Strava na 35 dní pochodu

[Bezhlavy]

Září mám skoro celé volné, takže hodlám zrealizovat experiment delšího čundru po republice bez doplňování jakýchkoliv zásob po cestě nákupem. Doufám, že to vydržím minimálně tři týdny s normou 35 km pochodu za den. Sychrovat se možná budu (záleží, jak se bude výletík vyvíjet) jednou zastávkou na chatě u kamaráda, což beru jako ekvivalent skladiště zásob na vytyčené trase. Máte-li kdo neoplocený, zanedbaný a na první pohled opuštěný pozemek se stromy obtěžkanými ovocem, tak pomalu začněte líčit pasti! Hlad je svině. Zvažuju ještě lehký hobo styl čili že bych se párkrát za cestu nabídl někde na vsi s nějakou výpomocí výměnou za bochník chleba atp. V ideálním případě bych se však měl obejít bez toho.

[dracekvo]

Na výpomoc někomu se vyprdni. Nasbírej 15 kg jablek a na chleba máš. Teď dávají 2 kč/kg. Je to ekvivalent té brigády, jen se nemusíš s nikým složitě dohadovat. Stačí najít jabloň a výkup.
Jinak na polích zbejvá po kombajnech dost brambor, kukuřice a nevím čeho všecho. Že bych umřel hladem teď na podzim bych se nebál. Jen s masem bude u nás problém. Ušáka legal ulovit nemůžeš. Tak mě napadá, že když se ti povede přiblížit k zající nebo srnce na 10m, bez toho aby utekla, tak si za odměnu koupit 4 konzervy, jako že si jí ulovil

[Kedr]

Bezhlavy:Rozhodně tě podporuju v podobných počinech a rád si přečtu něco jako deník, nebo alespon report z případné cesty - na druhou stranu bych rád věděl, jestli máš aspon nějaké zkušenosti s dlouhodobějším trekem a taháním případné bagáže na takových trasách. Znám svoje limity a nepovažuju se rozhodně za nejsilnějšího a taky ani nejslabšího jedince, ale tvrdím, že udržet dlouhodobě tempo 35km na den, je imho velice nejisté - jakýkoliv problém na cestě ti to hodně rychle dokáže(nehledě na to jak dobré nohy máš). Pokud máš naplánovanou nějakou rozumnou trasu s možností vyvázat se z plánu po ujítí pár km směrem k městu, popř. nejsi zároven vázan časem na konkrétní místa(kam se chceš dostat na čas), tak rozhodně poznáš svoje limity a leccos přehodnotíš. V opačném případě myslím, že budeš překvapen jak moc samotné provedení pokulhává za původním plánem. Každopádně jdi do toho - ty nejlepší zkušenosti člověk získá jedině "bojem"

[Bezhlavy]

Kedr: Nalistuješ-li si vlákno o stránku zpět, najdeš tam mé hlavní námitky vůči původnímu Nikolajovu plánu. Pár zkušenosti s podobnými pochody mám za sebou, přičemž jsem si vědom toho, ža šlapat týden či čtrnáct dnů v kuse je něco docela jiného než tři až čtyři týdny. Šel jsem takhle i měsíc, ale nikoliv na jeden zátah. Když se mi nějaké místo zalíbilo, odpočal jsem si tam, a když se mi to někde hodně nezamlouvalo, nechal jsem se odtamtud dopravit jinam. Pak zase dál po svých. Nejdále jsem to měl od prvních lidských příbytků zhruba dva dny chůze.

Můžeš si na cestě podvrknout kotník a jsi pak nejméně na pár dnů odepsaný. Nejvíce se však obávám vydatného, několikadenního lijáku. Nejsem majitelem žádného high-tech čupr vybavení snad jen kromě bot, ale ty už taky mají něco za sebou. Zpočátku bude jistě bagáž vážit víc, než bych si přál mít na zádech. Jde o to jídlo a udržet si discíplínu ve stanovených denních přídělech, nesežrat všechno "naráz". To mne na tom celém zajímá nejvíc, v tomhle se svými dosavadními zkušenostmi výrazně pokulhávám.

dracekvo: Výpomoc výměnou za stravu je pro mne rovněž svým způsobem zajímavá - právě oním domlouváním se na tom. Nejsem zrovna typ člověka, který se snadno socializuje, a po týdnu protloukání se už dost možná ani nebudu budit dostatečnou důvěru. Není to nic, z čeho bych prvotně vycházel ve svém plánu, ale chtěl bych to aspoň jednou zkusit. Mám skromnou zásobu sušeného masa prvototřídní kvality, prý už dvě desítky let starého. Odzkoušel jsem ho, není to zrovna žádná velká mňamka, ale zato se vejde i do malé kapsičky a nějaká energie v tom, doufám, ještě zbyla. Něco si ještě dosuším sám.

Report z cesty sem pak samozřejmě podám. I kdybych selhal hned na druhý den, určitě se tím nezapomenu "pochlubit". Tuhle mi hlavou problesklo, že vlastně nevím, kolik si mám vzít s sebou na cestu hajzlpapíru. Jakékoliv nákupy jsou v mém plánu zakázány. Ale slyšel jsem i o lidech, kteří si vytírají zadek kameny, tož to asi nebude až tak horké. Má někdo ještě jiné nápady, kde by se mi to mohlo posrat?

