Perfektne popsano, velky respekt za odvahu.
Poslali te zpet, bud protoze jsi jeste zil, nebo protoze jsi jeste nemel zemrit. Nespolehej ze se to stane nekdy znova, priste dalsi sanci dostat vubec nemusis - a nebo muzes skoncit ve vegetativnim stavu jako zelenina po zbytek zivota. Nemusela to byt halucinace - vyplod mysli tesne pred smrti v dusledku uziteho konopi a vyplaveni spousty neurotransmitteru. Kontakt s tou bytosti se mohl realne udit - je nutne pocitat i s variantu, ze po smrti clovek v nejake forme existuje, byt trochu jinde a v jinem prostredi a ze to co v tomto zivote clovek udelal muze mit nejake dusledky pro jeho budouci existenci. Kvuli tvuji osobni zkusenosti o tom muzes uvazovat jako malokdo jiny.
Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
F-35 je neviditelne letadlo a proto ho cinske, ruske a iranske radary nemohou videt. Kdo tvrdi opak, je dezolat.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Foxy: diky moc! Mate jeste nejake dalsi zazitky & zapisky ? Rad bych se zacetl, moje zkusenosti jsou jine. Vstup do zmenenych stavu vedomi nemam takhle "divoky", nemusim jit "za hranu" (a je to bez "podpurnych" latek 
).
).
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Sestup za hranu vědomí jinou cestou… kysličník uhličitý:
1970
Pocit nečekaně příjemné blaženosti, který ve mě už dlouho vyvolávaly bublinky sifonu, a pak i zvláštní pocity po nádechu plynu, co v sifonu zbýval, když šumivost sodovky už byla vyčerpána, mne přivedl k přímo bláznivému experimentu. Přežil jsem... a tak je tu záznam:
- - -
Napůl sedím, napůl ležím ve stabilní poloze na příjemně měkkém podkladu. Kolem není nic, co by mohlo překážet. Netíží mne ani kousek oděvu. Jediný předmět, který mám poblíž je malá, šedivá tlaková láhev. Je v ní čistý kysličník uhličitý. Ne moc, ale až dost na tenhle pokus. Vede od něj nedlouhá ohebná hadička, končící v pevném, asi tak třílitrovém vaku z pogumovaného plátna. Vak je na výstupu opatřen krátkou vrapovou hadicí, zakončenou černým gumovým náústkem. Kdysi měl tenhle mundstück sloužit pilotovi německé stíhačky, aby se nezadusil...
Tělo moc dobře ví, co ho čeká, dech je zrychlený a srdce dupe jako o závod. Váhá...dost! Přitahuji si láhev a svírám její chladné tělo mezi stehny. Přikládám si náústek a kontroluji těsnost. Držím jej jen levou rukou, pravá nahmatává drsný kov kolečka ventilu.
Teď! Ostré zasyčení plynu bleskurychle nadouvá vak.
Pevně zatahuji ventil náhle ledově mrazivé láhve, zatímco mi do úst, do hrdla a plic vniká kyselý, drsně škrablavý kysličník uhličitý. Nutí ke kašli. Prudce jej vydechuji a vzápětí plíce samy nabírají další hutný doušek. Pak s vytřeštěnýma očima další a další.
Pamatuji si snad ještě ten čtvrtý, asi byly i další, to až pak někdy mnohem později ruka sama, vedená už jen svým vlastním pudem sebezáchovy, takovým ledabylým, mimovolným záškubem odhazuje celý ten krám.
Pozdě!!! Tentokrát je propad děsivě rychlý... to jsem tu asi něco přehnal. Zase jsem v onom zvláštním, důvěrně známém, konejšivě vlídném světě. Ani nevím, jak jsem se tu ocitl. Ale není kdy kochat se pocity blaha, kterým je naplněn... další sešup, juj, to už snad raději ani ne...a proč vlastně ne, jen dál, dál... a další sešup.
Tady jsem se dostal někam mnohem hlouběji, kde jsem dosud asi ještě nikdy nebyl... Vlastně jak být jinde, když není jindy ani jinde, jen teď a tady. Jsem tu, mysl mám nádherně krystalicky čistou a řítí se jí zářící proud jiskřících obrazů, myšlenek, jejich komicky propletených útržků. Se zvědavou dychtivostí se dávám tím proudem unášet ke stále většímu jasu. Je to úchvatně krásné. Nechávám si ten jas proudit mezi prsty (nemám prsty, nemám nic tělesného, je to jen abstrakce, se kterou si mohu dělat co chci, jakkoli jí přetvářet), hraju si s tou hvězdnou záplavou a nemohu se toho nabažit.
Ale dost těch pošetilostí. Přibližuji se k něčemu, co znám, přestože jsem to dosud ještě neviděl, vždycky jsem to znal; přibližuji se - tedy nejde o létání či jiný způsob pohybu prostorem, je to schopnost, nebo přesněji samozřejmost výskytu se v určitém místě prostoru. Samotný výskyt není plné soustředění se v určitém místě, ale pouhá zvýšená pravděpodobnost lokální koncentrace mé přítomnosti, protože jsem jen přirozenou, nedílnou součástí celého všehomíra, který ač sám ohraničen je zevnitř bez hranic a tedy neomezený.
Proniká mnou vědomí, že ale právě tady je onen klíčový bod celého prostoru a celé existence. Je tu nesmírná záplava zlatavého jasu. Není to nějaké neurčité světlo. Jeho původ je v neskonale jemné, všudypřítomné struktuře, tvořené tenkými, většinou nepříliš dlouhými vlákny, či spíš paprsky, protože jsou oslnivě jasné. Jsou rovnoměrně rozmístěny všude, navzájem pospojovány v jiskřivých bodech a přes zdánlivou chaotičnost podléhají jakémusi velebnému, přísnému řádu.
Ta zlatě zářivá vlákna ale přímo v místě mého výskytu nevyplňovala celý prostor rovnoměrně, ze samotné podstaty, ze zákonitosti, kterou se řídila, vyplývala určitá nehomogenita; vír temně hrozící a vtahující; oko prázdnoty, nebo lépe všepohlcující nicoty; a já věděl, že celou tu strukturu musím velice nepatrně změnit, tak, aby ta nicota, tak lákavá a přitom tak temně varující, přestala hrozit. Bylo mi přitom jasné, že i nejmenší změna v této oblasti bude mít gigantický dopad, důsledky vymykající se jakékoli představě. Zde ale už nebylo cesty zpět. Musel jsem, a také jsem chtěl konat. Provedl jsem maximální možnou koncentraci a v té chvíli jsem věděl. Zde je to místo. Velejemným, lehoučkým, pouze imaginárním dotykem jsem tedy přesměroval jedno to vlákno, téměř nejmenší, nevýrazné, přitom jsem naprosto jistě věděl, že je klíčové. To byla ona hvězdná chvíle splynutí, kam směřoval veškerý smysl mé existence a nikdy předtím ani potom jsem nepocítil tak úžasný okamžik. Ale právě v okamžiku nejvyššího bodu jsem si v nejzazší části svého nesmírně expandovaného vědomí uvědomil drobnou chybu. Byla naprosto nicotná, takový nepatrný zlomeček ledabylosti, fušerství, natolik marginální, že přece nemůže mít vliv na tu úchvatně velkolepou abstraktní konstrukci. Přesto jsem věděl, že tohle je konec. Naprosto neodvolatelný. Byl to strašný pád do nicoty z toho absolutního vrcholu. Se zmrtvělou bezmocí jsem sledoval, jak jeden z oněch zářících paprsků oné úchvatné konstrukce, který měl tvořit jednu z tečen uzavírajících nicotu, jí proťal. Sice málo, o naprosto zanedbatelné nic, ale to stačilo. Místo aby nicotu ohraničil, prošel jí a nedosáhl určeného bodu. Jediný spoj z onoho nekonečna ostatních se neuskutečnil. Následoval napřed téměř nepostižitelný, ale fatální, stále se zrychlující neodvratný rozpad, pád do té nevýslovně hrůzné nicoty s vědomím absolutního selhání. Jsem pohlcen onou nicotou, znám jí, až příliš dobře jí znám, je to ono předjarní, rozbředlé, studeně rozmočené, rozryté východopruské pole, kam nakvap nahnali naší elitní, žalostně rozmlácenou Funküberwachungskompanii 623, je to ono kluzce lepkavé, olověně těžké, nevýslovně odporné bahno, ze kterého se zoufale zvedám přes naprosté fysické vyčerpání, dávno za hranicí lidské odolnosti, tupě, bez nejmenší naděje, s vědomím totální zbytečnosti toho všeho, marné jalovosti celé své existence, protože je naprosto jedno co udělám, cokoliv bych učinil by bylo stejně špatně, tam kdesi na samém začátku nastala ta nepostižitelná fatální chyba a já už beztak nemám nejmenší šanci něco změnit, už tak strašně dávno přece přišel ten podivně ploše tupý a přesto nepocítitelný úder těsně pod okrajem helmy a já věděl, že už nikdy jsem nedopadl zpět do toho bahna, bude to jen to nepředstavitelně unavené tělo, které už není moje, i když jsme si kdysi byli tak blízcí, a klidně ho teď nechám válet po tom tvrdém balvanu, krucinál, co to je, vždyť je to ta malá šedivá tlaková láhev, teda tys tu člověče udělal bordel, to snad není možné. Honem se zvedej, ať to tu dáš aspoň trochu dohromady.
