Agresivita, šikana a buzerace ve skupině.

[drigon]

Dobrý den. Napadlo mne založit vlákno věnované dosti ožehavé problematice. Tou je šikana a buzerace ve skupině. Pomalu v každé větší skupině lidí se najde nějaká osoba, která má sklony k zneužívání ostatních. Chová se agresivně, případně začne šikanovat a buzerovat ostatní, zvláště dostane-li se do vedoucího postavení. Takové jednání může způsobit závažné problémy ve skupině (útěk postižených, vzpoura, sebevraždy, rozbití skupiny na "mocipán(i) a otrok(ci)"). Proto považuji za vhodné se věnovat i této problematice. Zde též nechám prostor i pro příběhy problematiky se týkající (ať už z vlastních zážitků, či z doslechu. Z civilu i z vojny). Včetně návrhů jak s takovým jedincem (jedinci) zatočit. To aby ve skupině panovala běžná "provozní" a kamarádská atmosféra, případně regulérní vztah vedoucí - podřízený a ne nějaký hrůzu šířící šikanující agresivní pablb. S pozdravem M.

[goral]

Asi tu budu jediny, ale mam dojem ze sikana se trosku precenuje. Neni slunickova, takze je potreba o ni psat dlouhe texty jak je spatna.

Zazil jsem ji, zocelila me, provadel jsem ji, zocelila jine (nebo potopila slabe kusy). Chce to mit miru a nebyt primitiv. A kdyz je to pres miru tak co by, aspon je zabava.
Sikana se casto pouziva u lidi kteri proste nesedi do kolektivu, nebo nevi kde je jejich hierarchicke misto. Bud pochopi, nebo jsou odejiti.
Prosel jsem a stale jsem v nekolika kolektivech, ktere jsou v podstate ve svem principu postavene na kultu fyzicke sily a psychicka stranka veci je vetsinou az druhorada (spise mirne prevazujici). V techto kolektivech jsou ruzne varianty na sikanu bezne. Nutno podotnout ze vsechny kolektivy byly dobrovolne (vice mene - nikdo nikoho nenutil vstoupit).

Kazdy si predstavi sikanu jako biti na vojne, ale urcite hodne z vas zazilo sikanu v uzkem kolektivu, ktera je v podstate na pomezi pratelskeho postuchovani (obcas za),ale pozorovatel zvenci by nechal uz pulku lidi zatknout.
Rozplakal jsem par chlapu a nebyl jsem jediny. Ti kteri to zvladli, za ty dam ruku do ohne a oni za me. Ty co to neprekousli, nejsou uz v danem kolektivu.
Kdyz neni po ruce nejaky mlady, nebo vdecny terc, sikanujem se i mezi sebou, at je nejaka zabava.

Vzdycky je v uzkem (specifickem) kolektivu hierarchie, system starych a mladych prijimaci ritualy. Je to sikana? Dle meho ne. Dle psychologu ano.
Psychicka sikana? To je otazka. Bude clovek psychicky slaby v PA dobe k necemu? Prezije? Ne. Pokud bude psychicky slaby ale uzitecny, silnejsi ho ochrani, pokud nebude ani jedno, nebudem si hrat na americky film ne?

Vsechno ma samozrejme svoji miru, ale pointa tohoto textu je jedina: V teto dobe je sikanou uple vsechno. Sikana podle me zacina az u umyslneho stredniho/tezkeho ublizeni na zdravi. Po psychicke strance tezka hranice, ale prvni vybuch vzteku to rozhodne neni.

Pokud budem vsechny neustale branit pred sikanou, stanou se z nich ubuleny slecinky, ne chlapi.

[Karlos]

Tak v prvni řadě bych rozdělil šikanu na tu podstupovanou dobrovolně (o které píšeš, různá zájmová sdružení např. Rozpad ) a na tu podstupovanou nedobrovolně (typicky vojna).

Tu první je zbytečné řešit, tam má každý jedinec možnost volby a sám si může rozhodnout zda mu ta určitá míra "ponížení" či "újmy" za to stojí. "Šikana" zde opravdu může působit jako účinný vstupní filtr a mít efekt zocelení šikanovaného.

U druhé už to tak jednoduché není. Tam už si člověk vybírat nemůže a často to může skončit velice špatně (a to jak pro šikanovaného tak i šikanujícího). U tohoto druhu šikany bych byl velice opatrný... zde už to není k smíchu nebo k zocelení. A to i ta vojna byť spadá do této kategorie (člověk musel nastoupit) je spíše k tomu zasmání a po letech se na ni v dobrém vzpomíná. Zde mám na mysli spíše když na straně šikanovatele je stát či jiný hodně silný subjekt (místní kmotr) popr. chráněná menšina atd. Případy kdy na rozdíl od vojny kdy člověk věděl že to nejpozději za dva roky skončí je šikana permanentní, bez vidiny konce... v takových případech může i lehčí forma šikany způsobit hodně velkou újmu popř. způsobit zkratové jednání šikanovaného. V těchto případech o nějakém filtru nebo zocelení (užitečnosti) nemůže být řeč...