[Kocour]

Vzpomněl jsem si na tohle téma, když jsem nedávno narazil na Wikipedii na článek
http://en.wikipedia.org/wiki/Mormon_handcart_pioneers
Takhle nějak by mohl vypadat ruční vozík pro pochod terénem. Obrovská kola a vepředu rám, do kterého se dá opírat celou postavou.

Mimochodem, ti Mormoni nedopadli moc dobře, ale ne primárně kvůli vozíkům, hlavně kvůli tomu, že je na cestě zastihla zima.

[Grunt]

co si budeme povídat...tam kde neprojedeš s dvoukoláčkem pravděpodobně ani neprojdeš

Já jen vycházím ze svých zkušeností. Ničeho jiného. V oblasti ve které se pohybuju já je blbý písčitý podklad a pokud zrovna nezaprší a neztvrdne to, tak se potom jezdí blbě čímkoliv co má kola (zatím jsem zkoušel Babettu a jako fakt hnus…ono se po tom i dost blbě chodí). Navíc díky nerozvětvené silniční síti se může taková cesta po asfaltu dost rapidně protáhnout. O překážkách už nemluvě vůbec. Sám se to snažím brát lehkým „Lara Croft“ stylem, tedy pokud se vyloženě neutopím, nezamotám nebo nezabiju, tak rovnou přímo přes překážku. I tak když si to potom sečtu mi to vychází dvakrát tak delší než vzdušnou čarou. Někdy by bylo fakt dobré takový hromadnější (tedy maximálně dva lidi) pochodový test uspořádat. Samotného mě výsledky zajímají.

Vzpomněl jsem si na tohle téma, když jsem nedávno narazil na Wikipedii na článek
http://en.wikipedia.org/wiki/Mormon_handcart_pioneers

Na jednu stranu zajímavé, na druhou když si představím že bych se měl s něčím takovým vláčet celý den (pravda je jiná, mě zabijí i představa že bych se s něčím takovým měl vláčet na vzdálenost deseti kilometrů) jako tažný vůl…díky moc. Nemám zájem. Navíc tolik toho snad ani nevlastním.

[Kolapsnik jr.]

viz. Cilek a navrat fenomenu "karky" - ano takove povoze migrantu v Evrope zase nejspis brzo uvidime..
ps pocitej: duchny, kuchynka, sezoni satstva, camp-nabytecek, detske vybavicky, zakl. naradi, voda, zasoby i nepatrne,
vselijake kravinky.. a uz se to rychle nascita v tuctokg

[Bezhlavy]

Jednadvacetidenní marš Sudetami aneb mokrýma nohama přes půl republiky

Předkládám záznam průběhu svého vandru po dnech, v němž jsem se snažil vypíchnout to, kde jsem narazil oproti původním očekáváním či plánům, ale později ještě přidám závěrečné shrnutí se zmínkami o zde některých nepřímo vyřčených těžkostech a radostech, které mne provázely téměř každý jeden den. Kritiku či případné dotazy jedině uvítám.

3. - 4. 9.
Celé úterý třetího září jsem proležel v posteli se střevní chřipkou, co se prohnala během čtyřiadvaceti hodin mým tělem. Ve středu nakupuju, narychlo se balím, improvizovaně plánuju a měřím trasu, určuju si bod jejího začátku. Jsem nemile překvapen zjištěním, že můj sbalený batoh váží necelých 25 kg. Loučím se a odjíždím posledním večerním busem do Sokolova. Tam si na nádraží kupuju kebab a pivo a s půlnocí vyrážím na sever.

5. 9.
Sokolov – lom Jiří – Svatava – Josefov – Hřebeny – Hartenberk – přes most do Boučí – Nové Domy – Háj – Vysoká jedle (22 km)
Kráčím tmou po silnici. Na kruhovém objezdu se nechám zmýlit (špatně?) značeným ukazatelem a stočím to na východ. Po mé levici po chvíli začne světélkovat hnědouhelný důl, za další tři čtvrtě hodiny je můj omyl zjevný a zdá se, že důl nepůjde jen tak lehce obejít. V duchu si nadávám a vracím se. Ve Svatavě kolem druhé v noci vyzvídám od hlídky PČR v zaparkovaném autě, kudy nejlíp dál. Batoh na zádech nepříjemně těžkne. Zapadnu do lesa u vozovky a na pár hodin usínám. Až někdy před polednem dospěju ke hradu Hartenberg, kde jsem mínil původně přenocovat. Otevírám darovanou brynzu z Rumunska. Podle hořkokyselé chuti se už pravděpodobně stihla zkazit. Během prvního dne ji postupně dojídám ke chlebu celou. Avšak jen díky medu, který k ní hodně přimazávám, abych přebil tu odpornou pachuť. Tíha břemene na zádech mne nutí dělat odpočinky na každém cca 2 km cesty. Výrazně to zpomaluje mou chůzi, při každém menším stoupání mi znatelně ubývá sil. Večer ulehám pod stromy na okraji louky a bez večeře okamžitě usínám.

