Děti byly venku za každýho počasí (kolikrát sem byl já úplně zmrzlej a oni v pohodě). Jen v nejhoršim počasí chodili obědvat do malýho domečku a přes zimu spaly po obědě v jeho podkroví (bez topení) ve spacácích.
Venku sem měl ze začátku tendence je odvádět od možných rizik, ale lektorky mě vždycky zarazili, ať to nechám bejt. Ty děti byly úplně gumový. Padaly ze stromů, ze srázů a nikdy se jim nic nestalo, brečely je vyjímečně. Nejraději měly bahenní rochniště na zahrádce školky. Rodiče si je večer opucovali erárnim rejžákem, nebo rovnou převlíkli. Jako herní prvky sloužily různý špalky, šišky a klacíky. Lektorky s nima sázeli hrách a když vyrost, společně ho měli k svačině.
Taky si společně chodili každý den prohlídnout zahradu a okolí a hledali, co se změnilo (nové pupeny, opadané listí, první sněženky) a z každý změny měli velkou radost (když se dozvěděli, že sněženky vykukují, protože mají rádi teplo, chodili je samy od sebe dlaněmi a dechem zahřívat
Ty děti byly nezničitelný, zdravý s úžasnym vztahem k přírodě. Taková školka ja hodně drahá a ne každý si jí může dovolit, ale přesvědčila mě, že děti mají daleko větší potenciál, než sem si kdy myslel. Stačí jim jen dát příležitost.