[goral]

Jo souhlas, ale nedobrovolna sikana je v podstate velmi vzacny jev. V beznem zivote se jedna opravdu jen o velmi extremni situace. Vojna mozna, ale je potreba si uvedomit ze i za nejhrubsi totalitni vojny existovaly obranne prostredky, ktere se proste sikanovani bali vyuzit (pokud s ebavime o extremech).
V civilu nevim jak bych hledal nedobrovolnou sikanu.

V PA dobe si ji dovedu predstavit snad jen ve forme otroctvi, ale to uz neni sikana, ale zachazeni s materialem

[DeadMan]

Ty asi nemáš děti a nikdy jsi nečet co se může mezi nima dít a kam až to může zajít a nejen mezi dětmi?
Upřímně docela mě tvůj postoj překvapuje

[Rase]

Já částečně souhlasím s goralem (nebo přesněji rozumím tomu co píše). Já zažil klasickou základkovou šikanu (vlekla se už od školky), naštěstí sem se z ní dostal (sebral odvahu a fyzicky si to vyřídil s jejím tvůrcem, dostal pár pěkných "hanáckých" facek na které dlouho nezapomněl ) Stačilo vyřadit vůdce a měl sem krom klidu i respekt. Získal sem důvěru sám v sebe a pochopil že některé věci musíte vyřešit vy sami a nečekat na "pomoc z hůry". Zhruba po šesti letech došlo ku zvláštní věci. Byli sme noví na intru a vychovatelky k nám daly na pokoj mladšího kluka ze střední školy (my byli o několik let starší, někteří i o čtyři roky). Dodnes nechápu proč to tak vychovatelky udělaly (tehdy mi to bylo jedno). Nebyl zrovna průbojný, nezapojoval se do naší zábavy (neúčastnil se s námi večerních lumpáren atd.) byl zkrátka až moc rezervovaný, tak se lumpárny obrátily i proti němu... Z našeho pohledu to byla nevinná sranda, z odstupu to už nejspíš byla šikana. po pár měsících sme toho nechali, když sme si to uvědomili.
Když se nad tím tak zamyslím, tak šikanování slabších bude nejspíš pozůstatek z dávných dob, je v tom totiž něco pudového, zvířecího (eliminovat ty kteří nejdou se skupinou).

[goral]

Ty asi nemáš děti a nikdy jsi nečet co se může mezi nima dít a kam až to může zajít a nejen mezi dětmi?
Upřímně docela mě tvůj postoj překvapuje

Oprav me jestli se mylim, ale o detech jsme se tu az tolik nebavili, spis o skupine.

kdyz jsme o to zavadili:
Deti jsou strasne omilane tema, ale reknu neco podobneho co na zacatku. Sikana ve sve extremni podobe je urcite spatna, ale vetsina toho co nynejsi spolecnost povazuje za sikanu, dle meho sikanou neni. Deti jsou drzeny v umelych kolektivech bez fyzickeho kontaktu a prirozeneho nasili/soupereni. Toto je vec, ktera se pozdeji vymsti a neodrazi se dobre na psychice ditete. Ted se asi smejes, ale podle meho je pro dite prirozenejsi jista forma sikany, vymezovani se v kolektivu atd. nez kolektiv dozorovany psychologem bez moznosti kontaktu.
Samozrejme cest vyjimkam a ne vsude je to vylozene tak umele co se tyce dozoru nad detmi a jejich ochranovani pred vsim, ale vidam to az moc casto.


Abych ujasnil jednu vec: nikdy jsem nebyl v kolektivu a specialne ne v mladsich letech zadnym provozovatelem sikany, v mladsich letech tomu bylo prave naopak a prave proto pisu to co pisu. Jak psal Rase, cloveku postupne vymezeni vuci sikane zvysi sebevedomi, nauci ho na sobe pracovat atd.
a tak trosku OT: nejkrasnejsi je, kdyz po X letech po zakladce potkate ty nejvetsi sigry kolektivu, kteri vas sikanovali. Oni se nedostali dal nez do kolbenky a pred vycep, pricemz vy jste v tu chvili uplne jina liga, vlastne jiny sport....

[drigon]