- - -
Zmínil jsem se ve spojení s episodou uhličitého opojení o vjemu neobyčejně jemné, zářivé struktury. Tento prožitek mám pouze z několika (a vždy z extrémně hlubokých) ponorů.
Tyto struktury jsem považoval za cosi svého a jedinečného, než jsem po mnoha létech s příchutí zklamání zjistil, že podobné obrazy dokáže vygenerovat i obyčejný počítač… ano, jedná se o fraktály.
Protože při prvém setkání se s tímto mimořádně působivým vjemem jsem nemohl mít ani tušení, že nějaké fraktály existují a jejich zobrazení bylo teprve hudbou budoucna, jedná se snad i o odraz nějaké hlubší struktury vědomí.
V příhodě s kysličníkem uhličitým se mi vynořila naprosto nesmyslná vzpomínka na válečné pole beznadějného zmaru. Stejná vzpomínka se mi ale vynořila i v jiných.situacích. Prakticky vždy byla spojena s extrémní hloubkou ponoru a vždy tu byl onen krajně depresivní pocit. Jeho vnímání vždy bylo s intensitou daleko za hranicí snesitelnosti.
Nikterak nevěřím ve vzpomínky na minulé životy, ani si nedovedu představit techniku přenosu takového zážitku. Vysvětlení nacházím jinde.
Tak jako si v sobě nosíme sklad libých pocitů ve formě pečlivě odvažovaných dávek absolutního blaha, stejně tak máme i zásobu vyvažujícího absolutního pekla. Všechno to někde v podvědomí hlídá skrblík lékárník, který ty dávky vydává na požádání jiných příslušných částí mozku. Mohu ale toho hlídače knokautovat vhodnou drogou a kus toho blaha uloupit, pokud ona droga sama nezaplaví mysl inflačními dávkami falešného ráje. Vznikne tím každopádně nerovnováha obou složek. Trestem tu bude peklo absťáku; peklem absolutním by pak byl totální deficit onoho vnitřního blaha.
Při mých úletech do nevědomí ve vzniklém zmatku mohl kus onoho pekla uniknout. Protože ono peklo je tak nesnesitelné, že by mohlo být i destruktivně zničující, podvědomí ho kanalisuje, či lépe opouzdří tím, že ho racionalisuje asociací se svým okamžitým autofabulačním výplodem a zafixuje ho tak pevně, že je rovnocenný, možná ještě pevnější záznamu skutečnosti a stává se prvkem subjektivní reality.
Opět jsem až o hodně později zjistil, že se nevědomým podkladem téhle mé niterné fabulace stal úplně obyčejný časopisecký článek.
Tolik tedy k uhličitému dýchánku, který, aniž bych si to tenkrát uvědomoval, měl návaznost na můj někdejší zážitek se zdivočelou minerálkou v Mariánských lázních.
1970
Pocit nečekaně příjemné blaženosti, který ve mě už dlouho vyvolávaly bublinky sifonu, a pak i zvláštní pocity po nádechu plynu, co v sifonu zbýval, když šumivost sodovky už byla vyčerpána, mne přivedl k přímo bláznivému experimentu. Přežil jsem... a tak je tu záznam:
- - -
Napůl sedím, napůl ležím ve stabilní poloze na příjemně měkkém podkladu. Kolem není nic, co by mohlo překážet. Netíží mne ani kousek oděvu. Jediný předmět, který mám poblíž je malá, šedivá tlaková láhev. Je v ní čistý kysličník uhličitý. Ne moc, ale až dost na tenhle pokus. Vede od něj nedlouhá ohebná hadička, končící v pevném, asi tak třílitrovém vaku z pogumovaného plátna. Vak je na výstupu opatřen krátkou vrapovou hadicí, zakončenou černým gumovým náústkem. Kdysi měl tenhle mundstück sloužit pilotovi německé stíhačky, aby se nezadusil...
Tělo moc dobře ví, co ho čeká, dech je zrychlený a srdce dupe jako o závod. Váhá...dost! Přitahuji si láhev a svírám její chladné tělo mezi stehny. Přikládám si náústek a kontroluji těsnost. Držím jej jen levou rukou, pravá nahmatává drsný kov kolečka ventilu.
Teď! Ostré zasyčení plynu bleskurychle nadouvá vak.
Pevně zatahuji ventil náhle ledově mrazivé láhve, zatímco mi do úst, do hrdla a plic vniká kyselý, drsně škrablavý kysličník uhličitý. Nutí ke kašli. Prudce jej vydechuji a vzápětí plíce samy nabírají další hutný doušek. Pak s vytřeštěnýma očima další a další.
Pamatuji si snad ještě ten čtvrtý, asi byly i další, to až pak někdy mnohem později ruka sama, vedená už jen svým vlastním pudem sebezáchovy, takovým ledabylým, mimovolným záškubem odhazuje celý ten krám.
Pozdě!!! Tentokrát je propad děsivě rychlý... to jsem tu asi něco přehnal. Zase jsem v onom zvláštním, důvěrně známém, konejšivě vlídném světě. Ani nevím, jak jsem se tu ocitl. Ale není kdy kochat se pocity blaha, kterým je naplněn... další sešup, juj, to už snad raději ani ne...a proč vlastně ne, jen dál, dál... a další sešup.
Tady jsem se dostal někam mnohem hlouběji, kde jsem dosud asi ještě nikdy nebyl... Vlastně jak být jinde, když není jindy ani jinde, jen teď a tady. Jsem tu, mysl mám nádherně krystalicky čistou a řítí se jí zářící proud jiskřících obrazů, myšlenek, jejich komicky propletených útržků. Se zvědavou dychtivostí se dávám tím proudem unášet ke stále většímu jasu. Je to úchvatně krásné. Nechávám si ten jas proudit mezi prsty (nemám prsty, nemám nic tělesného, je to jen abstrakce, se kterou si mohu dělat co chci, jakkoli jí přetvářet), hraju si s tou hvězdnou záplavou a nemohu se toho nabažit.
Ale dost těch pošetilostí. Přibližuji se k něčemu, co znám, přestože jsem to dosud ještě neviděl, vždycky jsem to znal; přibližuji se - tedy nejde o létání či jiný způsob pohybu prostorem, je to schopnost, nebo přesněji samozřejmost výskytu se v určitém místě prostoru. Samotný výskyt není plné soustředění se v určitém místě, ale pouhá zvýšená pravděpodobnost lokální koncentrace mé přítomnosti, protože jsem jen přirozenou, nedílnou součástí celého všehomíra, který ač sám ohraničen je zevnitř bez hranic a tedy neomezený.
Proniká mnou vědomí, že ale právě tady je onen klíčový bod celého prostoru a celé existence. Je tu nesmírná záplava zlatavého jasu. Není to nějaké neurčité světlo. Jeho původ je v neskonale jemné, všudypřítomné struktuře, tvořené tenkými, většinou nepříliš dlouhými vlákny, či spíš paprsky, protože jsou oslnivě jasné. Jsou rovnoměrně rozmístěny všude, navzájem pospojovány v jiskřivých bodech a přes zdánlivou chaotičnost podléhají jakémusi velebnému, přísnému řádu.
