Precizní rychlá střelba z pistole
-
Terminated Account
- Příspěvky: 3761
- Registrován: 19.08.2011 9:42
Precizní rychlá střelba z pistole
Založeno na přání. MacGyver
-
SeriousResearcher
- Příspěvky: 1
- Registrován: 07.06.2014 17:55
Re: Precizní rychlá střelba z pistole
Předně děkuji MacGyverovi za založení tématu.
Chtěl jsem tu jen vyvěsit recenzi knihy o bojovém použití pistole. Když jsem před lety přečetl první knížku, bylo to velké procitnutí. Pokud to s obranou myslíte vážně, pak čtení odborné literatury na toto téma bude nutné. Jinak byste totiž jako já mohli slyšet instruktora na střeleckém kurzu např. tvrdit, že s nepropnutýma rukama nejde střílet rychle – a mohli byste mu to i věřit....
Titul: Surgical Speed Shooting – How to Achieve High Speed Marksmanship in a Gunfight
Autor: Andy Stanford
Publikováno: 2001, Paladin Press
Cílová skupina: Pokročilí střelci
Jak je patrno z názvu, kniha je střeleckým manuálem. Autorem je Andy Stanford, střelec od roku 1977, Master class IDPA, vítěz National Tactical Invitational IV, absolvent kurzů většiny nejvěhlasnějších střeleckých škol v USA.
Kniha je rozdělena do několika sekcí. Po nezbytné děkovačce na začátku, kde děkuje za osobní přispění takovým jménům jako je Massad Ayoob, Rex Applegate, Jim Cirillo, Ron Avery a celému zástupu dalších, následují dvě předmluvy a úvod.
V úvodu a v první kapitole Stanford popisuje, jak by měla být pistole chápána (tedy jako zastavovač bojů). Popisuje její limity (a že jsou opravdu značné) a popisuje efekty střelby na tělo. Při tom se opírá o anatomické a terminálně balistické analýzy. Přitom však nevyžaduje, abyste na pochopení jeho textu měli titul MUDr. Drží se ryze praktických věcí, přitom ale důkladný výzkum problematiky před psaním je zjeho textu opravdu dobře cítit.
V těchto kapitolách dochází k závěru, že přesnost střelby je naprosto nezbytnou věcí a že pouhý zásah v terči ve tvaru postavy při tréninku je žalostně nedostatečný. Chcete-li zastavit člověka v boji, musíte být nejen rychlí ale zejména přesní – a to do opravdu vysoké míry.
Z následující kapitoly (Pistol Technique in the Late 20th Century) plyne, že podle Stanforda je nejlepším zdrojem poznatků svět sportovní střelby akčních disciplín. Možná teď někteří skáčete ze židlí, ale nejspíš se nebude mýlit. Vojáci a policisté, kteří jsou indoktrinováni školou jejich sboru totiž z této školy vycházejí a v praxi ji jen dolaďují. Navíc se do akce dostávají jen zřídka, proto jde v těchto oblastech vývoj pomalu. Naproti tomu sportovní střelci střílí pořád a nejsou vázáni žádnou doktrínou. Vyvíjí si vlastní styly a měřítka jejich úspěšnosti nejsou vůbec nepodobná těm našim – úspěšným sportovcem bude ten, kdo bude rychlý, přesný a pohyblivý i za stresové situace. Tytéž cíle a měřítka nakonec platí i u sebeobranné střelby, na jejímž napodobování jsou tyto disciplíny postaveny.
V této kapitole také Stanford popisuje vývoj střeleckých technik a to opravdu od Adama. Začíná už point shootingem (střelba ukázáním), jejímž průkopníkem byl Rex Applegate. Pokračuje přes první freestylové mače v akční střelbě pořádané v USA Jeffem Cooperem a následně přes Cooperovu tzv. Moderní techniku pistole. Dále se přes existenci IPSC a USPSA dostává k Robu Leathamovi a Brianu Enosovi, kteří prokázali překonanost Cooperových technik, když svým modernizovaným Áčkovým (Modern Isosceles Stance) postojem a naprosto opačným přístupem ke střelbě než měl Cooper rozmetali konkurenci. Z jejich odkazu pramení i techniky představované Stanfordem, které jsou vlastně jen Leathamovou technikou upravenou pro boj.