Samozřejmě, že je třeba rozlišovat mezi srandičkami, kterým se zasměje i "postižený" (horké kafe schované do lednice, i to, jak mne kolega v práci (největší šprýmař na směně) naučil zastrkovat šňůrku od modráků do kalhot. Když uvidí někoho, komu vykukuje šnůrka z modráků, tak mu ji v nestřeženém okamžiku vytáhne ven a peláší pryč. Poté akci okomentuje slovy: vidíš, dneska jsem tě svlíknul já, příště to může být stroj. Mně to úspěšně provedl dvakrát. A od té doby si na šnůrku dávám bacha. Tak mne nesvlíkne ani on, ani stroj.) a tvrdou až likvidační šikanou, kterou svého času (před krizí v r. 2008) prováděli v práci dva parťáci. Říkali jsme jim Brutusové. Zatímco jiní parťáci nováčkům vše vysvětlili a případně ze začátku dělali pomaleji, tak tito se mezi sebou sázeli kdo z nich dostane rychleji nováčka zpátky na pracák (typicky o rum, dle předpokládané "odolnosti" cíle i o 10 litrů). Buďto dostali na stroj nové zaměstnance, nebo si někoho ze směny vybrali a zkoušeli na něm své metody. Zpravidla toho, kdo měl ještě smlouvu na dobu určitou. Ti chlapi, kteří byli na vojně prohlásili, že takovou mazárnu ještě nezažili. A to jmenovali tankistická kasárna, kde to prý bylo dost drsné. Zhruba po roce a půl práce na směně si mne jeden z nich nechal dát na stroj a začalo peklo. Po příchodu na stroj okamžité seřvání (přestože chodím ve stejný čas, tak to jednou bylo pozdě, podruhé zas brzo). Vysvětlení nové práce-ani náhodou. Následoval drsný řev zblízka (někdy i plivanec do obličeje), produkce všech možných nadávek a urážek. Typicky: Ty pí....... vy,........s....xxx. Nic ti Ty vy....xxxx vysvětlovat nebudu, od toho tady nejsem. A pokračování opět spousta nadávek. Protože práce probíhá v horku (i přes 50C), hluku, vibracích, smradu a za umělého osvětlení, tak jsou na 12ti hodinovou směnu předepsány čtyři přestávky (dvě na jídlo, dvě bezpečnostní). S Brutusem čistá utopie. Dával jednu dvacetiminutovku na oběd (na noční na večeři), na WC max. 5 minut. A to až po několikáté žádosti. Na první zpravidla odpovídal: Chce se Ti chcát. Neser mě, pusť to do kalhot a neotravuj. V tomhle hicu za chvíli uschneš. Vzhledem k tomu, že ti dva se sázeli na měsíc, tak poslední týden byl obvzlášť "výživný". Když jsem u něj "táhnul" třetí měsíc (nepovolil jsem, byť jsem zhubnul cca 8kilo), tak už došlo i na pověstný "kulohrab" To prováděl tak, že dotyčného chytil levou rukou pod krkem, přitáhnul si ho úplně natěsno, pravou zmačkl kule a z milimetrové vzdálenosti řval do obličeje ty nejhroznější nadávky, urážky a výhrůžky (když odsud nevypadneš, tak budou mít hasiči námětové cvičení, atd.) Poprvé mne překvapil, nečekal jsem to a se zmačklými kulemi se toho moc dělat nedalo. Po pár dnech vystartoval podruhé. To už jsem věděl, co chce udělat, tak jsem se v poslední chvíli vytočil bokem a levou rukou jsem mu zabránil v těsném přiblížení. Začal hned hrozně řvát a snažil se mi dát pěstí. Do kleští, které jsem držel v pravé ruce jsem chytil cca 5kg. kus železa rozpálený na 1200C a hodně důrazně jsem ho varoval (s napřaženou rukou v bojové pozici), že pokračování v útoku bude mít za následek hození žhavého železa na jeho hlavu. Zarazil se (pochopil, že se dostal za "červenou čárku"), pustil mne a šel si stěžovat. Kontrolor však viděl, co se dělo, tak se prý jen pousmál. Následující den jsem již byl na jiné mašině a dodnes mám od něj pokoj. Když se potkáme, tak se přehlížíme "jak vládní vojsko v Itálii". Druhý Brutus dobrutusoval těsně po začátku první krize. Nevšiml si nově nainstalované kamery a zfackoval 19ti letého kluka. Na kameře to viděl majitel, za asistence ochrankářů mu dal dýchnout do aparátu. Výsledek byl skoro 2,5 promile a následoval urychlený odchod do předčasného důchodu. Ten, se kterým jsem "bojoval" já se poté hodně uklidnil. I když je patrně stále nejagresivnější na směně.
Někoho nejspíš napadne, proč jsem si nešel stěžovat. S velikou pravděpodobností by to měla za následek efekt "rozšťouraného sršního hnízda". Navíc ti, kdo si na něj opakovaně stěžovali byli zpravidla přeřazeni na jiné odděléní s menším platem. Když starý mistr vloni na podzim odcházel do důchodu, tak jsem se ho mezi řečí zeptal, proč to těm dvoum tak dlouho trpěli. Odpověděl mi, že syn jednoho z Brutusů je členem zásahové jednotky u PČR. Tak bez neprůstřelných argumentů (kamerový záznam a výsledek fouknutí do aparátu) nechtěli riskovat střet. Ti dva se totiž uměli hodně dobře kroutit. Jak dobře naolejovaní hadi.
Parťák u kterého jsem dodnes je pohodář, který práci vysvětlí a případně i ukáže. Občas si děláme drobné srandičky (typicky kafe v lednici), kterým se pak zasmějeme (včera mi dal kafe do lednice a přišel jsem na to, až když bylo řádně studené. Tak jsem to vypil a okomentoval jsem to slovy: ledové kafe z automatu. Úplná novinka. To budu muset té firmě navrhnout. A pak jsme se tomu všichni zasmáli.) S takovýmito drobnými srandičkami směna hned rychleji uteče. Mám za to, že takovéto drobné srandičky jsou znakem dobrého kolektivu. Bez nich by tam bylo poněkud mrtvo.
...
Delší dobu jsem přemýšlel nad tím, zda sem téma šikany dát. Pak jsem si na základě své zkušenostis Brutusem uvědomil, že pokud se takovýto maniak (maniaci) dostane k moci, tak ze života udělá peklo. Ve skupině pak zavládne atmosféra strachu a trestu. Lidi ztratí iniciatvu a chuť do života a soustředí se na to, aby nenasrali brutuse. Pak jim mohou uniknout důležitější věci. Při nejtvrdším scénáři toto může sklouznout až do otroctví, případně dojde k odchodu části lidí, kteří si budou věřit, že sami to zvládnou lépe a skupina se oslabí.
S pozdravem M.

