Strašidelné povídačky k ohni.

[Heike]

Určitě každý z vás zná nějaké zajímavé povídačky, co se kde opravdu semlelo, nebo i veselé příhody, sice vymyšlené, ale u ohně to zní jinak. Tak třeba: Na táboře se nám nechtělo dělat stezku odvahy...a starší (cca 16-18) děcka jsme uklidnili že: Před osmi lety, starej...co se z toho zbláznil dělal jednoho strašáka s ostatními vedoucími. Vzal provaz, kabát a pověsil se jako oběšenec. Děcka měla asi 10 stanovišť, a každému, bludičce, hejkalovi a tak dali za splnění lístek do kapsy. Po půlnoci přiběhl vytočený že k němu nikdo nepřišel, měl poslední desáté stanoviště. Děcka se hádala že mu lístek dávali. Tak šli spát. Ráno přijeli z VB, že tam řádí maniak, našli oběšence s kapsou plnou papírků a vedle na stromě připravenou další smyčku...

[Reno]

Koukám, že těch strašidelných příběhů u ohně už dětem do konce těchto prázdnin moc převyprávět nestačíš.
Ale můžeš zkusit třeba tu O kolouškovi...

[Heike]

Nemyslím jen dětem z tábora, ale třeba při nocování v jeskyni nebo štole v zimě o Hagenovi zní jinak než na papíře. Ten T-mobile-každý má práh humoru jinde...

[Bezhlavy]

Ej, za tohle vlákno Tě moc chválím, avšak to, co jsem kdy zaslechl, se mi pokaždé dost rychle z hlavy vykouří. Třeba si časem něco vybavím, ale jednu dvě tedy navrch přihodím. Nejsou moc strašidelné a s tématem souvisí jen okrajově, ale zato se opravdu staly, no fakt! :~)

Kdesi ve střední Asii mezi kočovníky se dodnes hodně věří na duchy. Skoro každé, v krajině významné místo (pramen, vrcholek kopce, osamělý strom uprostřed ničeho atp.) tam má svého pána, jehož je nutno řádně uctít, jdete-li kolem. Najdou se tam i jiná, méně nápadná místa, která jsou prostě divná, a místní se jim raději vyhýbají. Něco jako naši čerti tam totiž rádi dovádějí a své pikle kují. Když se někdo cizí či na pověry nedbající na ono místo třeba i náhodou dostane, říká si tím o menší či větší problémy. Většinou z toho vyvázne poměrně lacino, jelikož čerti si s oblibou jen tak zašprýmují a lidskou bytost pouze řádně vystraší, aby si to pro příště pamatovala. Jelo nás víc starým, dobrým ruským UAZem kamsi daleko do hor, po cestě se přespávalo, kde se dalo. Na jedné ze zastávek jsem se šplhal na kopeček, abych se porozhlédl kolem. Při cestě vzhůru jsem odpočíval na malém skalnatém výběžku, v jehož okolí se válelo pár zvířecích kostí. Vcelku běžná věc, nic zvláštního, ale cítil jsem se tam dost divně a nesvůj. Na vrcholek jsou pak už ani nevystoupal a zamířil zpět dolů k rozbitému tábořišti u řeky. V noci to vypadalo na déšť, tak jsem si rozložil svůj bivakovací ministan ve tvaru rakve – takový ten, co má jen jednu duralovou tyčku, která nad hlavou vytvoří oblouk. Naše skupina trochu pokecela a pak si šel každý lehnout. Uprostřed noci mne vzbudily podezřelé zvuky, tak jsem vylezl ze stanu a mžoural do tmy. Než bys řekl švec, kdosi mi hodil přes hlavu velký pytel a táhli mne v něm pryč. Kopal jsem kolem sebe a řval jako tur, ale cizí chlapi (určitě nějací loupežníci!) se tomu jen chechtali a vlekli mne přes kameny dál. No, a pak mě kdosi z kamarádů konečně vysvobodil a já seznal, že se nějakým záhadným způsobem uvolnila ona stanová tyčka a můj přístřešek se mi stal na pár minut málem hrobem. Vzbudil jsem tím naprosto všechny, poněvadž jsem za tu chvilku vykřičel celý obsah svých plic. Sen byl jako živý. Poté, co jsem se uklidnil, jsem už raději před deštěm zalezl pod auto. Ráno mi došlo, že mne tak potrestali čerti za to, že jsem narušil místo jejich nekalých rejdů. Když člověk spí, jejich moc je největší.