Ta zlatě zářivá vlákna ale přímo v místě mého výskytu nevyplňovala celý prostor rovnoměrně, ze samotné podstaty, ze zákonitosti, kterou se řídila, vyplývala určitá nehomogenita; vír temně hrozící a vtahující; oko prázdnoty, nebo lépe všepohlcující nicoty; a já věděl, že celou tu strukturu musím velice nepatrně změnit, tak, aby ta nicota, tak lákavá a přitom tak temně varující, přestala hrozit. Bylo mi přitom jasné, že i nejmenší změna v této oblasti bude mít gigantický dopad, důsledky vymykající se jakékoli představě. Zde ale už nebylo cesty zpět. Musel jsem, a také jsem chtěl konat. Provedl jsem maximální možnou koncentraci a v té chvíli jsem věděl. Zde je to místo. Velejemným, lehoučkým, pouze imaginárním dotykem jsem tedy přesměroval jedno to vlákno, téměř nejmenší, nevýrazné, přitom jsem naprosto jistě věděl, že je klíčové. To byla ona hvězdná chvíle splynutí, kam směřoval veškerý smysl mé existence a nikdy předtím ani potom jsem nepocítil tak úžasný okamžik. Ale právě v okamžiku nejvyššího bodu jsem si v nejzazší části svého nesmírně expandovaného vědomí uvědomil drobnou chybu. Byla naprosto nicotná, takový nepatrný zlomeček ledabylosti, fušerství, natolik marginální, že přece nemůže mít vliv na tu úchvatně velkolepou abstraktní konstrukci. Přesto jsem věděl, že tohle je konec. Naprosto neodvolatelný. Byl to strašný pád do nicoty z toho absolutního vrcholu. Se zmrtvělou bezmocí jsem sledoval, jak jeden z oněch zářících paprsků oné úchvatné konstrukce, který měl tvořit jednu z tečen uzavírajících nicotu, jí proťal. Sice málo, o naprosto zanedbatelné nic, ale to stačilo. Místo aby nicotu ohraničil, prošel jí a nedosáhl určeného bodu. Jediný spoj z onoho nekonečna ostatních se neuskutečnil. Následoval napřed téměř nepostižitelný, ale fatální, stále se zrychlující neodvratný rozpad, pád do té nevýslovně hrůzné nicoty s vědomím absolutního selhání. Jsem pohlcen onou nicotou, znám jí, až příliš dobře jí znám, je to ono předjarní, rozbředlé, studeně rozmočené, rozryté východopruské pole, kam nakvap nahnali naší elitní, žalostně rozmlácenou Funküberwachungskompanii 623, je to ono kluzce lepkavé, olověně těžké, nevýslovně odporné bahno, ze kterého se zoufale zvedám přes naprosté fysické vyčerpání, dávno za hranicí lidské odolnosti, tupě, bez nejmenší naděje, s vědomím totální zbytečnosti toho všeho, marné jalovosti celé své existence, protože je naprosto jedno co udělám, cokoliv bych učinil by bylo stejně špatně, tam kdesi na samém začátku nastala ta nepostižitelná fatální chyba a já už beztak nemám nejmenší šanci něco změnit, už tak strašně dávno přece přišel ten podivně ploše tupý a přesto nepocítitelný úder těsně pod okrajem helmy a já věděl, že už nikdy jsem nedopadl zpět do toho bahna, bude to jen to nepředstavitelně unavené tělo, které už není moje, i když jsme si kdysi byli tak blízcí, a klidně ho teď nechám válet po tom tvrdém balvanu, krucinál, co to je, vždyť je to ta malá šedivá tlaková láhev, teda tys tu člověče udělal bordel, to snad není možné. Honem se zvedej, ať to tu dáš aspoň trochu dohromady.
- - -
Zmínil jsem se ve spojení s episodou uhličitého opojení o vjemu neobyčejně jemné, zářivé struktury. Tento prožitek mám pouze z několika (a vždy z extrémně hlubokých) ponorů.
Tyto struktury jsem považoval za cosi svého a jedinečného, než jsem po mnoha létech s příchutí zklamání zjistil, že podobné obrazy dokáže vygenerovat i obyčejný počítač… ano, jedná se o fraktály.
Protože při prvém setkání se s tímto mimořádně působivým vjemem jsem nemohl mít ani tušení, že nějaké fraktály existují a jejich zobrazení bylo teprve hudbou budoucna, jedná se snad i o odraz nějaké hlubší struktury vědomí.
V příhodě s kysličníkem uhličitým se mi vynořila naprosto nesmyslná vzpomínka na válečné pole beznadějného zmaru. Stejná vzpomínka se mi ale vynořila i v jiných.situacích. Prakticky vždy byla spojena s extrémní hloubkou ponoru a vždy tu byl onen krajně depresivní pocit. Jeho vnímání vždy bylo s intensitou daleko za hranicí snesitelnosti.
Nikterak nevěřím ve vzpomínky na minulé životy, ani si nedovedu představit techniku přenosu takového zážitku. Vysvětlení nacházím jinde.
Tak jako si v sobě nosíme sklad libých pocitů ve formě pečlivě odvažovaných dávek absolutního blaha, stejně tak máme i zásobu vyvažujícího absolutního pekla. Všechno to někde v podvědomí hlídá skrblík lékárník, který ty dávky vydává na požádání jiných příslušných částí mozku. Mohu ale toho hlídače knokautovat vhodnou drogou a kus toho blaha uloupit, pokud ona droga sama nezaplaví mysl inflačními dávkami falešného ráje. Vznikne tím každopádně nerovnováha obou složek. Trestem tu bude peklo absťáku; peklem absolutním by pak byl totální deficit onoho vnitřního blaha.
Při mých úletech do nevědomí ve vzniklém zmatku mohl kus onoho pekla uniknout. Protože ono peklo je tak nesnesitelné, že by mohlo být i destruktivně zničující, podvědomí ho kanalisuje, či lépe opouzdří tím, že ho racionalisuje asociací se svým okamžitým autofabulačním výplodem a zafixuje ho tak pevně, že je rovnocenný, možná ještě pevnější záznamu skutečnosti a stává se prvkem subjektivní reality.
Opět jsem až o hodně později zjistil, že se nevědomým podkladem téhle mé niterné fabulace stal úplně obyčejný časopisecký článek.
Tolik tedy k uhličitému dýchánku, který, aniž bych si to tenkrát uvědomoval, měl návaznost na můj někdejší zážitek se zdivočelou minerálkou v Mariánských lázních.
Když je zle, je to vlastně fajn, protože by mohlo být i hůře.
Když už je tak zle, že horší už to být nemůže, je to vlastně fajn, protože pak už může být jen lépe.
Když už je tak zle, že horší už to být nemůže, je to vlastně fajn, protože pak už může být jen lépe.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Zajimave, dekuji sa sdileni. Prvnich par myslenek:
- ad fraktaly, ja vlastne nevim jak to nazvat, mozna to je hypnagogie, nebo neco jineho, ale snazil jsem se k tomu neco napsat zde https://www.psychonaut.cz/archiv-forum- ... html#p2111 (odkaz na ty obrazky uz bohuzel nefunguje). Zazil jsem treba i neco co je velmi podobne scence https://youtu.be/ZdCLbaL8VYU?t=354
- ad barva svetla, zazil jsem 'zlate' a 'modre' (bez vlaken, jen zarive svetlo, v jendom pripade i personifikovane). nekomu jsem chtel poslat rgb barvu te modre a v color pickeru to zobrazovalo i inverzi ... a to byla prave ta zlata. zajimava vec. [ U NDE casto lide popisuji bile svetlo, to jsem nezazil-jen ty 2 barvy. ]
- mel jsem jednou takovy zazitek, u ktereho jsem se dostal mezi valecne uprchliky, kteri putovali zablacenou polnackou. deti, stari, zeny, nejaci muzi. Byla tam hrozna ta emoce te beznadeje, snahy si zachranit zivot, ztraty vseho. Tohle jsem v tom stavu citil, jak jsem s temi lidmi kousek sel. Bylo to neco, co vubec nezapadlo treba do me snove zkusenosti, ani jsem tehdy nekoukal na nejaky valecny film, necetl zadnou knizku, o vojenstvi se skoro nezajimam, atd.