6. 9. - 7. 9.
Vysoká jedle – Jindřichovice – Loučná – Jindřichovicee – (Nové Hamry ???) – (Horní Blatná ???) – Boží Dar – Klínovec (45 km)
Ráno vstávám pozdě, ale pevně rozhodnut zbavit se co nejrychleji části zátěže. Podoben letci v horkovzdušném balónu vysypávám 1 kilo ovesných vloček na kámen a vyrážím o něco málo lehčí vpřed. V Jindřichovicích znaveně odpočívám, studuju mapu a kupuju si k tomu pivo. Za hodinu se vypravuju dál, avšak po půl hodiě zjišťuju, že jsem vyrazil po špatné modré, která se v místě mého odpočinku rozbíhala do tří stran! Kleju jak námořník a vracím se zpět. Pokouším se trochu si zkracovat cestu mimo turistická značení, ale poté, co zbytečně vystoupám na jeden kopeček a na vrcholku se unaveně svalím do trávy a funím, všechny další podobné experimenty vzdávám. V nejbližší vsi nakráčím do otevřené restaurace a s hostinským si domlouvám barterový obchod – kilo a půl výtečného špeku za tři piva a krabku cigár.
Další úsek cesty se mi vykouřil z hlavy a s jistotou se mi ho nepodařilo ani dle mapy zpětně s jistotou zrekonstruovat. Nepamatuju si dokonce ani to, kde jsem strávil noc, tudíž dva dny spojuju v jeden. Jistojistě mířím po asfaltkách na sever až severovýchod směrem k červené turistické značce. Cpu se jídlem třikrát denně, aby mne tak méně bolela záda. Chůze po asfaltu v pohorách má za následek namožený nárt pravé nohy. Kulhám vpřed. Drží se slunečné počasí, přesto s nelibostí shledávám, že se stačí projít v rosou zvlhlé vysoké trávě a dost mi pak zatíká do bot. Za tmy si stelu ve vysokém smrkovém lese pod Klínovcem – krásné spaní.

8. 9.
Klínovec – Loučná pod Klínovcem – Horní Halže – Měděnec – Přísečnice (nádrž) – Nová Ves (32 km)
Ráno vystoupám na vrchol kopce a pak zas sešupem dolů. Bolestivě se mi připomíná levá achilovka. Odpočívám u kaple v Měděnci a pak pokračuju po asfaltu. Nadávám na Klub českých turistů, který místo alternativní cesty po návrší, na kterou jsem si sám od sebe netroufl, vede svou červenou značku po silnici, jež se od Přísečnice krátce mění v poměrně nebezpečnou rychlostní komunikaci plnou motorkářů. Odhaluju tajemství zapůjčeného batohu a mechanismus, pomocí něhož lze nosný systém lépe uzpůsobit pro má záda. Večer ulehám pod poprvé zamračený nebeský širák.

9. 9.
Nová Ves – Hora sv. Šebastiána – Zákoutí – Svahová – Lesná – Mikulovice – Nová Ves v Horách (32 km)
Ve čtyři v noci mne budí déšť, narychlo se balím a odkráčím k vyhlídnutému turistickému přístřešku u cesty. Vyčkávám do úsvitu, přehazuju přes sebe pončo a mířím ke hranicím. Batoh na zádech má bez pochyb stále přes dvacet kilo, tudíž jsem rozhodnut část zbytných svých věcí odeslat domů poštou. Ta má však v Hoře sv. Šebastiána otevřeno až od dvou. Furt prší, tak si pro útěchu kupuju jednoho lahváče. Jdu, vlastně kulhám (pro změnu pravá achilovka) ve zcela promočených botách dál. Průběžně si měním ponožky, ty mokré suším v kapsách u kalhot. Na lesní cestě se potkávám s liškou (Brý den, kmotra! Co vy tady? Aha, tak teda zas naschle, no!) K večeru se dopajdám do hospody v Nové Vsi v Horách, kde si u piva suším své věci. Odlepuju od nohou ponožky a pohled na bílé plosky napovídá, že už jen pár kilometrů scházelo k zadělání si na pořádné puchýře. Nová Ves je na pohled dobře vedená ves. Většina z veřejného je fungl opravená a udržovaná, na dětském hřišti stojí velké indiánské týpí. Drobet opilý usínám ve svahu nad kostelem.

10. 9.
Nová Ves v Horách – Mníšek – Český Jiřetín – Horní Ves – a Moldava (27 km)
Díky pětidenní usilovné konzumaci zásob potravin se váha batohu konečně stává snesitelnou. Už předchozí deštivý den se mi šlo o poznání lépe. Konečně nemusím dělat přestávky kvůli vyčerpání a bolesti ramen, odpočinky si spíš dopřávám, když se mi zrovna zachce. Je sice zas zamračeno, ale já si pískám a skládám písničku o bezhlavém chodci, s nímž žádný nezkušený zajíc krok dlouho neudrží. Před západem slunce dorazím k loukám nad Moldavou, kde mne u své maringotky vítá pasáček, dřevorubec, druid, blázen a rozpadlík (to poslední však o sobě neví!) Honza. Rozprávíme. Spíš tedy mluví a mele páté přes deváté on, pravidelně při tom upadá do "bezdůvodných" záchvatů smíchu, plácá se do kolen a já ho jen poslouchám. Nabízí mi přespaní, po chvíli váhání souhlasím. Koneckonců hodlá vstávat o půl šesté a to se mi náramně hodí.