[Leon Chamel]

Drigone, díky za zajímavý příspěvěk. Musím říct, že je to docela síla a šikana, které jsem byl svědkem třeba v armádě, byla proti popsanému slabé kafe. Tam šlo o sice stupidní, ale víceméně roky prověřený a svým způsobem funkční mazácký model. Protože se ale Drigonem popsaný příběh odehrával v civilním výrobním podniku s možností řešit situaci jiným způsobem nebo odejít, potvrzuje to Goralův názor o "dobrovolnosti" snášení šikany. Přiznám se, že motivaci takhle hnusně šikanovaných nerozumím a přijde mi to celé absurdní. Vždyť co může být pro vlastní psychiku horší než nechat se dlouhodobě beztrestně ponižovat..?
Když jsem se s šikanou setkal poprvé, byl jsem bledý hubený hošík mluvící divným dialektem z druhého konce republiky, kterému byla po příchodu na internát automaticky přisouzena role oběti. Nepřijal jsem ji a záhy zjistil, že mě i ta rozbitá huba bolí daleko míň než trvale deptané ego a pocit, že to celé vlastně připouštím a podporuji svou trpnou pasivitou a nic proti tomu nedělám. Ukázalo se, že ti největší šikanéři sami nebyli žádní hrdinové, ale spíš jen ubožáci, kteří si předtím sami vytrpěli své a teď svou frustraci konečně mohli předávat zase čerstvému masu. Hledali proto snadné cíle, ne opakované střety a následné problémy. A ano, kdo hledá, vždy si nakonec nějaké dobrovolné příjemce šikany najde...

[cover72]

Leone, to je úplně jednoduché.
Hlavní problém šikanovaných je, že se nemohou sebrat, zmlátit zlouna, odejít a už se s ním nikdy nesetkat - namísto toho ví, že pokud násilnického, zákeřného, mstivého smrada s protekcí naštvou, ten bude mít stovky dní každý den možnost se jim mstít tehdy, když budou oni v takticky nevýhodné, ba až bezvýchodné situaci.

Pročež pokaždé instinktivně hodnotí poměr "jaká reakce/obrana mi stojí za to, aby se mi ještě více mstil?" Z toho vyplývá ta paralyzovanost. Ten poměr se mění a když se změní, pak šikanovaní přecházejí do razantní obrany. Která některé grázlíky odradí, ale jiní pak využijí protekce a přesily a mstí se a mstí a mstí, přičemž je chrání okolí a ty jsi ten špatný, když jim to chceš dát sežrat.

Přesně to stojí na pozadí toho, co popisuje drihon a podrobně se to probíralo na Dfensu, kde řada lidí napsala velmi zajímavé životní zkušenosti, které to celé potvrzují a podtrhují. Některé šikanéry obrana odradila, jiní se za ni mstili a mstili a mstili. Ale systém je vždy proti šikanovaným: co myslíš, že by se stalo, kdyby drigon splnil svou hrozbu? Šel by si sednout do basy. Měl sakra štěstí, že to šikanéru nedošlo, protože by si řekl, že drigon blufuje, načež by drigon měl skvělý výběr: odnětí svobody, nebo peklo.

Já jsem se mimochodem do hledáčku šikanérů dostal právě tím, že jsem se jim postavil, když šikanovali jednu holku.
http://www.dfens-cz.com/komentare.php?a ... #kom440129
http://www.dfens-cz.com/komentare.php?a ... #kom439179
Ale je pravda, že jak tam podotkla známá, "to máš těžký, ty vypadáš tak strašně slušně, že to nemůže fungovat"

* * *

A k té šikaně na vojně, která "zocelovala" -- kamarád dělal logistika na útvaru, kde zocelovali tím, že mazáci šikanované chudáky zavírali do skříněk a házeli do požární nádrže. Jednoho zocelili tak, že se utopil. Way to go
Polodementní násilnické primitivy, kteří mají nesnesitelnou potřebu někoho ponižovat, opravdu nemusím.
Psychicky vyrovnaný a zdravý člověk totiž nemá zapotřebí někoho ponižovat (což shrnuje můj názor na různé ty "zasvěcovací rituály").
Taktéž připomínám známé pozorování, že opravdu silné povahy se nenechaly šikanovat... A pak nikoho nešikanovaly. Můj známý, silná povaha, se ani nenechal povýšit na mazáka, což nízké povahy, které se na to těšily, aby mohly svou frustraci konečně vybít na nováčcích, přirozeně strašlivě štvalo.