Tak jeste jednou diky a budu se tesit na pripadne dalsi zapisky.
- ad fraktaly, ja vlastne nevim jak to nazvat, mozna to je hypnagogie, nebo neco jineho, ale snazil jsem se k tomu neco napsat zde https://www.psychonaut.cz/archiv-forum- ... html#p2111 (odkaz na ty obrazky uz bohuzel nefunguje). Zazil jsem treba i neco co je velmi podobne scence https://youtu.be/ZdCLbaL8VYU?t=354
- ad barva svetla, zazil jsem 'zlate' a 'modre' (bez vlaken, jen zarive svetlo, v jendom pripade i personifikovane). nekomu jsem chtel poslat rgb barvu te modre a v color pickeru to zobrazovalo i inverzi ... a to byla prave ta zlata. zajimava vec. [ U NDE casto lide popisuji bile svetlo, to jsem nezazil-jen ty 2 barvy. ]
- mel jsem jednou takovy zazitek, u ktereho jsem se dostal mezi valecne uprchliky, kteri putovali zablacenou polnackou. deti, stari, zeny, nejaci muzi. Byla tam hrozna ta emoce te beznadeje, snahy si zachranit zivot, ztraty vseho. Tohle jsem v tom stavu citil, jak jsem s temi lidmi kousek sel. Bylo to neco, co vubec nezapadlo treba do me snove zkusenosti, ani jsem tehdy nekoukal na nejaky valecny film, necetl zadnou knizku, o vojenstvi se skoro nezajimam, atd.
Tak jeste jednou diky a budu se tesit na pripadne dalsi zapisky
.Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Další díl:
Bylo to na začátku devadesátých let (pořád ještě toho minulého století), kdy byla získána od kamaráda pravá indická semínka, ze kterých začalo vyrůstat něco, co vypadalo jako malé palmičky. Když to tajemství narostlo do velikosti dlaně, ocitlo se pečlivě přesazeno na odlehlé části jednoho záhonu; přesně v tu nejvhodnější dobu, v máji.
Všem členům rodiny bylo oznámeno, že jsou zde zasazeny léčivé byliny a že jsou pod mou ochranou.Konopné rostlinky prokázaly neuvěřitelnou houževnatost a životaschopnost; během prázdnin tak vznikla džungle nečekaně vysokých samčích i samičích kytek. A protože byly deklarovány jako léčivky, začal jsem shromažďovat veškeré dostupné informace o léčivých vlastnostech konopí. Nebylo to nijak jednoduché; internet v dnešním slova smyslu ještě neexistoval a tak to znamenalo kutat v knihovnách.
První, na co jsem narazil, byla zmínka o analgetických účincích konopí. To bylo pro mne svrchovaně zajímavé, protože pojem migrenický záchvat pro mě rozhodně nebyl nějakým abstraktním pojmem. Podařilo se mi zdědit tuto nepříjemnou věc po mámě, a taky jsem jí úspěšně předal potomstvu. Takový záchvat migrény, když se pořádně rozjede, dokáže připravit skutečně husté celodenní peklo. A najednou tu bylo něco, co možná stálo za zkoušku.
Konopí mezitím zdatně dozrávalo; bylo teď plné semínek, a první, kdo to objevil, byly sýkorky. Najednou jich bylo všude plno, semínka vyklofávaly v letu jako nějací kolibříci a divoce se rvaly o ty nejlepší kousky. Bylo načase ty kytky sklidit, aby z nich vůbec něco zbylo. A tak se ocitly navěšené na natažených drátech v koutě pokoje a na novinách, co pod nimi byly rozestřeny, se začala hromadit semínka, a taky spousta žlutavého pylu ze samčích rostlin.
Dlouho tam ty kytky nezůstaly. Ukázalo se, že konopí je docela silný alergen, a tak se polosuché kytky stěhovaly do sklepní sušárny. Tam pak zůstaly až do plné chrastivosti.
Doma nikdo z nás nehulí a žádný z nás nehodlal s něčím takovým začínat.
Takže nakonec celá zásoba konopí zůstala pro mne; byl jsem jediný, kdo měl aspoň náznak tušení, jak s ním naložit.
V tu dobu Votobia vydala útlou knížečku s inspirativním názvem. Jmenovala se „Vaříme s konopím“ a v tehdejší restriktivní atmosféře to byl nepřehlédnutelný skandál. Knížka byla neprodleně zakoupena a začal jsem tedy onen konopný poklad testovat na nejbližším dostupném objektu – sám na sobě.
- - -
První, co jsem dokázal, bylo předávkovat se. Měl jsem tenkrát velké volno po službě, a byl jsem doma sám; celá rodina pryč. Testoval jsem tenkrát konopné máslo, a vůbec netušil, jak taková blbost může s člověkem zamávat.
Byla v tom rozehřátém másle rozpuštěna zarovnaná polévková lžíce velmi jemně nadrceného konopí ze samičích palic, bez semen, ale zato plných voskovité pryskyřice, kterou jsem si musel neustále olizovat z dlaní a prstů. A pak jsem začal konzumovat ono máslo, zasáknuté do karlovarských sucharů, v podobě zlatavých aromatických topinek.
Protože to stále nic nedělalo, snědl jsem postupně ty suchary všechny. Když jsem pak zhruba po půl hodině konstatoval, že je mi nějak špatně, bylo už pozdě litovat téhle nepředloženosti.
Bylo mi hůř a hůř. Napadlo mě, že je mi těžko i od té spousty másla, co mám v sobě, a přišlo mi na mysl, že by mi třeba pomohla stopečka moravské slivovice, co je v demižonu dole ve sklepě. Začal jsem sestupovat po schodech, a překvapilo mě, jak nejistý mám náhle krok.
Dům máme postavený na prudkém svahu. Takže ze sklepa se dá úzkými dveřmi přímo vyjít ven, do zahrady.
K té slivovici jsem už nedošel. Najednou mi bylo tak zle, že jsem měl v hlavě jedinou myšlenku; honem ven, na vzduch.
Držel jsem se dveří, zhluboka dýchal, a svět se se mnou točil. Měl jsem pocit, že v nejbližších vteřinách vrhnu šavli, a tak jsem se pokusil udělat pár kroků, abych nezasvinil cestičku kolem domu.
Jenomže nohy už mě neposlouchaly. Vše se najednou prudce zatočilo, stromy se změnily v zelenou šmouhu, a zhroutil jsem se na prudký svah.
Mé tělo samo, bez jakéhokoliv mého přičinění, se schoulilo do judistického pádu a najednou jsem ležel na svahu, o pár metrů níž. Celý svět se motal kolem mě jako v té nejdivočejší opilosti, a já se pokusil dostat se aspoň na všechny čtyři.
Ale ani toho jsem nebyl schopen. Svalil jsem se jako žok a svět začal vířit ještě divočeji Pokusil jsem se tomu vzdorovat, ale znovu jsem se bezmocně svalil. Na chvíli jsem svůj boj vzdal. Svět se uklidňoval a chvíli jsem neměl ponětí, kde to vlastně jsem. Pak jsem začal poznávat okolí; postupně jsem se skutálel až na samý spodek zahrady, zarostlý divokým propletencem jilmů a javorů, a o kmen toho největšího javoru jsem se konečně zarazil.
Po těch kotrmelcích jsem se kupodivu cítil o trochu líp. V mé mysli v tu chvíli dominovala jedna jediná myšlenka; postavit se a překonat tu opilou neschopnost.
Podařilo se mi pokleknout a tak jsem tam chvíli objímal ten tlustý kmen a klečel u něj jako bych se k němu modlil. Pak jsem se přinutil pokračovat; drápal jsem se po kmenu vzhůru, až jsem zase stál, oddychujíce jako po těžkém výstupu. Pak jsem se pokusil o krok stranou.
Jenomže nohy se mi zase podlomily. Máchnul jsem rukou, abych udržel rovnováhu; ruka narazila na větev a automaticky se jí zachytila. Mávnul jsem i druhou rukou a i tou jsem zachytil onu vodorovnou větev. Zjistil jsem, že ruce mě poslouchají, ale nohy ne. Vnímal jsem je, ale neměl jsem nad nimi vůbec žádnou vládu. Tak jsem se tam držel, a pokusil se ty zatracené nohy zase přimět k poslušnosti. Vždy, když se to na okamžik povedlo, přehmátl jsem na širší a širší úchop, abych se nakonec mohl postavit.
