Je to tenhle článek, nebo spíš příběh. I se sem docela hodí.
Připravte se se - štěstí přeje připraveným.
Argumenty ráže 6mm BB
Řinčení budíku a následná tichá hudba z rádia mě jako vždy za posledních pár měsíců uvedlo do stavu plného vědomí, ačkoli zrovna dneska jsem toho docela litoval. Včerejší zapíjení sestřelů se trochu protáhlo a tak jsem toho moc nenaspal. Anti-ethanol jsem si bohužel zapomněl vzít.
Když jsem vyskočil z postele a začal každodenní rozcvičku, litoval jsem opomenutí ještě víc, v hlavě mi tři jednotky Rangers sváděly bitvu se Spetznazem a obě strany nezapomínaly používat granáty. Trochu jsem ranní rituál ošidil a zamířil jsem do sprchy. Po cestě jsem zesílil rádio, abych ho v koupelně slyšel. Ale nic zajímavého, jenom výčet mrtvých ze včerejška. Nic moc, jenom pět. I ti nejzatvrzelejší pacifisti už se stačili poučit.
Krátká studená sprcha kocovinu zatlačila do pozadí, což jsem pochopitelně ocenil. Zatímco chladlo kafe, probíral jsem se arzenálem na zdech, nábytku a vůbec po celém bytě, víceméně ze zvyku. Stejně jsem si nakonec vzal jako vždy plynovou čezetu, plynového škorpióna a svého oblíbence, AK-107. Plus granáty, munici, zásobní bombičku s plynem, náhradní baterky a tak, klasika.
Venku bylo hezké jarní ráno, docela příjemně teplo. S AK v ruce jsem pomalu zamířil na trolejbus. Děcka právě vyrazily do škole v ukázněném štrůdlu, jedno každé mělo u sebe aspoň plivátko od žluťáků. Policajt, který je doprovázel, držel v rukách normální brokovnici, a podezřívavě se rozhlížel po obloze. Mávnul mi na pozdrav, letmo jsem mu zasalutoval a přidal do kroku, jelikož jsem zaslechl kvílení brzd trolejbusu.
Protlačil jsem se davem důchodců a zabral své obvyklé místo, na zadní plošině. Zatímco se elektrické vozidlo řítilo ulicemi a vezlo mě do práce, trávil jsem čas svou oblíbenou zábavou, hodnocením zbraní ostatních. Většina lidí něco měla, hodně z nich i viditelně, většinou to sice byly žluťácké šmejdy, ale sem tam se objevilo něco zajímavého. Když se venku za okny cosi mihlo a polovina lidí v trolejbuse ztuhla hrůzou a druhá natáhla bouchačky, zahlédl jsem koutkem oka perleťový skvost, který vytáhla z kabelky dobře oblečená slečna. Průmysl se s poptávkou vyrovnal poměrně bleskově a už měl čas i na módní excesy. Ale pokud vnitřnosti plynovky odpovídaly kvalitnímu zevnějšku, byla to slušná pistolka. Doufal jsem jenom, že si s ní majitelka nevystřelí oko, případně nezpůsobí oční trauma některému z našich spolucestujících.
Byl to jenom planý poplach. O pět minut později dorazil trolejbus na konečnou a lidé se vyhrnuli ven. Laskavě mě nechali vystoupit jako prvního, přece jenom, moje AK a barevné proužky domobrany na rameni budily respekt. O spoustě hvězdiček označujících sestřely nemluvě. Někteří z nich mě možná dokonce i znali, i když mých pět minut slávy už pomalu vyprchávalo. Za rok po mně neštěkne pes.
Stejně je zvláštní, jak jsou lidé přizpůsobiví. Když mě před rokem dvěma někdo potkal na ulici v maskáčích a s pouzdrem, které rozhodně neobsahovalo rybářské náčiní, část obyvatelstva mě pečlivě ignorovala a část nervózně po straně okukovala. Dneska u vzbudí zájem tak maximálně můj kolega z práce a jednotky, který do práce zásadně chodí s minigunem. Uznávám sice, že kadence rotačního kulometu může mít své výhody, ale tahat se s takovým krámem? Je to magor.
Po cestě jsem potkal několik známých z domobrany, kteří bedlivě procházeli ulicemi a hledali cíle. Ráno bylo ale podezřele klidné.
Kdybych šel do práce rovnou, byl bych tam od konečné za pět minut, ale dával jsem přednost pomalejšímu postupu skrze boční uličky, kde byla občas šance na sestřel. Íťáci nezklamali, jedno z mých oblíbených loveckých míst v průchodu u starého baráku opět skrývalo hned dvě číhající koule.