11. 9.
Moldava – Neu Rehefeld – Zinnwaldgeorgenfeld – Fürstenau – Müglitz – Fürstenwalde – Špičák (35 km)
Ráno jdeme spolu s Honzou do vsi. V Moldavě na nádraží se po studiu mapy rozhoduju přejít čáru a pokračovat přes Deutchland, abych si ušetřil zbytečné klesání. Cesty tam mají značené dobře, trochu bloudím akorát, když si volím vlastní "zkratky". Do Čech se vracím pod kopcem Špičák. Z jihu, ani ze západu k němu nevede žádná cesta, prodírám se strmě nahoru pralesem. U rozvalin bývalé rozhledny vybaluju jídlo a shledávám, že jsem kdesi u Němců zanechal pítko od čutory, v němž jsem až dosud vařil. I kvůli únavě z předchozího prudkého stoupání na mne padá pořádná chandra. (Na co si to, ty debile, hraješ a proč? K čemu chodit pěšky, když se každej vozí v auťáku? Proč si s sebou nosit jídlo, když stačí jen zajít do obchoďáku? Komu to chceš vůbec vykládat? Vždyť by se ti za to v práci jen vysmáli či by si přinejmenším oťukávali čelo a nechápavě kroutili hlavou. Co si tu dokazuješ, kreténe?). Uvařím si maso s nudlemi v čutoře, pořádně si nacpu bachor a jdu dál skrz louky jen podle buzoly a paměti. Po setmění volím jako přístřešek na noc krmelec. Pro jistotu. Už třetí noc bývá po ránu dosti chladno a já blahořečím oné zavřené poště, jelikož jinak by byla má celta už na cestě v balíku domů.

12. 9.
Petrovice – Ostrov – Děčínský Sněžník – Děčín – Stoličná hora – (Ludvíkovice) (26 km)
Přes pastviny se dostanu do Petrovic na benzínku, kde si po denní nekuřácké pauze kupuju cigára a jelikož prý platím kartou, jsem obsluhou přinucen vzít si k nim i kaštany v čokoládě. Poté cestou značenou i neznačenou na rozhlednu na Děčínském Sněžníku. Poprvé narážím na ovocné stromy, cpu si do břicha jablka a švestky. Pak zas dolů k Labi. V Děčíně zaskočím do místní knihovny prozkoumat možnosti další trasy a pak do Billy pro lahváče. Z množství tam vystavených potravin mne přechází zrak a sbíhají se nejrůznější chutě. Čupnu si před obchoďák a srkám pivo. Po nějaké chvíli si přisedá cigánečka a vypráví mi svůj příběh. Třebas nebyl úplně pravdivý, ale zapůsobil na mně dost. Ta holka má nejspíš ještě větší hlad než já. Takže zpět do Billy – pro rohlíky se salámem, tatranku a jedno další pivo. Stmívá se, loučím se a šlapu do kopce za Děčínem. Uprostřed noci mne v lese budí déšť. Zpanikařím a seběhnu do nedalekých Ludvíkovic. Tam bezradně chvilku sedím na zastávce, pak se kajícně vracím do lesa a napínám nad sebou na špagátech pončo.

13. 9.
Stoličná hora – Labská Stráň – Hřensko – Pravčická brána – Mezní Louka - Šaunštejn – Rudolf (35 km)
Dopoledne po červené značce až do Hřenska, cestou až k Pravčické bráně míjím dosud nevídané davy turistů. Za Mezní Loukou se už stmívá, dělám si jídlo a pokračuju dál skalami. Za tmy pod Šaunštejnem potkávám dva pohostinné týpky. Srkám nabízené víno, potáhnu si z jointa a konverzace se pomalu mění na chvástavou samomluvu jednoho z nich. Doprovázím je či oni mne k rozcestí a sám pak razím opět do skal po červené. Po půlnoci dorážím k Rudolfovi a ulehám tam pod převis. V hlavě se mi mezitím rozleželo proběhlé, ne tak úplně příjemné setkání. Jsem nasraný, že jsem od nich neodešel hned a z té nepohody zbaštím celé čtyři sojové suky za sebou.

14. 9.
Rudolf – Jetřichovice – Studený – Krásné Pole – Jedlová (žel. st.) – Mařenice – Krompach - Hvozd (39-40 km)
Už dva dny vím skrze elektronickou depeši o tom, že do nedělného poledne bude v Liberci pobývat můj styčný důstojník, který mi má přivést ešus jako náhradu za ztracené pítko. Zrychluju tempo a snažím se intuitivně si krátit cestu. Ne vždy se to daří. Lesní cesty se mění v pěšinky a ty se mi pak ztrácí před očima. Udržuju směr po vrstevnici pomocí buzoly, cesta mne dovede až na nádraží v Jedlové. V nádražce se občerstvuju pivem a po krátkém rozmýšlení kupuju mapu Lužických hor. Po setmění za Mařenicemi nevěnuju včas pozornost tomu, že jsem ztratil modrou značku a chybným odbočením se ocitám v Kromapchu pod Hochwaldem – kopcem, jemuž jsem se chtěl vyhnout a do kterého se mi vůbec nechce se škrábat, ale teď už to jinak nejde. Stoupán nahoru, zadýchaný se svalím pod stromy a dopřávám si pár hodin spánku.

15. 9.
Hvozd – Petrovice – Horní Sedlo – pod Hamrštejnem – Machnín – Stráž nad Nisou – Liberec (34 km)
Vstávám ve tři, začíná pršet, do Petrovic dojdu se svítáním. Spěchám po červené a pak i po modré. Nohy mne zatraceně bolí a vypadá to, že to do Liberce včas nestihnu. Jsem tím roztrpčen a měním se v chodícího robota. V jednu hodinu usedám na schody školy vedle Severočeské muzea. Zase prší. Během čtvrt hodiny tudy projde z města právě odjíždějící styčný důstojník, vlastně důstojnice, předává mi adresu a další instrukce. Vyhledám onu adresu, ponořím se tam do vany s horkou vodou, peru v ruce své věci a rozkládám je na topení, cpu se srnčím gulášem a pak se jdu projít městem. Pořádně leje. Večer koukám do map a z báglu vybírám věci, které zde zanechám – celtu, knihu, čutoru, kapky na čištění vody a pár dalších drobností s odhadovanou celkovou váhou kolem 2,5 kg. Pak ulehám do opravdové postele.