Je mi jasné, že teď se stanu předmětem hněvu všech, kteří si rádi zašikanovali -- ale abych tak citoval klasika, "honeybadger doesn't give a shit". Naštěstí se pohybuji už jen v kultivovaných kolektivech ostrostřelců a techniků a nikoli v primitivních kulturách a'lá africké primitivní kmeny, ganxtas, "zasvěcení" námořníci a orgzločin

[Leon Chamel]

Covere, se zájmem jsem si přečetl i Tvé odkazované příspěvky, neb jsi můj velmi oblíbený autor, byť mám na některé věci jiný názor. Nechci se přít o to, zda je Systém skutečně vždy na straně šikanujících, osobně mám pocit, že se v posledním desetiletí kyvadlo spíše vychyluje směrem k druhému extrému a za šikanu se považuje už opravdu kde co, často i důsledné prosazování zcela legitimních požadavků... Ale to není to hlavní, tou je podle mě zásada, že na svini se může (musí!) jít sviňsky. Nehrát si v takovém případě na nějaké rytířství, vykašlat se na pravidla slušného chování a oprostit se od naivních zásad fair-play, které jsou Ti (dle Tvých textů soudě) nade vše. Já to vidím naopak tak, že agresor se sám svým chováním vyčlenil ze společnosti slušných, respektu hodných lidí a svým jednáním předem legitimizuje použití veškerých dostupných prostředků.
Dám příklad: Představme si střízlíka ani ne polovičního než je jeho trýznitel, kterému se navíc z nějakého důvodu dostává krytí jeho sviňáren shora. Vypadá to jako úplně beznadějná situace, že? A je to třeba ještě horší, šikanovaný je máčka a bojí se fyzicky se bránit, aby agrese negradovala a on nedostal ještě víc... No, i tak má slušné šance, pokud na celou sviňárnu odpoví pěkně promyšleně sviňsky a ještě využie Systém, aby alespoň jednou pracoval pro něj. Třeba tak, že není poslušný jako obvykle a vyslouží si tím pár výchovných ran, mj. i do hlavy. Ale ovej, něco je špatně, následují bolesti hlavy, nevolnosti, závratě, rozmazané vidění, zvonění v uších, opakované zvracení a nausea, o čemž jsou pochopitelně vyhotoveny příslušné lékařské zprávy. Doba prac. neschopnosti následkem napadení celkem lehce přesáhne 7 dnů. A z přestupku, jindy bez problémů zameteného pod koberec, se nám rázem stává trestný čin. Mašinérie Systému se nezadržitelně rozjíždí, tentokrát ovšem žádoucím směrem
Je to prostě celé spíše o strachu a zábranách ve vlastní hlavě než o svalech.

[cover72]

Leon: tohle je chytré, ale nefunguje to tam, kde je Systém na straně šikanérů. Je to popisováno v té diskusi na D-F z praxe: nikdo nic neviděl, šikanéři si vzájemně dosvědčí, že se šikanovaného ani nedotkli, popř. že si to udělal sám, a jelikož je jich více, celé to vyšumí do ztracena. S čímž se nedá nic dělat, protože platí (a platit má!) "in dubio, pro reo" a důkazy prostě nejsou.

A když na svini půjdeš sviňsky, sejmou tebe. V těch diskusích to taky popisují -- někteří tam bodli šikanéry kružítkem a byli podmínečně vyloučeni, protože oni jsou přeci ti zlí agresoři. I ten příklad s drigonem je toho samého typu: popáleniny ohrožující život za nějaké jemné přimáčknutí? Vazba.

Vtip je v tom, že šikanéři vždy dělají "skoro nic" ("my jsme jenom... a on pak..."), přičemž oběť má dvě možnosti: buď se nechat, nebo zareagovat s podstatně vyšší intenzitou. Je to jako když tě na ulici napadne 200kg berserker s holou hlavou, zvedne tě za krk a fackuje tě: buď neuděláš nic, nebo jej odstřelíš. Jenže když ho odstřelíš, tak soudce řekne, že to nebyla "přiměřená reakce na to, že tě JENOM fackoval".
Vždy je tam disproporce, a to reakci tak ohromně stěžuje. Proporcionální reakce buď šikanéry ještě více vydráždí, nebo je nezastaví, zatímco za disproporcionální reakce vyvolá backslash od systému právě za svou disproporcionálnost.

Viz jak jsem vzal berli tomu zlobivci, co mne s ní mlátil a snažil se rozšťouchat vejce: to nikdo neviděl a bylo to "jen pošťuchování", ale jakmile jsem mu tu berli vytrhl, já jsem byl zlý útočník, všichni mne napomínali a už by mne běželi hlásit autoritám jako agresora.