V dalších kapitolách se věnuje už detailnímu popisu Modern Isosceles techniky. Začíná úchopem, postupuje přes postoj, míření, práci se spouští a povýstřelové postupy. Po těchto základech pokračuje střelbou jednoruč, střelbou za pohybu, bojovou manipulací a ovládáním zbraně, pohotovostními pozicemi a na závěr přidá přehled několika užitečných drillů a tréninkových doporučení.
Můj názor na knihu:
Jak jsem psal v úvodu, po přečtení mé první knihy o obranné střelbě jsem procitnul. Po přečtení dnes cca 10 titulů (od jmen jako Massad Ayoob, Jeff Cooper, Andy Stanford, John S. Farnam ale i Pavel Černý nebo třeba Imi Lichtenfeld) považuju čtení odborných knih od předních instruktorů světa za naprostou nezbytnost pro každého, kdo se chce střelbou seriózně zabývat jako něčím, na co vsází svůj život. Čtení jen internetových fór a účast na jednom nebo 2 místních kurzů je fatálně neadekvátní.
Každý autor je dobrý v něčem jiném a k dané věci přistupuje jinak. Na Andy Stanfordovi oceňuju zejména jeho analytický, nestranný, až vědecký přístup k problematice techniky střelby a ovládání zbraně optimalizované pro boj. V knize se nedočtete nic o bojové psychice (tzv. mindset) ani o např. výběru zbraně. To ani není to, co Stanford chtěl. Tato kniha měla být a je zejména knihou o technice a v tomto je naprosto fantastická. Vynikající je zejména to, že Stanford zde své poznatky nepředkládá jako dogmata. Nedočtete se tu, že prst na spoušti musí být opřen o střed bříška posledního článku (nebo naopak v kloubu mezi prvním a druhým článek). Dostanete tu ale analýzu toho, co to udělá když prst dáte tak a co zas když ho dáte jinak. Vybrat si pak můžete mnohdy sami. Další skvělou stránkou je historický přehled, kdy jasně zjistíte, na základě čeho a proč se některé metody střelby vyvinuly – ve světle těchto poznatků pak mnohé internetové debaty působí velice úsměvně, protože se v nich lidi dohadují o věcech, které jsou mnohdy přes 20 let dávno objeveny a a prověřeny.
Jak říkám, každý, kdo chce dané problematice opravdu rozumět, musí vyměnit četbu internetových kecáren za četbu knih. Dále pak každý, kdo chce rozumět technice střelby, musí mít na své poličce mezi ostatními i tuto knihu.
Chtěl jsem tu jen vyvěsit recenzi knihy o bojovém použití pistole. Když jsem před lety přečetl první knížku, bylo to velké procitnutí. Pokud to s obranou myslíte vážně, pak čtení odborné literatury na toto téma bude nutné. Jinak byste totiž jako já mohli slyšet instruktora na střeleckém kurzu např. tvrdit, že s nepropnutýma rukama nejde střílet rychle – a mohli byste mu to i věřit....
Titul: Surgical Speed Shooting – How to Achieve High Speed Marksmanship in a Gunfight
Autor: Andy Stanford
Publikováno: 2001, Paladin Press
Cílová skupina: Pokročilí střelci
Jak je patrno z názvu, kniha je střeleckým manuálem. Autorem je Andy Stanford, střelec od roku 1977, Master class IDPA, vítěz National Tactical Invitational IV, absolvent kurzů většiny nejvěhlasnějších střeleckých škol v USA.
Kniha je rozdělena do několika sekcí. Po nezbytné děkovačce na začátku, kde děkuje za osobní přispění takovým jménům jako je Massad Ayoob, Rex Applegate, Jim Cirillo, Ron Avery a celému zástupu dalších, následují dvě předmluvy a úvod.
V úvodu a v první kapitole Stanford popisuje, jak by měla být pistole chápána (tedy jako zastavovač bojů). Popisuje její limity (a že jsou opravdu značné) a popisuje efekty střelby na tělo. Při tom se opírá o anatomické a terminálně balistické analýzy. Přitom však nevyžaduje, abyste na pochopení jeho textu měli titul MUDr. Drží se ryze praktických věcí, přitom ale důkladný výzkum problematiky před psaním je zjeho textu opravdu dobře cítit.
V těchto kapitolách dochází k závěru, že přesnost střelby je naprosto nezbytnou věcí a že pouhý zásah v terči ve tvaru postavy při tréninku je žalostně nedostatečný. Chcete-li zastavit člověka v boji, musíte být nejen rychlí ale zejména přesní – a to do opravdu vysoké míry.