16. 9.
Liberecká výšina – Rudolfov – Bedřichov – Nová Louka – Ptačí kupy – Velký Štolpich – Jizerskohorské bučiny (20 km)
Jsem přesně v půlce své cesty i doby pro ni vyhrazené. Dopoledne odpočívám, zkoumám stav svých zásob. Sladkosti mi téměř došly, zbývají jen poslední kusy. I z ostatního jídla mi zůstala menší polovina. Batoh teď váží 15-17 kg. Věnuju se svým pro tuto chvíli výjimečně suchým botám. Lepím díry na špičkách a impregnuju kůži. Po poledni vyrážím do Lidových sadů. Cestou se zastavuju v potravinách, kde si krom tabáku jaksi ze zvyku koupím i prošlou čokoládu. Zastavuju se na Liberecké výšině a schovávám se tam před deštěm, který začal zrovna s mým odchodem ze suchého, pohostinného domu. Sežeru na posezení celou čokoládu a je jasné, že tím padlo další jedno z tabu mého putování. Déšť řídne a já se vydávám do mně milých Jizerek. Mířím k vodopádu za noclehem v místa, o nichž jsem se domníval, že je trochu znám. Dorážím tam za tmy, nejsem schopen ve spleti cest najít tu ke kýženému převisu, bloudím ve vysoké trávě a už zas mi pořádně čvachtá v botách. Lepení pomohlo jen částečně. Je zřejmé, že v noci bude vydatně pršet, tak beru z nouze zavděk poněkud zchátralým a nakřivo stojícím posedem. Voda se nakonec dostala dovnitř i tam, byla to jedna z nejhorších nocí mého výletu.

17. 9.
Štolpich – Smědava – Jizerka – Orle – Jakuszyce – Hala Szrenicka (29 km)
Ani ráno se mi nepodaří najít známý převis, zato jsem však objevil pár dosud nepoznaných. Vydávám se zpět směrem Jizerka. Všechno kolem je mokré, u jedné chalupy si kradu pár třísek suchého dřeva. V Jizerce odpočívám u piva a dvou velkých čajů. Nechávám si dokonce zalít vařící vodou polívku (kuskus se sušeným masem a bujónem), abych ušetřil čas za v tuhle chvíli o dost komplikovanější rozdělávání ohně někde venku. Mířím do Polska a po setmění stoupám na hřeben Krkonoš. Pěšinka se mění v potůček, ale jde se mi nahoru celkem dobře. Les se mění na kleč, dosti nevhodnou k noclehu pod širákem ve výšce 1200m. Zkouším raděj štěstí v polské horské chatě Szrenicka, jejíž zařízení vypadá jako by tam nikdo na nic třicet let nesáhl. Nechávají mne tam přespat i za koruny – 160,- Kč za palandu v osmilůžkovém pokoji. Polští studenti jsou z nečekaného spolunocležníka nejprve trochu vyjevení, ale pak už si mne nevšímají.

18. 9.
Hala Szrenicka – Sněžné jámy – Špindlerova bouda – pod Sněžkou – Jelenka – Horní Malá Úpa – Malá Úpa (krb) – Cestník (31 km)
Ráno je pořádná kosa, mlha, mrholí a na hřebenovce to dost fouká. Do toho začíná i drobně sněžit. Raději na sebe navlíkám šusťák, ale prsty mám vymrzlé tak, že jen stěží manipuluju se zipama. V Krkonoších mé pohory konečně nalézají pravé uplatnění, s nimi mohu jít relativně rychle. Někde u Sněžných jam mi to odfouklo zapůjčenou pláštěnku na batoh. Tuto ztrátu jsem trochu předvídal, ale včas se proti ní nezajistil. V krytém, uzavřeném turistickém přístřešku potkávám dva mladé, sympatické Němce, kteří tam přenocovali. Mají lepší výbavu než já, přesto jim prý byla v noci zima. Pohostili mne zázvorovým čajem a zachránili mi baterku, kterou jsem málem u nich zanechal. Z vyhlídek na hřebenu je vidět velké prd, všude vůkol jen mlha. I přesto sem tam míjím turisty. Na jednom z turistických odpočívadel naleznu velký pytlík s křupkami, na dně jich ještě pár hrstí zůstalo. Bez zaváhání vše sežeru. Tělu chybí energie, dojídám poslední zásoby sladkosti i ony před pár dny zakoupené kaštany v čokoládě. Z polské strany je výstupová cesta na Sněžku uzavřena a já poprvé během svého putování podobný zákaz vstupu respektuju. (Nebudu přeci vrcholovým fetišistou, obzvlášť v tomhle počasí!) Kýžený horký čaj si dopřávám až v chatě Jelenka. Opět si nechávám zalít i polívku do ešusu a vyrážím dál. Odpočívám v hostinci v Malé Úpě u piva a čaje, rozkládám své věci kolem neuvěřitelně rozpáleného krbu, v němž plápolají velká polena, a během pár desítek minut mám vše dokonale suché včetně bot. Rovněž já sám se rozpékám, roztékám a málem jim tam i usínám. Při cestě tmou narážím na další krytý a uzavíratelný turistický přístřešek a o noclehu je tak rozhodnuto.