Před pár lety jsme byli s kamarády na podkarpatských poloninách a protože nám cestou dost pršelo a my neměli s sebou stany ani celty, hledali jsem si různé opuštěné přístřešky. Nejhorší noc jsme strávili na vrcholku Runy v betonových rozvalinách bývalé sovětské vojenské základny. Jednak se nám i přes moji asi hodinovou snahu nepodařilo z mokrého dřeva rozdělat oheň a taky se oním ponurým místem proháněl a skučel vítr, ze stropů crčela voda a vše dohromady to vytvářelo hrůzu nahánějící zvuky, obzvláště pro dámy. Nevyspal se tam z nás dobře vůbec nikdo, každého trápily noční můry, kdy se sen mísil s realitou tohoto depresivního místa. Asi se tam neděly moc dobré věci, myslím. Pointa vyprávění spočívá v tom, že je občas záhodno rozvažovat nad tím, kde si člověk ustele a lehne. Najdou se místa s pohnutou historií a tam se ve spánku vydáváte všanc temným silám.

Onehdá jsem ráno na skalce zjistil, že jsem si ustlal jen pár kroků od křížku, který byl pečlivě udržovaný. Večer jsem o něm nic netušil, ale byl-li tam kdo skutečně pochován, musel to být hodný člověk, neboť mne přes noc nechal v klidu a naopak mi dopřál sny takřka růžové…

[Desouza]

Ahoj ,

jé Heike ted jsi mi připoměl výlet do Hágenovy štoly , jak byla ta historka kdo zacinká na zvon do roka a do dne umře ?

ČT prokletí Hagenovy štoly
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1012 ... oly/video/



Už vím
Kdo zazvoní jednou, pouze Hagena zdraví.
Kdo zazvoní dvakrát - vyvolává ho.
Kdo zazvoní vícekrát, zemře.
A když už jednou zazvoníš, musíš se na Ameriku vracet každý rok.

Ještě stránky o H.Š. http://www.tulacipodzemi.cz/amerika/hagenova-stola.php

[Reno]

Strašidelné pověsti se obvykle vážou k místům, kde se stalo něco tragického. Tak tedy jeden případ ze Šumavy:

V lesích nedaleko šumavské obce Čachrov se nachází dnes již zchátrálé stavení samoty s názvem Pohádka. Proč vůbec takto poetické jméno? Protože je to vskutku pohádkové místo v nádherné přírodě. Pohádka stojí na veliké louce, ze všech stran obklopené lesy a s nádherným výhledem na hraniční hřeben šumavských vrcholů. Nevede tam žádná asfaltka, ani turistická trasa, pouze lesní cesta. Člověk tam zavítá opravdu zřídka. Pohádka se původně jmenovala Christlhof a byla nejmladším ze tří statků, které v lese, daleko od všeho a od všech, postavila německá rodina Pangerlových, hospodařící zde již od 16. století. Život na Šumavě byl však tvrdý a uživit se nebylo lehké. A tak ostatní stavení vlivem úpadku postupně zanikla a ve 20. století již existoval pouze Christlhof, postavený v 19. století. Po odsunu šumavských Němců po 2. světové válce Christlhof krátce osiřel a původní německý název byl počeštěn na dnešní Pohádku. Lidem se zde po válce však příliš nedařilo... Svou roli v tom sehrálo nejen drsné šumavské klima a odlehlost od civilizace, ale také "divné věci", které se tam údajně děly... A tak se na Pohádce rychle střídají noví obyvatelé, protože zde nikdo dlouho nevydrží. Někteří z nich tvrdili, že se jim tam špatně spí, pronásledují je zlé předtuchy a mají hrůzné vidiny... Pro jeden manželský pár pobyt na Pohádce skončil vyloženě tragicky - ona zešílela a on se oběsil... Posledním obyvatelem Pohádky byl nechvalně známý český sériový vrah Ivan Roubal, který se do ní nastěhoval v průběhu roku 1991. A na sklonku téhož roku tento tichý a lidem se vyhýbající podivín, začal vraždit... Prvními obětmi byli jeho noví známí - místní podnikatel F. Hepner a jeho přítelkyně. Roubal je zavraždil přímo v Pohádce, jejich těla rozporcoval, nadrtil kosti a pak vše předhodil úmyslně několik dní vyhladovělým prasatům, která zde choval. Těla těchto obětí se tak pochopitelně nikdy nenašla... Roubal začal používat jejich osobní automobil a rozprodávat jejich majetek s tím, že mu jej zanechali, protože oba odešli pracovat a trvale žít do sousedního Německa. Následně se Roubal vydává vraždit i mimo Pohádku, přičemž schéma je pořád stejné - usmrcení oběti a zmocnění se její peněz a hodnotného majetku. Než je Roubal v roce 1994 zadržen policií a následně odsouzen k doživotí ve vězení, stačí mimo již zmíněného Hepnera s přítelkyní zavraždit minimálně dalších 6 osob. A to jsou jen ti, jejiž těla se našla. Skutečný počet Roubalových obětí je pravděpodobně vyšší. Když se Roubal v roce 1994 dozví, že je mu policie na stopě, ve spěchu opouští Pohádku a veškerá hospodářská zvířata nechává svému osudu uzavřená v chlévech. Když se zde díky odlehlosti Pohádky o mnoho a mnoho týdnů později objeví první kolemjdoucí, z opuštěné samoty se line kyselý puch rozkládajících se těl uhynulých zvířat... Kde má původ to zlo, kterým je pohádka zřejmě nasáklá? Samotný Roubal z vězení na adresu tohoto místa poznamenal: "Není člověka, kterého by Pohádka neděsila." K tomuto místu se váže jedna tragická pověst: V lese kousek od Pohádky kdysi stávala malá chatrč, kterou začátkem 19. století obývala podivná stařena, pravděpodobně bylinkářka. V přilehlých vesnicích o ní říkali, že je čarodějnice. Někteří z nevzdělaných pověrčivých rolníků jí přisuzovali vše zlé, co se kde v okolí stalo, a povídali si mezi sebou, že v noci jsou okolo jejího příbytku vidět a slyšet podivné věci... V květnu 1828 vypuknul ve Strážově ničivý požár. Oheň strávil mnoho domů a místní jsou za jedno – neštěstí má na svědomí ta čarodějnice! Vydají se tedy k chatrči u dnešní Pohádky a vyženou údajnou čarodějnici na louku, kde ji ukamenují. Žena umírá objímajíc mohutný strom, který u Pohádky stojí dodnes. Je to jen legenda? Těžko říci. Každopádně na louce, pod největším stromem v blízkém okolí Pohádky, dodnes stojí starý smírčí křížek... Dnes je Pohádka cílem mnoha dobrodruhů, z nichž ti odvážnější zde i přespávají. Někteří to zde přečkají víceméně bez nějakých zvláštních zážitků, jiní už to raději nikdy zkoušet nebudou... Zde je vyprávění jednoho z nich: Asi deset se nás vydalo do čachrovských lesů s tím, že přespíme v Pohádce. Lidé z okolí se děsili: "Hlavně tam nechoďte v noci, nespali bychom tam ani za zlaté tele!" vzpomíná plzeňský tramp P. Sýkora na varování, kterým zprvu nikdo z party nevěřil. Když s kamarády dorazil na louku u statku, okouzlili ho šumavské kopce zbarvené zapadajícím sluncem do červena. Pak přišel blíž. Divně to tam zapáchalo a našli jsme spoustu zvířecích kostí. Myslím, že jsme se báli všichni, jen jsme před ostatními dělali hrdiny. V místnosti s krbem jsme si rozložili spacáky a zapálili pár polen. Po chvíli klábosení jsme usnuli. Při vyprávění bledne ještě teď. Asi hodinu po půlnoci byli všichni vzhůru, probudilo je žalostné naříkání a tlumená řeč. Pak jsme kousek od sebe zaslechli zřetelné lidské kroky, které nás v kruhu obcházely. Klepali jsme se hrůzou, vždyť v místnosti nebylo žádné zvíře, na jehož přítomnost bychom mohli ty zvuky svést! Neměli jsme s sebou žádnou svítilnu a tak jsme se pokoušeli rozsvítil alespoň svíčku, ale ta ihned zhasla. Několikrát se to opakovalo a my jsme stále slyšeli hluboký, smutně naříkající hlas i kroky, jako by kolem nás někdo chodil v dřevácích. Během pár sekund jsme víceméně po hmatu posbírali své věci a utekli do lesa. Sice pršelo, ale v té chvíli nám bylo všechno milejší, než další okamžiky v tom stavení! Podobné zážitky z tohoto místa se spoustou otazníků má nejeden návštěvník. A lidé v Čachrově varují ještě dnes: "Raději nezkoušejte v Pohádce přečkat noc. Jsou věci mezi nebem a zemí, s nimiž bychom si asi neměli zahrávat..." Jsou to jen legendy, šálení smyslů v očekávání tajemna a podobně? Kdo ví. Nic vám nebrání v tom, aby jste si to vyzkoušeli sami...

