože venku bylo chladné podzimní nevlídno, dveře jsem za sebou přibouchnul s tím, že je později nějak otevřu. Nerozsvěcoval jsem si, protože přestože bylo šero, viděl jsem úžasně jasně a ostře. Nebylo už třeba držet se na uzdě, a tak jsem přestal bránit proudu úžasně barevných představ, co se mi hrnuly hlavou - jasně jsem vnímal hluk, rachot řítících se myšlenek. Chvíli jsem uvažoval o tom, že bych si zapnul rádio a naladil Radio Luxembourg - měl jsem tam německý polní přijimač ještě z válečných dob - ale pak jsem si uvědomil tu urvanou kliku a napadlo mě, že bych ho mohl v tom svém stavu nějak poškodit.

Zjistil jsem, že mi ale začalo být neuvěřitelně vedro. Měl jsem pocit, že shořím. Chvíli jsem se snažil nasadit kliku do dveří, abych mohl vpustit chlad zvenčí, ale nevedlo se mi to. Nedokázal jsem se trefit do čtyřhranného otvoru a má nečekaná neobratnost mě přiváděla k zuřivosti.

Okno otevřít nešlo a chvíli jsem tak zápasil s neodolatelnou tužbou rozbít je. Venku začal chlístat déšť a provazy vody na skle mě od toho odradily, ovšem představa deště stékajícího mi po těle byla nesmírně lákavá. Okamžitě jsem ze sebe serval veškerý oděv a opět se pokusil otevřít dveře.

Ty se však otevíraly dovnitř a tak jsem je ani hrubou silou nedokázal vyrazit. Zcela nahý jsem místo toho s sebou pleskl na zem a celým povrchem těla vnímal nádherný drsný chlad hrubého betonu podlahy.

Veškeré hmatové pocity byly neuvěřitelně intensivní, ostré až k bolestivosti, ale velice příjemné a uklidňující. Tiskl jsem se k podlaze a pozoroval úžasné hemžení vody na skle okna.

Hučení větru zvenčí se zvolna transformovalo do majestátního zvuku varhan a meluzína v kamnech v mohutný sbor plnící místnost dunivým oratoriem. Ten zvuk pronikal vše kolem. Na okně jsem přitom mohl sledovat neuvěřitelné výjevy, které ten zvuk vyvolával; výjevy ne zcela srozumitelné, ale čím dál tím naléhavější a hrozivější.

Opět jsem byl přibit onou známou, jemnou, ale neúprosnou silou k zemi, bez možnosti se jen byť malinko pohnout. Jakoby každý bod mého těla byl zatížen nesmírně malým, ale nesmlouvavě těžkým závažím.

Náhle jsem vprostřed okenní tabulky zahlédl - ne, spíš vycítil cosi strašného.

Jeden z těch provázků vody, stékající po skle, náhle skrz neporušené sklo pronikl dovnitř a začal se prodlužovat směrem ke mně. Blížil se ke mně nesmírně zvolna, ale s děsivou neúprosností.

Nechápal jsem, co se děje, současně jsem věděl, že je to jen má fantazie, a přitom jsem s mrazivou přesností věděl, co se stane. Ten provázek spletený z vody se blížil jako nějaké chapadlo, možná liána, zvolna, nezadržitelně. Zdálo se mi to jako celé věky, než se ke mně jeho hrot přiblížil, současně jsem to ale vnímal jako dílo okamžiku.

Dotkl se mě v jediném mrazivém bodě a veškeré mé tělesné pocity se od té chvíle soustředily do toho jediného bodu. Dotkl se mé dlaně a v tom místě jsem ztratil cit.

Ten hrot zvolna klouzal po mé paži, nechávaje tam stále se šířící pásmo ztráty jakéhokoliv citu.

Přejel zvolna přes mou hruď a mé srdce jakoby sevřela mrazivá ruka. Jeho zrychlené bušení jsem vnímal v celém těle. To bušení teď naplňovalo vše kolem duněním, před kterým nebylo úniku.