19. 9.
Cestník – Horní Albeřice – Žacléř – Bernartice – Bečkov – Uniemyśl – Okreszyn – Petříkovice – Chvaleč – Adršpach (35-37 km)
V Žacléři si kupuju k pivu Tatranku a nanuk a mířím zamýšlenou zkratkou přes Bočkov a polské území do Adršpachu. Za kopečkem v Uniemyśli mne mate nečekaných vícero barev turistického značení, a tak se radím o další cestě s místními. Ti mne posílají po silnici oklikou zpět na jih, což mi dochází asi až po 3 km, takže mi má zkratka opět jednou nevyšla. Do Adršpachu dojdu až za tmy a ulehám pod strom.

20. 9.
Adršpach – Vlčí rokle – Teplické skály – Teplice nad Metují – Bohdašín – Hejda (22-25 km)
Vstávám relativně brzo, takže jsem při procházce ve skalním městě jediným turistou. Informační cedule vstup do Vlčí rokle vesměs zakazují, jedna z nich povoluje pouze na vlastní nebezpečí. Dřevěné chodníky jsou sice rozpadlé, ale vcelku to jde projít dobře. Je před polednem a v Teplických skalách už stezky vřou turisty. Odpočívám v Teplicích nad Metují a studuju mapu. Rozhodnu se vyřešit svůj boj s neustálým pokušením pořídit si za peníze nějakou cukrovou energii tím, že nakupuju naráz půl kila sladkostí – sojové suky, tatranky a sypaný perník. Zamýšlím hledat nocleh za Honským špičákem, ale cesta pastvinou nad Bohdašínem mne přivede do skal na Hejdě. Rozdělávám pořádný táborák pod převisem a noční déšť mi tentokrát nijak nevadí.

21. 9.
Kočičí hrad – Pod Ostašem – Hlavňov – Kovářovou roklí na Hvězdu – Čertova tchýně (14 km)
Ráno vstávám pozdě. Mrholí, ale jsem v dobrém rozmaru. Sejdu do Hlavňova, kde na hrázi popíjím pivo. Skalní terén vybízí k rozvážnějšímu pohybu a já se dnes nikam nehoním. Přes různá dosavadní selhání i významné posuny v původním "asketicky" radikálním plánu, mám paradoxně pocit, že mám něco už splněno a zbytek je fuk. Odpočívám pomalou chůzí i zastaveními se na různých vyhlídkách. Na Hvězdě v bufetu si vyprosím vařící vodu na polévku. Rozpačitě koukám na kontejner u stánku a v něm vyhozené svačinky marnivých turistů. Po tmě dojdu až k Čertově tchýni. Na noční obloze jsou tentokrát vidět hvězdy, úkryt před deštěm asi nebude potřeba.

22. 9.
Hřiby – Kamenná brána – Božanovský špičák – Pasterka – Karłów – Skaly Puchacza – Łężyce – Dusniki-Zdrój (27 km)
Budím se brzy zimou, všude kolem mne se rozprostírá mlha. Mířím po značkách mezi skalami na jihovýchod. Zkratka přes Polsko do Orlických hor se tentokrát povede bez bloudění. Tam, kde se lze vyhnout asfaltové silnici, volím menší okliky přes skály, lesy a louky. Ve skalách roste dost borůvek. V lázeňském městečku si ukradnu nějaká ta jablka z větví, které se ke mně naklání přes plot, ochutnávám polské pivo a na noc odcházím do lesa v podhůří za městem.

23. 9.
Podgórze – Vrchmezí – Šerlich – Velká Deštná – Homole – Kunštátská kaple – bunkr Průsek – Hanička – bunkr Na Holém – Zemská brána – Čihák – České Petrovice – Kašparova chata (47 km)
Ráno od chvíle, co vystoupám na hřeben, stále mrholí. Za Velkou Deštnou už i prší. Špatné počasí mne pohání rychle vpřed, zastavuju se jen k obhlídce několika zachovalých či zrekonstruovaných ŘOPíků, které míjím. Jak se dalo čekat, Hanička je zavřená. Žamberský les je krásný les. Část z hraničního opevnění s lesem splývá a obrostlé mechem, trávou i stromy se pak leckdy podobá spíš pískovcovým skalám. K večeru se ohřívám v horské chatě u čaje. A piva. Poté dál po asfaltce. V Českých Petrovicích málokteré stavení svítí. Je zřejmé, že většina z nich patří víkendovým návštěvníkům a já přemýšlím o tom, zda se nenatáhnout na nějakou zastřešenou verandu. Nakonec zakotvím v lese u turistické chaty, napínám nad sebou pončo.

24. 9.
Adam – Petrovičky – Mladkov – Lichkov – Boboszów – Pisary – Heřmanice – po červené na Kralický Sněžník – chata Návrší (49-50 km)
K ránu se klepu zimou a poprvé(!) mne napadne použít termofólii. Zabalím se do ní a ona fakt hřeje. Na pár hodin usínám a s úsvitem zjišťuju, že mne fólie izolovala i od promočeného spacáku. Nestáhl jsem před spaním dokonale kapuci na ponču a malou škvírou tak ke mně přitekl noční déšť. Dopoledne naposledy zamířím přes hranice, ale značená polská cesta se mi ztrácí na železnici. Jdu dál podle směru, ve vsi si trhám jablka. Míjím oklikou Králíky, ale napojuju se na červenou značku a stoupám rychle na Sněžník. Podle mapy mne čekají dvě prudká stoupání. Na tom druhém, těsně pod vrcholem málem vypustím duši, svolávám své anděly strážné a bezděčně mne napadne i to, jestli si nezavolat na pomoc horskou službu. V závětří u základů rozbořené Lichtenštejnovy chaty pod vrcholem si nějaký magor v maskáčích staví stan. Mrholí a stmívá se, dolů šlapu potůčkem, v nějž se proměnila pěšina. Padá tma a začíná být hodně nevlídno. Vpadnu do vyhřáté horské chaty Návrší a mám z toho na pár minut čistý psychedelický zážitek – z hladu, prochladnutí a celkového vyčerpání. Dopřávám si čaj i pivo, klábosím se třemi přítomnými hosty a velmi snadno se rozhoduju k tomu, že zde strávím noc. Využívám teplé sprchy, venku se zrovna spouští vydatný noční liják.