Z následující kapitoly (Pistol Technique in the Late 20th Century) plyne, že podle Stanforda je nejlepším zdrojem poznatků svět sportovní střelby akčních disciplín. Možná teď někteří skáčete ze židlí, ale nejspíš se nebude mýlit. Vojáci a policisté, kteří jsou indoktrinováni školou jejich sboru totiž z této školy vycházejí a v praxi ji jen dolaďují. Navíc se do akce dostávají jen zřídka, proto jde v těchto oblastech vývoj pomalu. Naproti tomu sportovní střelci střílí pořád a nejsou vázáni žádnou doktrínou. Vyvíjí si vlastní styly a měřítka jejich úspěšnosti nejsou vůbec nepodobná těm našim – úspěšným sportovcem bude ten, kdo bude rychlý, přesný a pohyblivý i za stresové situace. Tytéž cíle a měřítka nakonec platí i u sebeobranné střelby, na jejímž napodobování jsou tyto disciplíny postaveny.
V této kapitole také Stanford popisuje vývoj střeleckých technik a to opravdu od Adama. Začíná už point shootingem (střelba ukázáním), jejímž průkopníkem byl Rex Applegate. Pokračuje přes první freestylové mače v akční střelbě pořádané v USA Jeffem Cooperem a následně přes Cooperovu tzv. Moderní techniku pistole. Dále se přes existenci IPSC a USPSA dostává k Robu Leathamovi a Brianu Enosovi, kteří prokázali překonanost Cooperových technik, když svým modernizovaným Áčkovým (Modern Isosceles Stance) postojem a naprosto opačným přístupem ke střelbě než měl Cooper rozmetali konkurenci. Z jejich odkazu pramení i techniky představované Stanfordem, které jsou vlastně jen Leathamovou technikou upravenou pro boj.
V dalších kapitolách se věnuje už detailnímu popisu Modern Isosceles techniky. Začíná úchopem, postupuje přes postoj, míření, práci se spouští a povýstřelové postupy. Po těchto základech pokračuje střelbou jednoruč, střelbou za pohybu, bojovou manipulací a ovládáním zbraně, pohotovostními pozicemi a na závěr přidá přehled několika užitečných drillů a tréninkových doporučení.
Můj názor na knihu:
Jak jsem psal v úvodu, po přečtení mé první knihy o obranné střelbě jsem procitnul. Po přečtení dnes cca 10 titulů (od jmen jako Massad Ayoob, Jeff Cooper, Andy Stanford, John S. Farnam ale i Pavel Černý nebo třeba Imi Lichtenfeld) považuju čtení odborných knih od předních instruktorů světa za naprostou nezbytnost pro každého, kdo se chce střelbou seriózně zabývat jako něčím, na co vsází svůj život. Čtení jen internetových fór a účast na jednom nebo 2 místních kurzů je fatálně neadekvátní.
Každý autor je dobrý v něčem jiném a k dané věci přistupuje jinak. Na Andy Stanfordovi oceňuju zejména jeho analytický, nestranný, až vědecký přístup k problematice techniky střelby a ovládání zbraně optimalizované pro boj. V knize se nedočtete nic o bojové psychice (tzv. mindset) ani o např. výběru zbraně. To ani není to, co Stanford chtěl. Tato kniha měla být a je zejména knihou o technice a v tomto je naprosto fantastická. Vynikající je zejména to, že Stanford zde své poznatky nepředkládá jako dogmata. Nedočtete se tu, že prst na spoušti musí být opřen o střed bříška posledního článku (nebo naopak v kloubu mezi prvním a druhým článek). Dostanete tu ale analýzu toho, co to udělá když prst dáte tak a co zas když ho dáte jinak. Vybrat si pak můžete mnohdy sami. Další skvělou stránkou je historický přehled, kdy jasně zjistíte, na základě čeho a proč se některé metody střelby vyvinuly – ve světle těchto poznatků pak mnohé internetové debaty působí velice úsměvně, protože se v nich lidi dohadují o věcech, které jsou mnohdy přes 20 let dávno objeveny a a prověřeny.
Jak říkám, každý, kdo chce dané problematice opravdu rozumět, musí vyměnit četbu internetových kecáren za četbu knih. Dále pak každý, kdo chce rozumět technice střelby, musí mít na své poličce mezi ostatními i tuto knihu.