Ten mrazivý hrot zatím zvolna, beze spěchu stoupal až k mému krku a tam se na okamžik zastavil. Od této chvíle přestal působit necitlivost. Velmi zvolna se mi začal ovíjet kolem krku, cítil jsem, jak pomalinku postupuje, jako by se mi kolem krku ovíjel had, pomalu, neúprosně.

Pak se zastavil. Nebyl jsem schopen pohybu, přibit k zemi nepřekonatelnou tíží, a vtom jsem na sobě ucítil zkoumavý pohled.

Nebyl tu nikdo, kdo by se díval, byl to ryze abstraktní pocit, asi jako by něco chladně, nezúčastněně hledělo na objekt pokusu.

Ten studený had se v té chvíli začal beze spěchu, ale nezvratně stahovat kolem mého krku. Začal jsem se bezmocně, zoufale dusit.

V jednom okamžiku, který jsem nepostřehl, protože byl překryt beznadějným zoufalstvím, jsem shledal že stojím. Stál jsem u ponku, ležérně se opíral o svěrák, a hleděl sám na sebe, jak tam ležím, ten had obtočen kolem mého krku, a s překvapením a zvědavostí pozoroval, jak se mé tělo začíná vzpínat v marném zápase o dech.

Bylo to něco naprosto šíleného. Já tam stál a díval se na své tělo, vzpínající se přede mnou na holé betonové podlaze, na jeho ruce, marně se snažící servat ten rdousící proužek, omotaný kolem jeho krku. Viděl jsem, jak se ten provázek dešťové vody napíná a jak se skleněná tabulka prohýbá a vychlipuje pod jeho tahem, jako by byla gumová.

Viděl jsem vytřeštěné oči a ruce, které křeč zkroutila jako pařáty. Pozoroval jsem to tělo, zachvácené křečí agonie, kroutící je do vrtule.

Věděl jsem, že jediným pohybem mohu přerazit ten deštný provázek co je rdousil, protože je přece křehký jako sklo, ale na druhé straně jsem byl zaujat nesmírnou zvědavostí, fascinací, která mě nutila dále sledovat to zvláštní divadlo přede mnou.

Viděl jsem, jak se to tělo přede mnou prudce praštilo o hranu povaleného stolu a tak jsem pod něj kopnul montérky, válející se vedle, aby sebou v smrtelné křeči nemlátilo o tvrdý beton podlahy.

Náhle jsem viděl, jak se v posledním zoufalém vzepjetí propíná do oblouku. Téměř mimovolným, ledabylým máchnutím jsem přerazil ten tenký rdousící paprsek vody a vzápětí jsem věděl, že je to pozdě. Že právě v téhle chvíli jsem všechno zpackal.

Protože teď jsem já byl tím vzpínajícím se tělem a spolu s ním jsem se propadal do nekonečnosti.

Vše se kolem zpomalovalo, zklidňovalo, temné bušení mého srdce, které vše v pozadí podkreslovalo, se zpomalovalo, náhle neexistovalo nic než ono, prodlevy se stále prodlužovaly a náhle jsem věděl, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zůstává v tomto okamžiku, který se teď rozpíná nade všechny meze, zahalující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti, tím cílem, kam směřuje veškeré naše pinožení.

Není možno popsat nekonečno a splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, to se musí prožít. A nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné, i když jsou kdesi hluboko uloženy a já vím, že je určitě ještě někdy potkám.

Příštím mým popsatelným pocitem byl pohled na kalné ráno za oknem. Ležel jsem na montérkách a dalších kusech mého oblečení, celý odřený, a vedle jsem viděl převržený stůl. Cítil jsem se jak po bitce, strašlivě vyčerpaný. Hlava se mi motala, ale pozvedl jsem se, abych viděl, co mě to bolí na noze. Na holeni jsem měl modřinu jak Brno.

