Rozpad.cz

Otevřené vyprávění vojáka, který bojoval v letech 1942-44 jako minometčík u 293. Střelecké divize (později povýšená na elitní 66. Gardovou) na různých frontách - Stalingrad, Kursk, Dniepr. Popisuje bojové operace, strádání, motivaci atd. Knihu psal sám, nemá to žádnou velkou literární úroveň, místy dost zkratkovité a nepřehledné. Některé zážitky jsou těžko uvěřitelné, ale kdo ví, když někdo přežil v rudý armádě 2 roky, viděl a zažil toho asi dost absurdního. Také tam je velebení komunistů, sám byl politicky aktivní. Na druhou stranu z toho autenticita přímo číší a psal to někdo kdo tam opravdu byl, to je prostě rarita. Většina válečný literatury je úplný brak vycucaný z prstu.

Za mě hodně dobrá a čtivá kniha
(Kam se na ni hrabou nějaké horory, zombie apod. Takže na druhou stranu - hodně nepěkné čtení).

Knížka je fakt dost komunisticky pojatá, ale to bych jí v jádru nevyčítal. Byla taková doba autor měl zatraceně drsný život.
Nicméně řekl bych, že si dost vymýšlí. Už jen třeba "ukořistěný železniční kanon, ráže nejméně 400mm, do kterého se dávaly nejméně 100 kg granáty". To je prostě blbost, pokud by to nestílelo granáty z polystyrenu.
Otázka je, nakolik tomu ublížil překlad.
Nicméně je to hodno přečtení. Prostě více či méně (ale spíše více) věrně to zachycuje neskutečné peklo Východní fronty.

Co mám zkušenost, tak 99% technických blábolů je způsobeno špatným překladem. Nevím, jak v tomto případě, knihu jsem zatím nečetl

Není moc pravděpodobný, že by narazil na velký železniční dělo, moc jich neexistovalo (https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_railway_artillery) a Němci je včas stahovali (např. Dora, která u Stalingradu opravdu nasazena byla). Ovšem asi stokrát více nepravděpodobný je, že tam zrovna někdo z vojáků zapálí doutnák nebo co to bylo a on zabrání výbuchu munice. Podobných příhod je v knize více.

většina pamětníků si "přibarvovala" a "autocenzurovala" už těsně po válce. Nejenom v Sojuzu, ale tam tuplem. Pokud se bavíte s historikem, který zpracovávával vyprávění pamětníka, zpravidla to musel konzultovat i s jinými prameny aby to aspoň trochu sedělo. Hodně pomáhá, pokud si autor v předmětné době vedl deník, což by bylo u Abdulina splněno. První knížku však vydal až čtyřicet let po válce.

Zapadlo - souhlasím, že řada nevěrohodností prostě bude dána pamětí starého pána, který prošel peklem, které ho muselo poznamenat. K tomu asi chyby překladu... IMHOto to i tak stojí za přečtení.

Určitým protipólem může být kniha:
Günter K. Koschorrek: Nezapomeň na zlé časy. (vyd. Jota, 20111)
Jsou to "deníkové" zážitky německého vojáka, kterého v devatenácti odvedli, vycvičili a poslali na ruskou frontu ke Stalingradu. Měl ohromné štěstí, 2x byl nasazen na východní frontě, pak i na jiných frontách, převážně jako kulometčík, několikrát zraněn, a podařilo se mu dožít se konce války, nakonec byl zajat američany v Mariánských Lázních. Kniha je prostá ideologie, a dává náhled na situaci běžných vojáků i na způsoby vedení boje. I přes formu deníkových záznamů je poměrně čtivá, a má necelých 400stran.