Jenomže všechno dopadlo úplně jinak. Nohy definitivně vypověděly poslušnost, jakoby naprosto zhadrovatěly. Visel jsem teď, ruce do široka roztaženy, na té větvi, a bál se pustit, protože bylo jasné, že bych se bezvládně zhroutil. Bál jsem se toho pádu, jako by se pode mnou rozevírala propast.
Sotva mi tahle myšlenka prokmitla hlavou, začala růst. A s ní se začala prohlubovat i propast pode mnou. Mé ruce svíraly větev, a celou mou myslí pronikala jediná jistota; v okamžiku, kdy se pustím, nastane neodvolatelný pád do nicoty.
Když jsem tam takhle visel, rozepjat jak na kříži, měla by mými pažemi, celým mým tělem, pronikat nesnesitelná, stále se stupňující bolest. Jenže nic takového tu nebylo. Místo toho mi vzhůru, od špiček nohou nahoru, začal stoupat zvláštní, neurčitý, chvějivý pocit. Pak se ten pocit rozšířil na dolní část trupu. Pocit zvláštní, nezařaditelný. Nebyla to vlna rozkoše, nebyla to vlna bolesti, byl to pocit cizí jakékoli každodenní realitě, přitom však podivně známý, vábivý.
Tento chvějivý pocit stoupal po mé hrudi vzhůru. Vnímal jsem zoufalé napětí svalů na hrudi, ale bez jakýchkoliv bolestivých pocitů, jako prostý fakt. Tak, jak byla má hruď, mé rozepjaté paže postupně zaplavovány tou zvláštní vibrací, celé to napětí se stávalo přirozenou částí mé existence.
Pokud kdokoliv visí za rozepjaté paže, je plně nadechnut. Výdech je prováděn proti tahu rozepjatých paží, a zároveň proti tíze celého těla. Vlastně takový výdech je dost pracný, proč se tím trápit. Zůstat trvale nadechnutý přece zas není tak špatné..
V tu chvíli jsem si uvědomil, co je to za onu zvláštní vibraci, která mnou pronikala. To je přece ten známý, vlídný pocit, co prochází vstup do onoho nádherného světa za hranou vědomí.
Věděl jsem, jak nebezpečné je vstupovat tam tímto způsobem. Ale zároveň mi to bylo jedno. Začal jsem opouštět své tělo. Mé nohy už dávno neexistovaly. Ta část těla, kde jsem ještě přebýval, byla stále menší a menší. Už jsem zůstával jenom v napjatých provazcích mých paží. Už jsem byl jen těmi prsty, svírajícími drsnou javorovou kůru. A ty prsty začaly po té kůře klouzat. Udivil mě ten pocit. A náhle to vše pronikl blesk poznání; padal jsem. Jako bych zapomněl na tu propast, co se celou tu dobu pode mnou rozevírala. Jenomže ta propast nezapomněla. Jen čekala na tu chvíli, která musela přijít. Vždycky ta chvíle musí nakonec přijít. Je to jediná, konečná jistota. Jistota stále se zrychlujícího pádu, kdy mizí vše včetně času. Kdy veškerá má existence zůstává zamrzlá do jediného okamžiku, protaženého do nekonečna.
Nekonečno je zelené. Rozprostírá se všude kolem. Nejvíc nade mnou. Je to majestátní klenba, tvořená listy a větvemi, propletenými do neskutečně krásného ornamentu. Je to tak jednoduché, prosté, všezahrnující vyjádření veškeré nádhery světa. Jakékoli mistrovské dílo je z této formule jen odvozeno.
Začal jsem k té klenbě stoupat. Čím výše jsem vystoupil, tím vzdálenější a rozlehlejší ta klenba byla. Nebyla to už jen obecná definice krásy. Právě zde bylo možno najít odpověď na jakoukoliv otázku. Stačilo jí jen zformulovat, a tou myšlenkou se jí dotknout.
Potíž byla v tom, že jsem takovou otázku nedokázal zformulovat. Vše kolem mne bylo plné odpovědí, a já nebyl schopen se zeptat ani na tu nejjednodušší věc. Zklamal jsem. Neobstál jsem. Měl jsem na dosah.. co jsem měl vlastně na dosah?
Ležel jsem na zádech ve vlhkém listí pod spletenou klenbou korun stromů. Zaplavila mě vlna hnusu nad sebou samým. Opět mi bylo zle. Bojoval sem s nucením ke zvracení; věděl jsem, že když tomu povolím, spustí se opět ta nesnesitelná bolest hlavy, která číhala na svou chvíli. Vše se točilo, tak jako na samém začátku.
Nebyl jsem mokrý jen od toho listí pod stromem. Bylo jasné, že se budu muset převléct a vyprat vše, co mám na sobě. Svět se stále motal, ale byl jsem schopen lézt po čtyřech. Sunul, plazil jsem se vzhůru k domu, k otevřeným dveřím. Pak jsem se držel dveřní zárubně a prudce oddychoval. Zvolna jsem ručkoval vzhůru, a najednou jsem zase stál. Bylo mi neuvěřitelně zle. Dlouho jsem se bál pustit se; pak jsem udělal krok. Uvnitř bylo šero. Automaticky jsem nahmátl vypínač a rozsvítil. Pohlédl jsem na hodiny na zdi, a chvíli nechápavě civěl na ciferník. Pomalu mi docházelo, že od té chvíle, co jsem se tak lehkomyslně, nezodpovědně naládoval tím konopným máslem, uplynulo skoro šest hodin.
Doštrachal jsem se do prádelny a stáhl ze sebe smradlavý oděv. Zalezl jsem do vany určené k namáčení prádla a nechal na sebe proudit vodu z hadice. Pomalu jsem přicházel k sobě.
Ještě druhý den jsem cítil tupost své hlavy. Celé mé myšlení bylo zatuhlé, zpomalené, jen obtížně jsem byl schopen soustředit se, myšlenky měly tendenci sklouzávat, rozbíhat se, ulpívat na podružnostech. Měl jsem v plánu dojet za rodinou na chatu, ale cítil jsem, že toho schopen nejsem.
Bylo jasné že to budu muset nějak vysvětlit. Nejlepší je v takové chvíli se držet skutečnosti. Prostě říct, že mi bylo tak zle, že jsem jednoduše nebyl schopen čehokoliv.
- - -
Takže tohle byla konopná zkušenost... Tohle že má být lék na migrénu?
Samozřejmě že je, a velice dobrý, přímo vynikající. Ale musí se na to jít zcela jinak. S něčím, co mému pokusu chybělo. S pokorou.
Bylo to na začátku devadesátých let (pořád ještě toho minulého století), kdy byla získána od kamaráda pravá indická semínka, ze kterých začalo vyrůstat něco, co vypadalo jako malé palmičky. Když to tajemství narostlo do velikosti dlaně, ocitlo se pečlivě přesazeno na odlehlé části jednoho záhonu; přesně v tu nejvhodnější dobu, v máji.
Všem členům rodiny bylo oznámeno, že jsou zde zasazeny léčivé byliny a že jsou pod mou ochranou.Konopné rostlinky prokázaly neuvěřitelnou houževnatost a životaschopnost; během prázdnin tak vznikla džungle nečekaně vysokých samčích i samičích kytek. A protože byly deklarovány jako léčivky, začal jsem shromažďovat veškeré dostupné informace o léčivých vlastnostech konopí. Nebylo to nijak jednoduché; internet v dnešním slova smyslu ještě neexistoval a tak to znamenalo kutat v knihovnách.
První, na co jsem narazil, byla zmínka o analgetických účincích konopí. To bylo pro mne svrchovaně zajímavé, protože pojem migrenický záchvat pro mě rozhodně nebyl nějakým abstraktním pojmem. Podařilo se mi zdědit tuto nepříjemnou věc po mámě, a taky jsem jí úspěšně předal potomstvu. Takový záchvat migrény, když se pořádně rozjede, dokáže připravit skutečně husté celodenní peklo. A najednou tu bylo něco, co možná stálo za zkoušku.
