Projekt eura: Jeden velký průšvih
Napsal: 23.09.2011 12:23
Projekt eura: Jeden velký průšvih
Autor: Research (Investicniweb.cz)
http://zpravy.kurzy.cz/284184-projekt-e ... y-prusvih/
Velké projekty se většinou za každou cenu snažíme udržet při životě. Společná evropská měna, kterou využívá 17 z 27 zemí Evropské unie, je toho zářným příkladem. Evropský problém doslova "mokvá" a negativně ovlivňuje trhy po celém světě. Kolaps je ovšem nevyhnutelný. Až k němu dojde, otřese se světový bankovní systém v základech.
Akademická obec, novináři i samotné vlády připouštějí několik variant záchrany eura: vznik nových evropských finančních institucí, eurobondy kryté kolektivně všemi členskými zeměmi, či dokonce Spojené státy evropské. Ani jedna z těchto možností však nemá šanci získat výraznější politickou podporu. Rozpad systému společné měny tak bude sice vyhroceným, ale jediným možným řešením.
Proč vůbec euro?
Pokud nebereme v úvahu výroky o solidaritě a velikášské myšlenky velké svobodné Evropy, vzniklo euro především proto, aby splnilo jednotlivým zemím jejich různé cíle.
Hlavním argumentem pro euro byla redukce transakčních nákladů v zahraničním obchodu, která prohloubila obchodní spolupráci členských zemí a usnadnila pohyb kapitálu po Evropě. Skutečným úkolem eura však bylo řešit některé problémy členských států.
Země jako Portugalsko, Irsko a Řecko si pro svůj rozvoj díky společné měně mohly dlouho opatřovat velké množství peněz za velice nízký úrok.
Na myšlenku velké Evropy dnes naopak nejvíce doplácí Německo. Nejenže přišlo o svou silnou marku, ale platí i nepřiměřeně vysokou daň ve chvíli, kdy v eurozóně vznikne jakýkoli problém.
Německo a několik dalších zemí, například Nizozemsko, patří mezi velmi úspěšné exportéry. Aby udržely nezaměstnanost na nízké úrovni, potřebují neustálý příliv tržeb z exportů, a to je komplikované, pokud jejich měna posiluje. Podobný problém u franku nedávno vyřešili Švýcaři intervencí v neprospěch své měny.
Vazba na slabší země jihu tak měla být důmyslným řešením problému silné měny. Situace se však Německu vymkla z rukou. V důsledku dnes subvencuje italské, španělské a řecké konzumenty, aby si oni mohli dovolit drahé německé výrobky. Účel byl splněn (němečtí výrobci nemuseli propouštět, protože poptávka po zboží byla zajištěna), ovšem jen do chvíle, než náklady na subvence přesáhly únosnou míru, přičemž zisky byly zanedbatelné.
Postupem času i další země začaly považovat euro spíše za přítěž než přínos, třeba právě slabší země jako Řecko a Itálie, které jsou kvůli němu dnes nuceny dělat bolestivé škrty. Francie a Německo dokonce začínají zvažovat vyrovnaný rozpočet jako požadavek pro setrvání v "elitním" klubu.
Co nás čeká a nemine
Současná liknavá politika evropských autorit už nebude dlouho trvat. Až dluhy inkriminovaných zemí dosáhnou určité "magické" hranice, budou vyhlídky na jejich splacení nereálné. Řecko tohoto bodu již dosáhlo, Itálii a Španělsko čeká pravděpodobně stejný scénář. Německo pak jejich financování vzdá.
Sjednocení finančního systému bude jediným dlouhodobým východiskem. Řecké, italské, španělské a "jim podobné" finanční instituce však budou muset být pod dohledem Německa.
Nepředstavitelné? Pět scénářů budoucnosti Evropy
Na úkor evropského superstrátu se budou muset členské země vzdát své národní identity, což je v případě Francie nepředstavitelné. Národní příslušnost je v Evropě stále ještě důležitějším pojmem než kontinentální sounáležitost. Výsledek je proto značně nejistý.