[Heike]

Teda, pánové, já se bál že zůstanu nepochopen, a . Perfektní. To je přesně ono. 1...stanovali jsme v opuštěné sudetské vesnici, kamarád vařil na kotlíku guláš, vařící kotel sundal, aby se nepřipálil, když se lekl-dívala se na něj oknem stařena. Napadlo ho, aby neměl problém, třeba ho neměl a za feťáky, a vyšel z ruiny, nikde nikdo. Když se vrátil, ostatní ji neviděli a nevěřili mu, nikoho neviděli. Šel servírovat jídlo a zjistil že je celý kotlík ledově studený, jako by z něj cosi vysálo energii... . 2. Moje příhoda: spal jsem na hradě co jaksi škaredě kdys vypálili...v noci mě probudil dětský pláč, říkám si blbý sen...jdu lehnout, a ze zavaleného sklepa se ozval znovu...zdrhnul jsem , dodnes nevím...3. Moje příhoda:Na bývalém tvrzišti měl strašit ohnivý kohout, s kamarádem jsme spali, když mě vzbudil: Já se snad pose...koukám do tmy a na zbytku hradby ohromný černý kohout...Najednou bouchlo v zhasínajícím ohništi poleno, oslnilo nás, a kohout nikde...Do rána skoro jsme přemýšleli co to bylo za znamení...Pak nás vzbudil nějakej děda-kucí, já vás nejdu budit, neviděli ste kohouta, von parchant cejtí že ho chci rohnout a zase zdrhnul...4. Moje opět: Na sněhu jsem spinkal, mlha jak mléko, nechal zbytky v ešusu..vzbudil mě nějaký pohled, bliknul baterkou, než jsem ji nahmatal, zdálo se mi že se lesknou oči od ohně...nic. Spal jsem dál, ráno stopy asi lišky, co mi sežrala snídani...5. Pytlačili jsme pstruhy do ruky, najednou kamarád něco nahmatal, a ona to byla petrolejka, pod břehem. Ještě svítila. 6. Sháněli jsme na vandru přivýdělek, zkusili jsme cirkus, ředitel se ptal kamaráda co umí. On že imitovat ptáky. Tak se mu vysmál, že to umí každý. Kamarád se urazil, roztáhnul ruce, a pěkně čuměl ředitel na to , když kámoš vyletěl oknem a posadil se na stromě...