Na začátku jsem napsal, že jsem tu malou, svrasklou muchomůrku podcenil. Takže druhý den jsem místo pomalého zotavování se házel písek do míchačky a dělal jedno kolečko malty za druhým. Zázrak byl, že jsem do té míchačky nespadl. Zázrak byl, že jsem vůbec ještě byl.

- - -

Když to po sobě čtu, připadá mi to fakt jako nějaký sloh. Klouže to po povrchu, a přitom to podstatné tam není.

Jak ale popsat nejniternější pocity, když slova, která by je dokázala zachytit v jejich plnosti, dosud nebyla vynalezena; a i kdyby – jak to sdělit někomu, kdo ještě nic takového neprožil – je to jako vysvětlovat úžasný rej barev někomu, komu nebyl dán dar zraku, nebo vysvětlovat abstraktní architekturu skladeb J.S.Bacha člověku od narození hluchému.

Zkuste někdo popsat pocit stále se zrychlujícího letu exponenciálně se zužujícím prostorem, zkuste popsat svou difusní existenci v prostoru plném zářivého jasu, v prostoru plném neuvěřitelně jemné a složité struktury; nejde to.

I ta nejrafinovanější slova narážejí na bariéru nesdělitelnosti. Když se o to přeci jen pokusím, tak v těch, kteří neokusili, kteří ještě nenahlédli za hranu své mysli, tak v těchto milých, hodných a vstřícných lidičkách vyvolám jediný dojem; ten chlap je cvok.

A narazím li na někoho, kdo již prožil, tak vím, že tam nastane resonance i bez zbytečného balastu slov.

Dovedu se slovy zacházet celkem zručně, přesto vše ale nevím, zda má vůbec smysl se o zachycení těch nejhlubších pocitů, prožitků a vjemů pokoušet. Ať to převracím jak chci, výsledek se mi jeví ploský, prázdný, nicotný

- - -

Takže abych to vše nějak shrnul:

1)
Nikdy jsem neokusil čerstvé houby. Měl jsem na paměti varování o jejich jedovatosti v čerstvém stavu a toho jsem se držel. Možná zbytečně, ale tenkrát (1968 a roky následující) jsem jiné informace neměl.

2)
Pro své experimenty jsem používal výluh sušených hub. Po celodenním macerování ve studené vodě jsem nacucanou houbu vyždímal v ruce či zabalenou do hadříku. Výluh jsem po dalším přecezení pil bez dalších úprav, většinou nalačno.

3)
Nejmenší dávku, kterou jsem použil, byl výluh z jedné plodnice. Největší byl výluh ze dvou velkých plodnic.

4)
Každé z mých zmuchomůrkování mělo naprosto jiný a předem neodhadnutelný průběh.

5)
Mým tehdejším originálním objevem byl vztah mezi nadmořskou výškou (klimatickými poměry?) místa výskytu houby a mohutnosti a kvalitě její psychické účinnosti.

6)
Nověji jsem se dozvěděl (na stránkách http// http://www.damyko) toto:
V horských jehličnatých lesích vyrůstá muchomůrka královská, to je její hlavní stanoviště. Ale m. červená je všude hojnější. Ta královská netvoří barevné přechody, její barva je relativně stálá. Odbarvené formy m. červené jdou do oranžova až do čistě žluté, mimořádně vzácné jsou i úplné albíny, ale není hnědá ani vybledle rudohnědá, to jsou odstíny typické pro m. královskou (A. regalis).

Poté, co jsem znovu projel vzpomínky na mé experimenty s muchomůrkou červenou, došel jsem k přesvědčení hraničícímu s jistotou, že mé nejintensivnější zážitky byly vyvolány muchomůrkou královskou (Amanita Regalis). Tím se snad i částečně vysvětlují rozdíly v kvalitě a intensitě působení výluhů, připravovaných za srovnatelných podmínek.