Souhlasím s tím, že snahy to nějak řešit na institucionální úrovni moc nefungují -- ale když ona je celá ta problematika poměrně neřešitelná, když už se děje a pomáhá jen prevence, aby děti byly tolerantnější k těm, co se liší -- což moc nejde, protože děti toho vývojově nejsou schopny! Že někteří primitivové zakrní na úrovni dítěte ještě v pubertě je věc jiná.
Ale děje se i to, že šikanéři přesvědčí systém, že bránící se oběť šikany šikanuje je a nikoli naopak. Ďábelské.

[bivoj]

S šikanou či některou její formou se setkal v životě asi každý. V osmé třídě na základce jsem se také stal obětí šikany. Nenechal jsem si to líbit a dost ošklivě jsem se porval s třemi "kápy" co šikanu provozovali. Sice jsem dostal na budku, (tři na jednoho...) ale ve finále jsem z toho vyšel vítězně, protože při jakémkoliv příštím náznaku šikamy z jejich strany stačilo jen "naježit chupy a vycenit zuby" a nechali mě raději být a našli si nějakou lehčí oběť. Po nějakém čase, když se mě nejprve snažili přesvědčit abych se k nim přidal, mě prostě začali úplně ignorovat.

Na vojně jsem se hned zpočátku rozhodl, že se prostě šikanovat nenechám. Po obrovském psychickém tlaku, kdy se mě mazáci snažili dostat tzv. "gumárnou" (kdo na vojně byl, ví) to nakonec skončilo opět rvačkou, tentokráte sice jeden na jednoho, ale šlo o největšího kápa na rotě (a slušnou vazbu a bijce). Sice jsem opět samotný fyzický střet prohrál, ale od té doby jsem měl u mazáků respekt (i u toho kápa). Paradoxně jsem poté poprvé poznal a uvědomil si, co to znamená "stádnost", neboť moje pro moje vlastní číslo jsem se stal "vyděděncem", který s nimi nesdílí jejich útrapy a "radosti" šikany (mazáctví vs zobáctví). Mazáci mě sice respektovali a nešikanovali, ale ti šikanovaní mě občas nenáviděli daleko více jako své šikanovatele jen proto, že jsem nemusel dělat to, co oni. Později jsem zjistil, že takto to chodí i v životě - stádo nesnese ve svém kolektivu "neovci" a dokáže k ní chovat zášť daleko větší než k ovčákům, kteří je stříhají a zabíjeji na maso - protože to je pro ně normální a běžný život a každá černá ovce, co se odlišuje, je, no, prostě "černá ovce"...

[Annele]

Jsem celkem v soku z nekterych reakci.
Sikana rozhodne problem je a je treba ji ucinne resit a v zadnem pripade nepodcenovat.
Ja jsem zazila sikanu jako dite. Byla jsem hezka (lidi na ulici se u me zastavovali, hladili me po hlave a rikali, ze jsem jako princeznicka), byla jsem nejlepsi ve tride a pochazela jsem z bohatsi rodiny, diky cemuz jsem vlastnila obleceni, skolni potreby a hracky jine cenove kategorie nez vetsina deti. Do toho jsem byla introvertni, nesmela, bez jakychkoli schopnosti se verbalne branit. Idealni cil pro zakomplexovane blby.
Zacalo to drobnymi forky, kde "o nic neslo", jen mi to bylo krajne neprijemne a citila jsem se kvuli tomu spatne. Postupem casu se to zhorsovalo, doslo i k fackam. Prozila jsem si velmi nepekne roky, na ktere se nerada vzpominam. Pote jsem nastoupila na stredni skolu, kde jsem byla vice "mezi svymi" a kde jsme nemeli nikoho s potrebou vybijet si vztek na jinych. Cas sel a ja jsem zila normalne, bez sikany, protoze se nenasel nikdo, kdo by mel potrebu me sikanovat. V jistych oblastech psychiky jsem ovsem byla stale na stejne urovni jako tehdy na zakladce. Jednoho dne jsem se vdala, nejakou dobu po svatbe se mi narodily deti. A v te dobe zacalo neco, co se silne podobalo tomu, co jsem zazila jako skolou povinne dite. Napred o nic neslo, jen mi chovani manzela bylo neprijemne. I prvni facku jsem snesla celkem dobre - co uz jsem prece v zivote dostala facek. Ze neco neni v poradku jsem si uvedomila tehdy, kdyz me manzel zbil. V te dobe jsem byla na materske se dvema malymi detmi, bez prijmu. Nemela jsem kam jit, byt bych si pronajmout nemohla, mistnost by nestacila - soud by nesveril deti do pece matce zijici u nekoho v pronajate mistnosti, kdyz ma otec byt. Cekala jsem, az najdu praci, ale hledejte praci jako matka nekolik mesicu stareho kojence a batolete, zejmena pokud nemate deti behem pracovni doby kam dat.
Vydrzela jsem dlouho, prilis dlouho. Domaci nasili na mne zanechalo trvale nasledky.
Ne, rozhodne me sikana ani domaci nasili nezocelily. Spis me nicily. Byly doby, kdy jsem nechtela dal zit, citila jsem se znicena, nevidela jsem zadnou budoucnost, hnusila jsem se sama sobe kvuli tomu, co jsem zazila. Co jsem za cloveka, kdyz se ke mne takhle chovaji, rikala jsem si. Ty situace se stale vracely do mych myslenek, vse jsem prozivala znovu a v duchu se branila. Slovne i fyzicky. Dodnes mam obcas nocni mury, dodnes jsem se s tim nevyrovnala.
Uz delsi dobu ziji sama, mam pronajaty byt, dostatek penez na to, abych mohla zit, opet mam pratele. Ovsem stale si nedokazu predstavit, ze bych mela s nekym zit.