Konopí mezitím zdatně dozrávalo; bylo teď plné semínek, a první, kdo to objevil, byly sýkorky. Najednou jich bylo všude plno, semínka vyklofávaly v letu jako nějací kolibříci a divoce se rvaly o ty nejlepší kousky. Bylo načase ty kytky sklidit, aby z nich vůbec něco zbylo. A tak se ocitly navěšené na natažených drátech v koutě pokoje a na novinách, co pod nimi byly rozestřeny, se začala hromadit semínka, a taky spousta žlutavého pylu ze samčích rostlin.
Dlouho tam ty kytky nezůstaly. Ukázalo se, že konopí je docela silný alergen, a tak se polosuché kytky stěhovaly do sklepní sušárny. Tam pak zůstaly až do plné chrastivosti.
Doma nikdo z nás nehulí a žádný z nás nehodlal s něčím takovým začínat.
Takže nakonec celá zásoba konopí zůstala pro mne; byl jsem jediný, kdo měl aspoň náznak tušení, jak s ním naložit.
V tu dobu Votobia vydala útlou knížečku s inspirativním názvem. Jmenovala se „Vaříme s konopím“ a v tehdejší restriktivní atmosféře to byl nepřehlédnutelný skandál. Knížka byla neprodleně zakoupena a začal jsem tedy onen konopný poklad testovat na nejbližším dostupném objektu – sám na sobě.
- - -
První, co jsem dokázal, bylo předávkovat se. Měl jsem tenkrát velké volno po službě, a byl jsem doma sám; celá rodina pryč. Testoval jsem tenkrát konopné máslo, a vůbec netušil, jak taková blbost může s člověkem zamávat.
Byla v tom rozehřátém másle rozpuštěna zarovnaná polévková lžíce velmi jemně nadrceného konopí ze samičích palic, bez semen, ale zato plných voskovité pryskyřice, kterou jsem si musel neustále olizovat z dlaní a prstů. A pak jsem začal konzumovat ono máslo, zasáknuté do karlovarských sucharů, v podobě zlatavých aromatických topinek.
Protože to stále nic nedělalo, snědl jsem postupně ty suchary všechny. Když jsem pak zhruba po půl hodině konstatoval, že je mi nějak špatně, bylo už pozdě litovat téhle nepředloženosti.
Bylo mi hůř a hůř. Napadlo mě, že je mi těžko i od té spousty másla, co mám v sobě, a přišlo mi na mysl, že by mi třeba pomohla stopečka moravské slivovice, co je v demižonu dole ve sklepě. Začal jsem sestupovat po schodech, a překvapilo mě, jak nejistý mám náhle krok.
Dům máme postavený na prudkém svahu. Takže ze sklepa se dá úzkými dveřmi přímo vyjít ven, do zahrady.
K té slivovici jsem už nedošel. Najednou mi bylo tak zle, že jsem měl v hlavě jedinou myšlenku; honem ven, na vzduch.
Držel jsem se dveří, zhluboka dýchal, a svět se se mnou točil. Měl jsem pocit, že v nejbližších vteřinách vrhnu šavli, a tak jsem se pokusil udělat pár kroků, abych nezasvinil cestičku kolem domu.
Jenomže nohy už mě neposlouchaly. Vše se najednou prudce zatočilo, stromy se změnily v zelenou šmouhu, a zhroutil jsem se na prudký svah.
Mé tělo samo, bez jakéhokoliv mého přičinění, se schoulilo do judistického pádu a najednou jsem ležel na svahu, o pár metrů níž. Celý svět se motal kolem mě jako v té nejdivočejší opilosti, a já se pokusil dostat se aspoň na všechny čtyři.
Ale ani toho jsem nebyl schopen. Svalil jsem se jako žok a svět začal vířit ještě divočeji Pokusil jsem se tomu vzdorovat, ale znovu jsem se bezmocně svalil. Na chvíli jsem svůj boj vzdal. Svět se uklidňoval a chvíli jsem neměl ponětí, kde to vlastně jsem. Pak jsem začal poznávat okolí; postupně jsem se skutálel až na samý spodek zahrady, zarostlý divokým propletencem jilmů a javorů, a o kmen toho největšího javoru jsem se konečně zarazil.
Po těch kotrmelcích jsem se kupodivu cítil o trochu líp. V mé mysli v tu chvíli dominovala jedna jediná myšlenka; postavit se a překonat tu opilou neschopnost.
Podařilo se mi pokleknout a tak jsem tam chvíli objímal ten tlustý kmen a klečel u něj jako bych se k němu modlil. Pak jsem se přinutil pokračovat; drápal jsem se po kmenu vzhůru, až jsem zase stál, oddychujíce jako po těžkém výstupu. Pak jsem se pokusil o krok stranou.
Jenomže nohy se mi zase podlomily. Máchnul jsem rukou, abych udržel rovnováhu; ruka narazila na větev a automaticky se jí zachytila. Mávnul jsem i druhou rukou a i tou jsem zachytil onu vodorovnou větev. Zjistil jsem, že ruce mě poslouchají, ale nohy ne. Vnímal jsem je, ale neměl jsem nad nimi vůbec žádnou vládu. Tak jsem se tam držel, a pokusil se ty zatracené nohy zase přimět k poslušnosti. Vždy, když se to na okamžik povedlo, přehmátl jsem na širší a širší úchop, abych se nakonec mohl postavit.
Jenomže všechno dopadlo úplně jinak. Nohy definitivně vypověděly poslušnost, jakoby naprosto zhadrovatěly. Visel jsem teď, ruce do široka roztaženy, na té větvi, a bál se pustit, protože bylo jasné, že bych se bezvládně zhroutil. Bál jsem se toho pádu, jako by se pode mnou rozevírala propast.
Sotva mi tahle myšlenka prokmitla hlavou, začala růst. A s ní se začala prohlubovat i propast pode mnou. Mé ruce svíraly větev, a celou mou myslí pronikala jediná jistota; v okamžiku, kdy se pustím, nastane neodvolatelný pád do nicoty.
Když jsem tam takhle visel, rozepjat jak na kříži, měla by mými pažemi, celým mým tělem, pronikat nesnesitelná, stále se stupňující bolest. Jenže nic takového tu nebylo. Místo toho mi vzhůru, od špiček nohou nahoru, začal stoupat zvláštní, neurčitý, chvějivý pocit. Pak se ten pocit rozšířil na dolní část trupu. Pocit zvláštní, nezařaditelný. Nebyla to vlna rozkoše, nebyla to vlna bolesti, byl to pocit cizí jakékoli každodenní realitě, přitom však podivně známý, vábivý.
Tento chvějivý pocit stoupal po mé hrudi vzhůru. Vnímal jsem zoufalé napětí svalů na hrudi, ale bez jakýchkoliv bolestivých pocitů, jako prostý fakt. Tak, jak byla má hruď, mé rozepjaté paže postupně zaplavovány tou zvláštní vibrací, celé to napětí se stávalo přirozenou částí mé existence.
Pokud kdokoliv visí za rozepjaté paže, je plně nadechnut. Výdech je prováděn proti tahu rozepjatých paží, a zároveň proti tíze celého těla. Vlastně takový výdech je dost pracný, proč se tím trápit. Zůstat trvale nadechnutý přece zas není tak špatné..
V tu chvíli jsem si uvědomil, co je to za onu zvláštní vibraci, která mnou pronikala. To je přece ten známý, vlídný pocit, co prochází vstup do onoho nádherného světa za hranou vědomí.
Věděl jsem, jak nebezpečné je vstupovat tam tímto způsobem. Ale zároveň mi to bylo jedno. Začal jsem opouštět své tělo. Mé nohy už dávno neexistovaly. Ta část těla, kde jsem ještě přebýval, byla stále menší a menší. Už jsem zůstával jenom v napjatých provazcích mých paží. Už jsem byl jen těmi prsty, svírajícími drsnou javorovou kůru. A ty prsty začaly po té kůře klouzat. Udivil mě ten pocit. A náhle to vše pronikl blesk poznání; padal jsem. Jako bych zapomněl na tu propast, co se celou tu dobu pode mnou rozevírala. Jenomže ta propast nezapomněla. Jen čekala na tu chvíli, která musela přijít. Vždycky ta chvíle musí nakonec přijít. Je to jediná, konečná jistota. Jistota stále se zrychlujícího pádu, kdy mizí vše včetně času. Kdy veškerá má existence zůstává zamrzlá do jediného okamžiku, protaženého do nekonečna.