Kdyby byly trochu trpělivější a počkaly si, měly by alespoň nějakou šanci. Ale inteligence Íťáckým koulím příliš nepřebývala. Někteří vědátoři sice tvrdí, že bychom se měli snažit porozumět jim, pokusit se s nimi nebo s jejich pány v kosmické lodi na orbitě domluvit, ale já pořád dávám přednost svým vlastním argumentům ráže 6mm.
Vystřelil jsem od boku krátkou dávku. AEG zavrčela a první koule s odporným zasyčením praskla a rozpleskla se o zem. Druhou namodralou kouli to pochopitelně nezastavilo a vyrazila po mně nepříjemně rychle. Byla docela velká, přes metr v průměru, ale i ji zarazila perforace provedená plastovými projektily. Zaslechl jsem za sebou kroky, spěchal ke mně policajt s brokovnicí v ruce.
„V pohodě,“ uklidnil jsem ho přes rameno. „Dva Íťáci na odpis.“
„Můžou tu být další,“ namítl. Nepředpokládal jsem to, ale pomohl jsem mu zkontrolovat okolí. Nic. Vzal jsem si perličky jako důkaz sestřelu a pokračoval do práce. Po kocovině ani památka, den začal opravdu dobře.
A odpoledne bylo ještě líp. Hlasité ječení sirén ohlásilo nálet a tak jsme v práci odložili klávesnice a chopili se zbraní.
Nálet byl opravdu velký, několik tisíc koulí se ze stratosféry vrhlo na město, ale přes přehradnou palbu flaků jich prošla sotva desetina. A pomalu v každém okně seděl někdo se zbraní. Bylo to jako v nějaké špatné počítačové hře. Jenom místo hlasitého práskání výstřelů se ozývalo pšoukání a vrčení airsoftů, pravda, občas se ozvalo hlasitější bouchnutí vojenské nebo policejní zbraně a několikrát dokonce výbuchy granátů. Trvalo dvacet minut, než koule došly. Žádná se do našeho domu nedostala a podle zpráv z rádia byla situace stejná v celém městě.
Se dvěma kolegy jsme prošli zahradu a zkontrolovali všechna temná místa, kde by se snad mohla skrývat zraněná koule, ale našli jsme jenom splasklé obaly. Igor si nadhodil svůj těžký rotačák a prohlásil: „Nepoučej se. Přiletěj a chcípnou.“
Vědátoři nás sice neustále varovali, že vládcové invazní lodě musí časem pochopit, že jejich taktika nefunguje a že jim lidé bez problémů vzdoruje. Strašili nás, že už ta příští invazní vlna bude jiná, neporazitelná, že příště začnou padat bomby. Ale už se to táhlo přes půl roku a pořád nic.
„A brzo už lítat nebudou,“ dodal Pavel. Hodil si svou sniperku přes rameno a dodal: „Než to začalo, tak jsem četl na netu, že zejtra odstartujou z Bajkonuru další tři sojuzy s atomovkama a tentokrát jim tu jejich kraksnu sundaj.“
„A my budem mít po srandě,“ dodal jsem lítostivě.
Pravda, ne všude na Zemi byla invaze tak v pohodě odrážená, zvířata trpěla, chudé země neměly dost zbraní pro každého, ale pro mě to byla zábava. První setkání s Íťáky sice moc příjemné nebylo, prvních pár dnů zahynula spousta lidí. My jsme byli v té době s jednotkou na manévrech, ale zrovna od nás se rozšířila vlna likvidace. Přišli jsme o dva chlapy, když koule poprvé přiletěly a my na ně jenom nechápavě koukali. Jakmile se ale první z nich přisála a začala zabíjet, zareagovali jsme. Reflexivně. Našili jsme to do nich z airsoftových samopalů a světe div se, koule popraskaly a byl klid. Naše skupina byla jedna z prvních, která ostatním řekla, jak se bránit. Koule byly jinak na invazi docela dobře připravené. Lasery? Plamenomety? Koule jsou díky nějakému mechanismu, kterému nikdo nerozumí, schopné energii v pohodě pohltit. Kovové projektily z normálních pušek? Proletí skrz a koule se zase zacelí. Granáty? Trochu pomáhají, ale také nic moc. Ale zrovna plast našich sportovních zbraní funguje na koule jako ten nejprudší jed, stačí dva tři zásahy a je po nich.
A tak jsme se z vysmívaných bláznů, kteří si hrají na vojáčky, stali zachránci lidstva.
2005-03-13, Brno
Shigor Birdman