Dnes vim, ze muj hlavni problem byl v tom, ze jsem se nedokazala branit. V situaci, kdy jse jen o "neskodne zertiky" (ktere ovsem druhemu vadi), si agresor svou obet testuje. Pokud se obet testem neprojde, hleda si agresor jinde. Je tudiz nezbytne pusobit tak, aby clovek nepusobil jako bezbranna obet a uz v pripade testovani dat agresorovi najevo, ze si to nenecham libit. Ve vztazich mit predem pripravenou hranici, pri jejimz prekroceni JDU, at se deje co se deje. Vzdy pocitat s tim, ze i ten neuzasnejsi chlap (ci zenska), se kterym uz tolik let spokojene ziju, se muze zacit chovat nasilne. Totez plati i pro jine cleny rodiny.
Dulezita je i reakce okoli: je nutne, aby dalo agresorovi najevo, ze jeho chovani neakceptuji. Zastat se obeti, zabranit aktum nasili, ostrakizovat nasilnika , oznamit situaci nadrizenym, policii, vypovidat jako svedek u soudu.

[drigon]

To žhavé železo bych na brutuse hodil až po ráně pěstí (vyražené zuby, tekoucí krev atd. by byly jasným důkazem napadení). Takovéto obraně MUSÍ PŘEDCHÁZET JASNÝ ÚTOK S JASNÝMI STOPAMI, neboť pokud bych ho trefil při kulohrabu, tak by z toho udělal nejmíň pokus o vraždu s trvalým doživotním placením. Když jsem pozvedl ruku k obraně, nebylo již cesty zpět. Když bych "sklopil ocas", tak by následovalo turbopeklo s forsáží. S odchodem jinam to u mne moc růžové nebylo, neboť jsem v té době měl vysokou hypotéku a vzhledem k dokončované stavbě baráku jsem měl málo peněz. Hrozilo by mi tak značné riziko ztráty baráku (zkušební doba, kdo poslední do firmy přichází, první odchází - navíc už se začínalo šuškat o krizi).
Motivem toho proč brutus tak tvrdě šikanoval byla radost z pokoření druhého (jednou se v opilosti přiznal, že nejlíp se cítí tehdy, pokud může druhému pořádně zavařit. A nejvíc by se mu prý líbila válka, tam že by se pořádně vyřádil). Dále s velikou pravděpodobností též závist. On je silný kuřák a chlastá jak divej. Jeho žena taktéž. Tudíž se penízky rozkutálejí a je s bídou na nájem v paneláku. Já jsem nekuřák a alkohol nemusím. Tudíž, když jsem začal stavět, tak mi začal závidět (Kde na to bere? Má hypotéku? Dobrá oprátka, to se musí využít!) a dal se do díla (předtím mne nechal v klidu). Druhý brutus byl něco podobného v bledě modrém.Ti dva se často sázeli o chlast, kdo dokáže vyhlédnutou oběť dostat pryč rychleji. Pokud se mu to nepovedlo, další měsíc byl zas o něco horší. Podle toho, co jsem vysledoval, tak ti dva měli "úspěšnost likvidace" dobře 90%. Zbývající byli ti, kde se po delší době při tvrdém útoku brutuse "šprajcli" - pak byl od něj pokoj (pokud napadený vystartoval hned zkraje, tak byl zpravidla bez milosti vyhozen z fabriky), nebo si to nechali líbit a nakonec skončili v důsledku trvalého přetěžování na neschopence (záněty šlach, natržené svaly, atd.) Kdo zamarodil několikrát za sebou, byl poté přeřazen na jiný stroj, nebo oddělení. Když si na šikanu napadený opakovaně stěžoval, byl přeřazen na jiné oddělení (zpravidla horší práce s menším platem - brutus ho zpravidla pomluvil že je lempl, kterému se nechce dělat. Byť se dotyčný mohl strhat. To zpravidla dělal tím, že dotyčnému nevysvětlil práci. Než se do toho dotyčný dostal, tak zpravidla ze začátku nestíhal a brutus zavolal kontrolora a ukazoval mu za současného řevu, jaký že je to lempl).
Dnes je již situace podstatně lepší.
Tolik na doplnění. S pozdravem M.
Edit: doplnění souvislosti.