25. 9.
Návrší – Stříbrnice – Staré Město – Branná – Přední Alojzov – Zadní Alojzov – Josefová – Vozka – Červenohorské sedlo – Švýcárna – Střední Opava (41 km)
Ráno se po týdnu ukázalo slunce a já závistivě pokukuju po snídani pro ostatní, kterou jsem včera večer tak hrdě odmítl, ač byla zahrnuta v ceně přespání. Sním něco z vlastních zásob a oproti svým starým zásadám – nikdy z hor neklesat, jde-li to dál jinak – se nevracím zpět na hřebenovku, ale sestupuju do Starého Města. Odtud do Branné a pak zase stoupáním do srdce Jeseníků. Po cestě vidím nejvíc borůvek za celou dobu. Divoké hory skoro bez lidí a také bez cedulí s mapami. Ty už však nepotřebuju. Kolem Vozky opět pěšinkami zurčí voda. K chatě na Červenohorské sedle dorazím těsně před setměním. Chata vypadá na pohled dost nóbl, ale ceny nemají nijak přemrštěné a i podle dalších signálů je znát, že i smradlavého vandráka tu berou jako hosta. Servírka mě šokuje tím, že mi k čaji do půllitru přinese svůj vlastní med. Asi ji dojal můj žalostný stav. Po tmě dojdu na Švýcárnu a odtud zas ostře klesám pěšinou podél Střední Opavy. Plánoval jsem si v duchu noční pochod a dojít až do cíle, místo toho se řítím k zemi u obřího krmelce a usínám tam vyčerpáním.

26. 9.
Vidly – cíl (25 km)
Přestože v batohu ještě zbývá masa, nudlí a kuskusu zhruba na čtyři porce (sladké je všechno pryč) a já nic nejedl od včerejšího poledne, pochoduju poslední den s prázdným žaludkem. I sebemenší stoupání je značně namáhavé. Moc jich už naštěstí před sebou nemám. Kromě pár zkratek přes pastviny a lesy jdu po silnici, na níž postupně narůstá automobilový provoz. Připomíná mi to úplný začátek putování. Z nebe se snáší déšť. Poslední kilometry jsem už hodně utahaný, bolí mě zase nárt i ramena. Do rodného místa dorazím hodinu po poledni. Mraky se trhají a vítají mne sluneční paprsky. Hned jdu do potravin koupit si něco k snědku. Máma mi dělá oběd a lehce se podivuje nad mým nevídaným apetitem. Zhubnul jsem o šest kilo, ale díky její péči je naberu během dvou dnů zpět. Tělo na mou nenasytnou žravost a náhlý úbytek pohybu odpovídá zácpou. Ranní venkovní teploty po další noci nejen na horách a v podhůří klesají pod nulu.

Celkem našlapáno: 674 – 700 km

Strava (váha některých potravin je pouze orientační, odhadnutá):
ovesná kaše Emco Expres – 1x s meruňkami, 1x s čokoládou (dohromady 16 papírových sáčků) - cca 500 g.
ovesné vločky – 4x 500 g
bezvaječné nudle Vimixa (poloinstantní) 3 x 500 g
kuskus – 2 x 500 g
med – 100 g
špek – cca 1500 g
sušené skopové – 1500-2000 g
sojový suk – 16 x 50 g
česnek – tři paličky
bujón – 6 kostek
rumunská brynza – 500 g
Niva – 110 g
chléb – 1000 g
žvýkačky – 3 balení
čaj
tabák

Výbava:
batoh Treksport Tatran (70 l, stará, poctivě vyrobená série)
spacák Prima Tulák
skautská celta (kosočtverec)
pončo
karimatka Evazote
termofólie
baterka (60 lm)
4 x monočlánek AA
buzola
francouzská čutora + pítko (později nahrazeno malým hliníkovým ešusem)
nůž Sissipuukko
pláštěnka na batoh
zapalovače a zápalky
provazy a provázky
vteřinové lepidlo
lžíce
kartáček na zuby, vymačkaná zubní pasta
vitamíny (mulťák, celaskon, B-komplex), selen, zinek,
2x elastické obinadlo
papíry, tužka, kniha
mobil
pet lahev na vodu (2 l)
hajzlpapír
doklady a osobní věci, malá hotovost
plastový skládací hrnek
kapky na čištění vody
KPZ
násada od koštěte

Obuv a oblečení:
pohory Meindl
rakouská parka M65
kalhoty do lesa
lehká vlněná mikina s kapucí
lehké šusťákové kalhoty
lehká větrovka
zimní šála AČR vz.95
2x bavlněné triko s dlouhým rukávem
jégrovky
2x trenky
3x silné ponožky (trekové a vlněné)
4x slabé bavlněné ponožky
kapesník

[Bezhlavy]

Výškový profil cesty jsem vytvořil pomocí plánovače tras na Seznamu, který se mi jevil jako uživatelsky nejpřívětivější. Není tedy nikterak dokonalý, protože menší, neznačené cesty do něj nelze zadávat vůbec (např. kruté stoupaní na Špičák) a s turistickými rozcestími na hranicích států mívá, zdá se, rovněž problém.