- - -

To je všechno. Víc muchomůrkových houbotripů jsem neabsolvoval – a docela mi to stačilo. Dodnes však chovám k pohádkové nádheře těch veselých, puntíkatých muchomůrek až posvátnou úctu.

Foxy.
Uživatelský avatar
cover72
VIP
Příspěvky: 751
Registrován: 04.09.2012 19:36

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od cover72 »

S tou vrbou by mne to zajímalo.
1) jak moc to tiší bolest - je to vhodné jen na "tupou bolest" způsobenou nemocemi, křečemi apod., nebo je použitelná i na tišení při (menších?) chirurgických zákrocích?
2) čím by šlo v jakémsi "sirupu" kompenzovat nežádoucí účinky předávkování - cukr (ideálně hroznový) by mohl kompenzovat hypoglykemii, čím doplnit draslík, je možné snížit kyselost lehkou neutralizací (sůl) a nebije se to spolu? Vím, že chuť by byla příšerná, ale když jsem jako děcko přecukroval rajskou polívku, pak se to jal "logicky kompenzovat" solí a babička mne donutila to po sobě sníst, taky jsem to zvládl :)
vlk972
Příspěvky: 474
Registrován: 26.10.2012 9:50
Pohlaví: muž

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od vlk972 »

Tak to je otázka pro odborníka. Ale já myslím, že jako anestetikum se vrba použít nedá. Jinak odvar má opravdu odpornou chuť, ale oslazené se to dalo vypít.
Já jí zkoušel po několikadenních úporných bolestech hlavy, před tím jsem vyzkoušel všechny možné léky, včetně aspirinu. Bolest na chvíli zmírnily, ale po skončení účinku se vrátila ještě intenzivnější. Odvar vrby jsem tenkrát vyzkoušel opravdu už jen ze zoufalství, ale zabral a bolest se nevrátila.
Jinak ještě k nežádoucím účinkům, ty jsou opravdu daleko menší než u aspirinu viz třeba: http://www.celostnimedicina.cz/vrba-bila-salix-alba.htm
sadlos
Příspěvky: 5
Registrován: 28.12.2012 4:45

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od sadlos »

Vrba je jako anestezie parádní, ale je pravda, že ta chuť je tak odporná, že po prvním požití jsem ji málem vrátil na svět.
Uživatelský avatar
Wilderness
VIP
Příspěvky: 427
Registrován: 04.04.2014 19:47
Pohlaví: muž

Re: Tišení bolesti/UMRTVENÍ/ANESTEZIE

Příspěvek od Wilderness »

Předpokládám, že už jste si nejspíš každý tu a tam něco přeležel...ruku..nohu.
Mě se tuhle podařilo si odkrvit obě dvě ruce na břiše a příští dvě minuty než k sobě přišly jsem ztrávil jako plejtvák snažící se převrátit na záda a poté už při pohyblivosti alespoň ramen hryzajíc se v úžasu do ruky :-) :-) :-)

Tudíž při znalosti jak tento jev ,,vytvořit", kde zatlačit, co zaškrtit-dalo by se to na nějaký rychlý zákrok na končetinách či i jinde použít?

-Na svižnou amputaci prstu a ošetření než přijde k sobě.
-Na stržení nehtu.
-Na zašití rány.
-Na srovnání zlomené nohy.

Bude necitlivost opravdu 100%?
Samozřejmě, že po odeznění bude nástup bolesti výrazný, ale už to bude bolest pooperační už i s ošetřením..

Navíc jde o jev neprokrvení končetiny,ne? Takže i krvácivost na zákrok by byla umírněna.

Jen fantazíruji..
Ale věděl-li by někdo kde a kam zatlačit, zaškrtit, rád se tu přiučím.



Jinak zde ani tak nic moc řečeno nebylo. Pokud člověk si nebude udržovat nějaké zásoby medikamentů a syslit si ho, tak jako alternativní způsob v polních podmínkách vypadá nejlépe ten led a pak alkoholismus..
Odpovědět