Silné země vykáží Řecko a další slabé země z eurozóny za to, že neplní požadavky brutálních škrtů. To je nejpravděpodobnější scénář - a ne zcela bez následků. Vyvrženci budou mít dlouhodobě mizerný rating, s čímž se pojí obrovské náklady na dluhovou službu. Dluh bude denominovaný v euru, které po jejich vystoupení z měnové unie s největší pravděpodobností posílí. Dluhové břemeno se tím pro periferní ekonomiky stane neúnosným a vyhlídky na ekonomický růst budou mizivé po celá desetiletí.
Pro bohaté evropské země bude dluhové břemeno zemí PIIGS znamenat to, že zaplatí vysoké náklady za záchranu nebo restrukturalizaci bank držících tyto dluhy.
"Supereuro" zdravého evropského jádra
Možná se však od eurozóny odloučí Německo a několik dalších silných států. Zdá se to jako nejlepší řešení pro všechny, ne však příliš pravděpodobné.
Euro 1 a Euro 2: Rozpad eurozóny jako elegantní řešení?
Bohatší země by si vytvořily novou měnu (jakési "supereuro"), "staré" euro by tak mohlo proti této nové měně i vůči koši světových měn v klidu ztrácet hodnotu. Slabé euro by umožnilo periferním ekonomikám konkurenceschopnost v rámci EU, pomohlo by jim snížit dluhové břemeno a udržet slušný ekonomický růst.
Důvodem, proč se k tomuto zdánlivě nejméně bolestnému řešení evropské dluhové krize zatím mnoho evropských politiků nekloní, může být historický strach z dominantního Německa obklopeného satelitními ekonomikami.
Otázkou také zůstává, kam by měla být zařazena Česká republika a další státy regionu CEE. "Měkčí" verze myšlenky "supereura" totiž počítá s tím, že by se ekonomiky CEE mohly připojit k růstovému trendu nové měny. Pro Německo by to z výše uvedených důvodů (díky zajištění poptávky po exportech) bylo docela výhodné.
Jen jestli bychom pak neměli vzniklou měnovou zónu nazývat "Deutsches Reich"?!
Autor: Research (Investicniweb.cz)
http://zpravy.kurzy.cz/284184-projekt-e ... y-prusvih/
Velké projekty se většinou za každou cenu snažíme udržet při životě. Společná evropská měna, kterou využívá 17 z 27 zemí Evropské unie, je toho zářným příkladem. Evropský problém doslova "mokvá" a negativně ovlivňuje trhy po celém světě. Kolaps je ovšem nevyhnutelný. Až k němu dojde, otřese se světový bankovní systém v základech.
Akademická obec, novináři i samotné vlády připouštějí několik variant záchrany eura: vznik nových evropských finančních institucí, eurobondy kryté kolektivně všemi členskými zeměmi, či dokonce Spojené státy evropské. Ani jedna z těchto možností však nemá šanci získat výraznější politickou podporu. Rozpad systému společné měny tak bude sice vyhroceným, ale jediným možným řešením.
Proč vůbec euro?
Pokud nebereme v úvahu výroky o solidaritě a velikášské myšlenky velké svobodné Evropy, vzniklo euro především proto, aby splnilo jednotlivým zemím jejich různé cíle.
Hlavním argumentem pro euro byla redukce transakčních nákladů v zahraničním obchodu, která prohloubila obchodní spolupráci členských zemí a usnadnila pohyb kapitálu po Evropě. Skutečným úkolem eura však bylo řešit některé problémy členských států.
Země jako Portugalsko, Irsko a Řecko si pro svůj rozvoj díky společné měně mohly dlouho opatřovat velké množství peněz za velice nízký úrok.
Na myšlenku velké Evropy dnes naopak nejvíce doplácí Německo. Nejenže přišlo o svou silnou marku, ale platí i nepřiměřeně vysokou daň ve chvíli, kdy v eurozóně vznikne jakýkoli problém.