[Kedr]

[goral]

klobouk dolu

[peteres]

@Bezhlavy: o kolik jsi při tom pochodu zhubnul?

[Hohepa]

Stačí číst pečlivě

Máma mi dělá oběd a lehce se podivuje nad mým nevídaným apetitem. Zhubnul jsem o šest kilo, ale díky její péči je naberu během dvou dnů zpět.

Velmi záslužný a poučný počin . Za mě 150%

Tohle by si měli zkusit mládežníci, co si myslí, že být "rozpadlík" znamená v případě kníku sebrat batoh a zdrhnout do lesů. ( jo to ale čoko nepůjde jen tak koupit v krámě).

[colek]

Slušný.

[Koniáš]

Bezhlavy

Paráda. Nejen výkon, ale i podrobný přehled trasy, vybavení, potravy, činností, záludností, úspěchů i neúspěchů. Také popis pocitů je velmi důležitý. ,

Klobouk dolů

Koniáš

[Grunt]

Jak to tak čtu, tak ti ve výbavě chyběl jeden důležitý prvek: pořádný špagát aby sis všechno co se dá zapomenout nebo ztratit mohl přivázat k báglu. Podle toho co popisuješ si půlku výbavy po cestě poztrácel. (přiznávám, že z toho mám i já největší strach) Jinak jenom potvrzuješ co si dávno myslím. Cestovat v nevlídném počasí (a že v popisované data bylo hnusně všude) je úplně něco jiného než se někde courat za pěkného slunečného odpoledne.
Jako obuv se mi od konce srpna do konce května nejvíc osvědčily holínky. Dají se s nimi překonat i docela slušné potůčky a zaplaveniště (i když v retrospektivě teda přiznávám, že to je dost debilní nápad šlapat do nějakého kanálu hlubokého po kolena vody a po pás bahna ve kterém na dno není vidět) a tak nějak vůbec se brodit po mokrých loukách, vlhkých lesech a rozbahněných polích (ty jsou v našich končinách mokré skoro furt). Akorát ty moje jsou obyčejné pracovní bez jakéhokoliv odpružení či zateplení, takže ani tři vrstvy tlustých ponožek nejsou dost. Na Alijašce se údajně chodí s holínkami až ke kolenům, opatřenými na spodku klasickou podrážkou pro běžnou chůzí a vypolstrovanými kožichem aby na chodila nebyla zima. To by se mi hodilo i u nás.
Dále blahopřeju k asfaltu. Já když si jedou zkracoval chůzi po asfaltu, tak jsem si nadělal takové puchýře, že jsem se ještě milerád vrátil na nehostinský ujíždějící písek do lesa a týden jsem se pak na chodila nemohl postavit. Od těch dob i když musím po silnici, tak jdu radši vedle ní v příkopě než po tvrdém asfaltu. Asfalt je pro pneumatiky, ne pro chodila.
Předpokládám, že alkohol a tabák nebyl asi nejlepší nápad na cestu. Akohol docela znavuje. Kolik si toho odhadem prochlastal? Zkus ještě popsat jak by asi vypadala cesta v případě že by nefungovali žádné obchody, tekoucí voda a žádné vyhřáté placené noclehy. Asi dost blbě, co?
Dál jsem nějak přehlédnul kolik že mělo tvoje zavazadlo na začátku kg? Podle popisu to vypadá že narvaný bágl zvláště na začátku byl hlavní problém.
A nakonec bych ti chtěl pogratulovat k cestě ke které se někteří neodhodlají ani za celý svůj život. Předpokládám, že docela slušná životní zkušenost, co?

[Pepe]

Respekt, klaním se!

[pavel131]

Super snad se také jednou k něčemu podobnému odhodlám.

[achopsalista]

bezhlavy,
zaujímalo by ma ku akému hlbokému múdrú si sa touto púťou dopracoval. to by si tu mohol trošku rozviesť...
je jasné že zo zdrojov naokolo by sa asi vyžiť nedalo /keď berieme do úvahy tempo presunu /. čo nohy ? ako dlho sa spamatávali ? ako obetavému testérovi ti gratulujem. sám by som takúto šialenosť neabsolvoval dobrovolne.
trochu by som sa obával z následného dlhodobejšieho poškodenia tela, čož by mi následne v prípade nečakaného /očakávaného/ svetového kolapsu, nepadlo asi velmi vhod...
to ako píšeš o tom daždi a vode v bagandžách mi však pripomenulo niečo z mojej dávnej, zabudnutej minulosti.
Grunt: povrazy a povrázky tam mal...

[Fjord]

to Bezhlavy:
jsi frajer

A konečně mi někdo vysvětlil, proč bych měla tahat stříbrnou nouzovou folii Pokud bych měla pončo a obal, sice promokavý, ale obal na spacák, tak je fakt, že zima je potfora

Jinak je vidět dle názorného příkladu, že vozítko, vyšpekulované a promyšlené, by mělo své opodstatění. A to neměl Bezhlavý nijak velkou výbavu, jen nejnutnější věci. A to byste chtěli nosit ještě špuntovky