[bivoj]

A to to byly takový "vazby" že se nenašel nikdo, kdo jim normálně chlapsky dá pořádně přes držku? Nebo alespoň "deku"...

[sigmark]

proto přeci němcům prošlo před druhou světovou šikanování židů. šikanér si vybírá oběť tak, aby nevyvolala sympatie, a ostatní si případně oddechli že jim se to vyhnulo. na tom je celá šikana postavená. kdyby se lidi dokázali domluvit a takového zmetka zahlušit, tak tohle téma vůbec nezaznělo

[drigon]

A to to byly takový "vazby" že se nenašel nikdo, kdo jim normálně chlapsky dá pořádně přes držku? Nebo alespoň "deku"...

Vazby ani tak ne. Jen měli okolo sebe několik pomocníků, kteří by jim dosvědčili jejich verzi. Většivou jim lezli do prdele a pronášeli do práce chlast (to trvalo do té doby, co druhý brutus zmlátil toho kluka pod kamerou, o které nevěděl. Pak začali po směně hodně chodit "foukači s aparátem" a on si pak dával na chlast v práci pozor). Proto by v případě obrany proti brutusovi bylo nutné, aby dal první ránu s jasnými stopami (vyražené zuby, přeražená sanice atd. by byly neokecatelným důkazem). Když se několik "služebně mladších" pokusilo domluvit, že to budou nějak řešit (podrobnosti nevím), tak byli okamžitě rozprášeni po jiných směnách a odděleních.
Na druhou stranu jsem rád, že ho to žhavé železo zahnalo, v případě jeho útoku by to s velkou pravděpodobností byl hodně tvrdý boj (je o něm známo, že v takovéto situaci mu "prdne v kouli" a nezná se). Pak útočí s maximální agresivitou a utéct nebylo kam, protože jsem byl ve slepé uličce mezi stroji.
S pozdravem M.

[xmenm05]

Táta povídal zkušenost ze základní školy ... Propadl k nim do třídy jeden dáreček, propadl snad podruhé, takže fyzicky byl jiná liga než spolužáci. A začalo to, někoho si vybral, zmlátil a pak zase dalšího ... .
Tak se domluvili, asi 7 - 8 si na něho počkali. První a i druhý to holt schytali, ale 7 jich ho udolalo a systematicky ho ztloukli. Vzkaz byl pochopen a přijat, od té doby pokoj a i vztahy k násilníkovi byly výrazně méně vyostřené.


EDIT: Překlepy (snad všechny ...)

[Maximus]

Také mám jednu nemilou zkušenost se šikanou - někdy v 6. třídě ZŠ si mě vyhlédl jeden "osmák". Byl to takový zbabělec, že útočil většinou aspoň ve dvojici. Když rodiče zjistili, že jsem jednou od něho a jeho kamarádů dostal pořádný výprask, tak se šel táta rozumně domluvit s jeho rodiči - vysmáli se mu. Jednou si na mě troufl "osmák" sám, vycítil jsem šanci a na jeho útok jsem odpověděl razantní obranou, kdy jsem ho nakonec s kusem cihly v ruce zahnal na útěk. To jsem byl asi naposledy v opravdovém afektu - jsem přesvědčen o tom, že jsem byl opravdu hodně odhodlán ho s tou cihlou utlouct klidně i k smrti. Myslím že to dotyčný asi i vycítil a nějakou dobu jsem měl klid. Pak mě v létě na koupališti s několika kamarády zase napadl. Rozbil jsem mu sice důkladně nos, ale to už mě zpacovali jeho kamarádi (6:1) a přidržovali mě tak, aby mi mohl dát osobně pořádnou "nakládačku" a to vypadalo se mnou už hodně zle. Naštěstí dost času ztratil řešením vlastního krvácejícího nosu, protože si nás všimnul jeden pán (cca kolem 30 - 40 ), kterého vyloženě rozlítilo chování té party zmetků - jednomu s "kamarádíčků" rozbil taky nos a další dostal ukázkově do čelisti. Samozřejmě všichni utekli a od té doby jsem zmetka neviděl - odešel někam na učňák do jiného města. Po čtyrech letech se s ním setkal můj otec - přivezli mu ho pobodaného na ARO. Jako "mazák" na učňáku sadisticky šikanoval prváky a druháky. Dost to přeháněl, takže se část šikanovaných nakonec domluvila a počkali si na něj jeden večer u intru a vzali si na něho i nože - na štěstí pro něj to byli jenom nějaké "rybičky", které mu způsobili většinou jen povrchové rány. Jak asi dopadla návštěva jeho rodičů na oddělení, když si před tátou stěžovali na "zlé" spolužáky je jasné. Tentokrát se jim vysmál on - inu "boží mlýny melou pomalu, ale jistě" .

Myslím si, že šikana v dětském kolektivu by se měla maximálně potírat, protože to může zajít opravdu hodně daleko. Děti umí být nesmírně kruté a neznají míru. Dětští psychologové by vám mohli vyprávět řadu velmi nešťastných případů, které měly jeden společný jmenovatel - neřešenou šikanu.