Německo a několik dalších zemí, například Nizozemsko, patří mezi velmi úspěšné exportéry. Aby udržely nezaměstnanost na nízké úrovni, potřebují neustálý příliv tržeb z exportů, a to je komplikované, pokud jejich měna posiluje. Podobný problém u franku nedávno vyřešili Švýcaři intervencí v neprospěch své měny.
Vazba na slabší země jihu tak měla být důmyslným řešením problému silné měny. Situace se však Německu vymkla z rukou. V důsledku dnes subvencuje italské, španělské a řecké konzumenty, aby si oni mohli dovolit drahé německé výrobky. Účel byl splněn (němečtí výrobci nemuseli propouštět, protože poptávka po zboží byla zajištěna), ovšem jen do chvíle, než náklady na subvence přesáhly únosnou míru, přičemž zisky byly zanedbatelné.
Postupem času i další země začaly považovat euro spíše za přítěž než přínos, třeba právě slabší země jako Řecko a Itálie, které jsou kvůli němu dnes nuceny dělat bolestivé škrty. Francie a Německo dokonce začínají zvažovat vyrovnaný rozpočet jako požadavek pro setrvání v "elitním" klubu.
Co nás čeká a nemine
Současná liknavá politika evropských autorit už nebude dlouho trvat. Až dluhy inkriminovaných zemí dosáhnou určité "magické" hranice, budou vyhlídky na jejich splacení nereálné. Řecko tohoto bodu již dosáhlo, Itálii a Španělsko čeká pravděpodobně stejný scénář. Německo pak jejich financování vzdá.
Sjednocení finančního systému bude jediným dlouhodobým východiskem. Řecké, italské, španělské a "jim podobné" finanční instituce však budou muset být pod dohledem Německa.
Nepředstavitelné? Pět scénářů budoucnosti Evropy
Na úkor evropského superstrátu se budou muset členské země vzdát své národní identity, což je v případě Francie nepředstavitelné. Národní příslušnost je v Evropě stále ještě důležitějším pojmem než kontinentální sounáležitost. Výsledek je proto značně nejistý.
Silné země vykáží Řecko a další slabé země z eurozóny za to, že neplní požadavky brutálních škrtů. To je nejpravděpodobnější scénář - a ne zcela bez následků. Vyvrženci budou mít dlouhodobě mizerný rating, s čímž se pojí obrovské náklady na dluhovou službu. Dluh bude denominovaný v euru, které po jejich vystoupení z měnové unie s největší pravděpodobností posílí. Dluhové břemeno se tím pro periferní ekonomiky stane neúnosným a vyhlídky na ekonomický růst budou mizivé po celá desetiletí.
Pro bohaté evropské země bude dluhové břemeno zemí PIIGS znamenat to, že zaplatí vysoké náklady za záchranu nebo restrukturalizaci bank držících tyto dluhy.
"Supereuro" zdravého evropského jádra
Možná se však od eurozóny odloučí Německo a několik dalších silných států. Zdá se to jako nejlepší řešení pro všechny, ne však příliš pravděpodobné.
Euro 1 a Euro 2: Rozpad eurozóny jako elegantní řešení?
Bohatší země by si vytvořily novou měnu (jakési "supereuro"), "staré" euro by tak mohlo proti této nové měně i vůči koši světových měn v klidu ztrácet hodnotu. Slabé euro by umožnilo periferním ekonomikám konkurenceschopnost v rámci EU, pomohlo by jim snížit dluhové břemeno a udržet slušný ekonomický růst.
Důvodem, proč se k tomuto zdánlivě nejméně bolestnému řešení evropské dluhové krize zatím mnoho evropských politiků nekloní, může být historický strach z dominantního Německa obklopeného satelitními ekonomikami.
Otázkou také zůstává, kam by měla být zařazena Česká republika a další státy regionu CEE. "Měkčí" verze myšlenky "supereura" totiž počítá s tím, že by se ekonomiky CEE mohly připojit k růstovému trendu nové měny. Pro Německo by to z výše uvedených důvodů (díky zajištění poptávky po exportech) bylo docela výhodné.
Jen jestli bychom pak neměli vzniklou měnovou zónu nazývat "Deutsches Reich"?!