Nekonečno je zelené. Rozprostírá se všude kolem. Nejvíc nade mnou. Je to majestátní klenba, tvořená listy a větvemi, propletenými do neskutečně krásného ornamentu. Je to tak jednoduché, prosté, všezahrnující vyjádření veškeré nádhery světa. Jakékoli mistrovské dílo je z této formule jen odvozeno.
Začal jsem k té klenbě stoupat. Čím výše jsem vystoupil, tím vzdálenější a rozlehlejší ta klenba byla. Nebyla to už jen obecná definice krásy. Právě zde bylo možno najít odpověď na jakoukoliv otázku. Stačilo jí jen zformulovat, a tou myšlenkou se jí dotknout.
Potíž byla v tom, že jsem takovou otázku nedokázal zformulovat. Vše kolem mne bylo plné odpovědí, a já nebyl schopen se zeptat ani na tu nejjednodušší věc. Zklamal jsem. Neobstál jsem. Měl jsem na dosah.. co jsem měl vlastně na dosah?
Ležel jsem na zádech ve vlhkém listí pod spletenou klenbou korun stromů. Zaplavila mě vlna hnusu nad sebou samým. Opět mi bylo zle. Bojoval sem s nucením ke zvracení; věděl jsem, že když tomu povolím, spustí se opět ta nesnesitelná bolest hlavy, která číhala na svou chvíli. Vše se točilo, tak jako na samém začátku.
Nebyl jsem mokrý jen od toho listí pod stromem. Bylo jasné, že se budu muset převléct a vyprat vše, co mám na sobě. Svět se stále motal, ale byl jsem schopen lézt po čtyřech. Sunul, plazil jsem se vzhůru k domu, k otevřeným dveřím. Pak jsem se držel dveřní zárubně a prudce oddychoval. Zvolna jsem ručkoval vzhůru, a najednou jsem zase stál. Bylo mi neuvěřitelně zle. Dlouho jsem se bál pustit se; pak jsem udělal krok. Uvnitř bylo šero. Automaticky jsem nahmátl vypínač a rozsvítil. Pohlédl jsem na hodiny na zdi, a chvíli nechápavě civěl na ciferník. Pomalu mi docházelo, že od té chvíle, co jsem se tak lehkomyslně, nezodpovědně naládoval tím konopným máslem, uplynulo skoro šest hodin.
Doštrachal jsem se do prádelny a stáhl ze sebe smradlavý oděv. Zalezl jsem do vany určené k namáčení prádla a nechal na sebe proudit vodu z hadice. Pomalu jsem přicházel k sobě.
Ještě druhý den jsem cítil tupost své hlavy. Celé mé myšlení bylo zatuhlé, zpomalené, jen obtížně jsem byl schopen soustředit se, myšlenky měly tendenci sklouzávat, rozbíhat se, ulpívat na podružnostech. Měl jsem v plánu dojet za rodinou na chatu, ale cítil jsem, že toho schopen nejsem.
Bylo jasné že to budu muset nějak vysvětlit. Nejlepší je v takové chvíli se držet skutečnosti. Prostě říct, že mi bylo tak zle, že jsem jednoduše nebyl schopen čehokoliv.
- - -
Takže tohle byla konopná zkušenost... Tohle že má být lék na migrénu?
Samozřejmě že je, a velice dobrý, přímo vynikající. Ale musí se na to jít zcela jinak. S něčím, co mému pokusu chybělo. S pokorou.
Když je zle, je to vlastně fajn, protože by mohlo být i hůře.
Když už je tak zle, že horší už to být nemůže, je to vlastně fajn, protože pak už může být jen lépe.
Když už je tak zle, že horší už to být nemůže, je to vlastně fajn, protože pak už může být jen lépe.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Nebylo by vhodné toto vlákno rozdělit na dvě části?
Ta první by se i nadále věnovala "zážitkům blízkosti smrti",
a ta druhá by se mohla jmenovat třeba "deník feťáka".
Takhle je to dost pomotané.
Zážitkům blízkosti smrti sice nevěřím, ale co prožívají lidé na drogách by mě i zajímalo.
Ta první by se i nadále věnovala "zážitkům blízkosti smrti",
a ta druhá by se mohla jmenovat třeba "deník feťáka".
Takhle je to dost pomotané.
Zážitkům blízkosti smrti sice nevěřím, ale co prožívají lidé na drogách by mě i zajímalo.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Ked som mal asi 15 rokov tak som sa po pohrebe jednej rodinnej znamej nahodou priplietol k miestnym "plačkám" ktore vykonavali isty "magicky ritual" suvisiaci s vyvolavanim duše zomrelej. Podrobnosti nie je nutne opisovat, no nadprirodzená podstata bola v tom, že kovova čajova lyžička prešla cez papierovy obrusok bez toho, aby ho akokoľvek poškodila. Vtedy som to považoval za kuzelnicky trik a duchu som sa tomu zasmial. No predsa len mi to nedalo a doma osamote som ten ritual zopakoval. A vyšiel mi presne rovnako hned na prvy krat. Studeny pot, co ma okamzite zalial nebudem rozvadzat. Neskor som to este par krat zopakoval s uspešnostou asi 80%. Tych 20% prisudzujem svojej nesustredenosti. No radsej som s tym prestal, pretože si myslim, ze zomrelych treba nechat na pokoji a pred týmito vecami mam rešpekt.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Ale fuj,... že se nestydíš nás takhle "lakovat". 
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Takže kovová lyžička nesmie do papierového obrúsku, lebo to má dočinenia s mŕtvymi...
To že drogy a alkohol škodia je už dlho známa vec, ale o tej lyžičke som fakt nevedel
To že drogy a alkohol škodia je už dlho známa vec, ale o tej lyžičke som fakt nevedel
-
bivoj
- VIP
- Příspěvky: 4363
- Registrován: 03.09.2012 19:54
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Tertium corpus de Solari system
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Žádná lžíce tu není...
Sic semper tyrannis.
Cēterum autem cēnseō EU esse dēlendam.
Cēterum autem cēnseō EU esse dēlendam.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
A ja bych si docela rad precetl od gadža o co slo.
Stejne tak bych si rad precetl nejake dalsi Foxyho zazitky, i kdyz tohle tema vlastne o NDE uz prestalo byt.
==============================================================================
Jsem celkem fascinovan tim, jak nekteri dokazete odvrhnout neco, co nepasuje do Vaseho modelu poznani sveta.
Stejne tak bych si rad precetl nejake dalsi Foxyho zazitky, i kdyz tohle tema vlastne o NDE uz prestalo byt.
==============================================================================
Jsem celkem fascinovan tim, jak nekteri dokazete odvrhnout neco, co nepasuje do Vaseho modelu poznani sveta.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Ono nejspíš nejde o jiný model poznání světa,... Spíš jde o to nevěřit nesmyslům.mhi píše: ↑15.09.2023 16:55 A ja bych si docela rad precetl od gadža o co slo.
Stejne tak bych si rad precetl nejake dalsi Foxyho zazitky, i kdyz tohle tema vlastne o NDE uz prestalo byt.
==============================================================================
Jsem celkem fascinovan tim, jak nekteri dokazete odvrhnout neco, co nepasuje do Vaseho modelu poznani sveta.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
A k tomu jste Hagene dospel jak? Jak se popasujete s tim, ze (napr.) na Youtube lze nalezt urcite stovky, mozna tisice videi lidi, kteri NDE meli? A je o tom hromada knih, atd.
Abych predesel mylce, beru to z fenomenologickeho hlediska, nemyslim tim, ze je potreba verit konkretnimu "spravnemu" vykladu NDE.
Obdobna vec je poltergeist - ja treba verim v to, ze existuje nejaky jev, ktery podrazujeme pod "poltegeist", a nerozumime tomu jak vznika, co se presne deje.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Napsal jsem to v rychlosti nepřesně.
Samozřejmě že věřím na to, že lidé vidí světlo na konci tunelu, létají nad svým tělem, .... A dá se to vše celkem srozumitelně pozemsky vysvětlit.
Nevěřím na jakýsi posmrtný život, na duchy-a jejich vyvolávání, na poltergeist,... nebe, peklo, boha, satana,... Zkrátka na tyto nadpřirozené věci.
Nevadí mi ani když tomu někdo věří. Sice to v 21.století dost dobře nechápu, ale pokud to nikomu neubližuje,...
Pochybuju, že je možné, aby se v dnešní době opět začaly upalovat čarodějnice, protože si lidi nedokáží určité věci vysvětlit.
Pokud by gádžo pouze napsal, že na vlastní oči viděl, jak lžička penetrovala bez poškození ubrousek,... proč ne, iluzionisti a kouzelníci umí být dost přesvědčiví. A pokud je někdo víc "pánbíčkář", je možné, že tomu uvěří.
Ale pokud píše, že ten trik, který nepochopil sám úspěšně prováděl,... co k tomu dodat?
Napsal jsem co nejslušněji, že nás "lakuje".
Slušnost mi nedovolila napsat, že z nás dělá blbce .
Samozřejmě že věřím na to, že lidé vidí světlo na konci tunelu, létají nad svým tělem, .... A dá se to vše celkem srozumitelně pozemsky vysvětlit.
Nevěřím na jakýsi posmrtný život, na duchy-a jejich vyvolávání, na poltergeist,... nebe, peklo, boha, satana,... Zkrátka na tyto nadpřirozené věci.
Nevadí mi ani když tomu někdo věří. Sice to v 21.století dost dobře nechápu, ale pokud to nikomu neubližuje,...
Pochybuju, že je možné, aby se v dnešní době opět začaly upalovat čarodějnice, protože si lidi nedokáží určité věci vysvětlit.
Pokud by gádžo pouze napsal, že na vlastní oči viděl, jak lžička penetrovala bez poškození ubrousek,... proč ne, iluzionisti a kouzelníci umí být dost přesvědčiví. A pokud je někdo víc "pánbíčkář", je možné, že tomu uvěří.
Ale pokud píše, že ten trik, který nepochopil sám úspěšně prováděl,... co k tomu dodat?
Napsal jsem co nejslušněji, že nás "lakuje".
Slušnost mi nedovolila napsat, že z nás dělá blbce
.Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Práveže poctivý, ako píšeš "pánbičkár" takéto veci, ako napísal gadžo praktizovať a ani v nich veriť nebude...Mŕvy má odísť z tohto sveta "se všímvšudy" a nie hneď v deň pohrebu vyvolávať jeho dušu (načo vôbec?). Mŕvych treba nechať v ich svete.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
No, a o tom vlastně píšu.
Mrtví zpravidla skončí v kremační peci, kde z nich zbyde hromádka popela. Někdy skončí v hrobě, kde časem zetlejí a rozpadnou se,... A to je konec příběhu. Nic víc už není, tím to zkrátka končí.
Žádný jiný svět, kam odletí jejich "duše" neexistuje.
Že se s tou ztrátou pozůstalí musí nějak vyrovnat, a třeba i tím, že vyvolávají duchy, věří že dotyčný je v nebi,...
To už je věc druhá.
Mrtví zpravidla skončí v kremační peci, kde z nich zbyde hromádka popela. Někdy skončí v hrobě, kde časem zetlejí a rozpadnou se,... A to je konec příběhu. Nic víc už není, tím to zkrátka končí.
Žádný jiný svět, kam odletí jejich "duše" neexistuje.
Že se s tou ztrátou pozůstalí musí nějak vyrovnat, a třeba i tím, že vyvolávají duchy, věří že dotyčný je v nebi,...
To už je věc druhá.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Asi je to tady OT, ale já to vidím jinak.
*
Jako kluk jsem kdysi vyhrál několik "soutěží".
Třeba kdo vyleze nejvýše na obrovitý dub, kdo skočí z mostu nad svahem do největší hloubky, kdo nejpozději vyskočí s jedoucího nákladního vlaku apod.
*
Ale pak, jako už starší kluk jsem ošetřoval plechovou úžlabinu střechy. Ve výšce cca 9 m a dole byl betonový chodník. Uklouzl jsem a sjížděl dolu. Naštěstí jsem měl bezpečnostní pás a byl jsem přivazán lanem ke komínu...
*
A od té doby trpím akrofobii. Mám strach z výšek. Velký.
Hodně dlouho jsem měl děsivé sny jak padám, zoufale se držím rýny, (okapového žlábu), ten se pomalu trhá a já padám, padám a padám pomalu na ten beton.
Hrozné noční můry to byly a dlouho mě trápily.
A občas, i po létech se mi vracejí a výšky rád nemám.
(Až tak, že třeba při návštěvě kamaráda v bytě v třináctém patře jsem odmítl kouřit na balkoně...). Apod.
*
Jako kluk jsem kdysi vyhrál několik "soutěží".
Třeba kdo vyleze nejvýše na obrovitý dub, kdo skočí z mostu nad svahem do největší hloubky, kdo nejpozději vyskočí s jedoucího nákladního vlaku apod.
*
Ale pak, jako už starší kluk jsem ošetřoval plechovou úžlabinu střechy. Ve výšce cca 9 m a dole byl betonový chodník. Uklouzl jsem a sjížděl dolu. Naštěstí jsem měl bezpečnostní pás a byl jsem přivazán lanem ke komínu...
*
A od té doby trpím akrofobii. Mám strach z výšek. Velký.
Hodně dlouho jsem měl děsivé sny jak padám, zoufale se držím rýny, (okapového žlábu), ten se pomalu trhá a já padám, padám a padám pomalu na ten beton.
Hrozné noční můry to byly a dlouho mě trápily.
A občas, i po létech se mi vracejí a výšky rád nemám.
(Až tak, že třeba při návštěvě kamaráda v bytě v třináctém patře jsem odmítl kouřit na balkoně...). Apod.
A. Lincoln: Kdybych měl 8 hodin na pokácení stromu, 6 bych strávil broušením sekyry.
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Už keď sme pri tých snoch, niekedy sa mi v sne už x-krát stalo, že som nedokázal vystreliť, proste tá spúšť bola nekonečne dlhá...
Re: Zazitek blizkosti smrti - NDE (Near death experience)
Ja si budu rad vypravet o snech, ale muzeme na to prosim zalozit pripadne nove vlakno, je-li to v souladu s pravidly fora?
Hagene, a jake vysvetleni mate pro udalosti typu, kdy se nekomu zda o mrtvem, ten neco sdeli, a pak se to overi jako pravdive sdeleni, ke kteremu se snici nemohl nijak dostat ? Nebo je takovy sen velmi velmi nepravdepodobny (nevideli se 20 let apod.) a zda se v den umrti dotycneho sen s nim, kde treba prosi o odpusteni, apod. ? Jde mi o takove ty velmi nepravdepodobne udalosti a sdeleni ve snech, smerujici "k duchum". Bylo by dobre tohle nesmest "vymysli si", protoze v nekterych pripadech bylo i overeni nezavislou osobou (a prosim ne "vymysli si vsichni" ).
A s tim poltergeistem to mate jak? Jakoze ten fenomen neexistuje, nebo ... ? Jsou zda se pripady s mnoha svedky, nezavislymi (nemam to nastudovano, jde to dost mimo muj zajem), i lide formalne "mentalne plne funkcni" (hasici, policiste, starostove, ...).
Hagene, a jake vysvetleni mate pro udalosti typu, kdy se nekomu zda o mrtvem, ten neco sdeli, a pak se to overi jako pravdive sdeleni, ke kteremu se snici nemohl nijak dostat ? Nebo je takovy sen velmi velmi nepravdepodobny (nevideli se 20 let apod.) a zda se v den umrti dotycneho sen s nim, kde treba prosi o odpusteni, apod. ? Jde mi o takove ty velmi nepravdepodobne udalosti a sdeleni ve snech, smerujici "k duchum". Bylo by dobre tohle nesmest "vymysli si", protoze v nekterych pripadech bylo i overeni nezavislou osobou (a prosim ne "vymysli si vsichni"
).A s tim poltergeistem to mate jak? Jakoze ten fenomen neexistuje, nebo ... ? Jsou zda se pripady s mnoha svedky, nezavislymi (nemam to nastudovano, jde to dost mimo muj zajem), i lide formalne "mentalne plne funkcni" (hasici, policiste, starostove, ...).