[Foxy]

Strašidelné skazky k ohni... tedy dovolil bych si navrhnout opravu názvu vlákna na zkazky, asi by to bylo správnější...
(Po použití prosím smazat )

Na žádost byl název vlákna opraven z původního zkazky na skazky, což je v tomto případě asi úplně jedno. Přípustné jsou obě varianty. Ale aby zde nevypukl lingvistický boj, tak měním na "povídačky". MacGyver

[Bezhlavy]

Ježíšmarjá, sypu si popel na hlavu! Takto se původně vlákno i jmenovalo, ale napsal jsem jednomu z adminů žádost o opravu, aby to bylo "správně" česky, a on mi vyhověl. Blbnu z ruštiny, jsem ostuda a jdu si kleknout do kouta na hrách.

[Foxy]

Mlékařská kobyla.

Jouda se jmenoval, nebo Hadraba, už nevím. Dědek takový.
Jezdil se starou kobylou, s takovým plochým vozem s nizounkým žbrdlením, a vozil mlékařské konve. Den co den, každé ráno, akorát o nedělích ne.
Ten podzimní den bylo nevlídné mrholivé sychravo, kalné jitro prosycené řídkou, nedomrlou mlhou. Kára se zapřaženou kobylkou stála na mlékárenském dvoře, starej Jouda zachumlán do starého, vysloužilého vojenského kabátu, schoulený na kozlíku snad ještě víc než jindy. Jen pára dechu ukazovala, že on i jeho kobylka jsou živí.
Chlapi naházeli a srovnali konve s mlékem na káru a houkli na Joudu. Ten jen něco zahučel, mlaskl, a kobylka vyklapotala ze dvora na silnici.
V ranním mrholení vypadal ten mlékařský vůz snad ještě přízračněji než jindy. Když se objevil na první štaci, mlíkař už tam čekal. Vůz zastavil, mlíkař pozdravil starýho Joudu, ten ani nezahučel, jen se ještě víc schoulil do svého dlouhého kabátu. Mlíkař shodil plnou konev, nahodil nahoru prázdnou a houkl na Joudu. Kobylka zabrala, vůz se rozjel a klapotání jejích kopyt zvolna mizelo za zatáčkou.
Stejně se vedlo na dalších štacích. Plná konev dolů, prázdná nahoru, kobylka zabrala a pomalu se kodrcali k další mlékárně.
Než se s prázdnými konvemi vrátili na mlékárenský dvůr, mrholení se změnilo v drobný, studený, vytrvalý déšť. Kobylka s vozem stála u rampy, chlapi odtahali prázdné konve z vozu a tím pro to ráno skončili. Jen ten vůz u rampy stále ještě zůstával. Kára se zapřaženou kobylkou stála na mlékárenském dvoře, starej Jouda zachumlán do starého, vysloužilého vojenského kabátu, schoulený na kozlíku snad ještě víc než jindy. Jen pára dechu ukazovala, že jsou živí.
Tedy; pára dechu stoupala od nozder smutně stojící kobylky. Zvláštní ale bylo, že od úst nehybně schouleného Joudy už žádná pára nestoupala...

[Milli]

Dobrý večer, Rozpadlíci,
vím o dvou knihách, které by vás mohly zaujmout.

Pověsti a příběhy z Podyjí
a
Požíračka mrtvol

obě budou na uložto.

Hezký večer

[mukl]

Příběhy, které vám teď budu vyprávět, se „opravdu“ staly. Bylo to v dobách, kdy ještě desetitisíce mladých mužů z celého Československa rukovaly na vojnu, aby zde se zbraní v ruce strážily klidný spánek našich dětí. V prvé řadě je třeba připomenout, že úsměvná báchorka, kterou dnes vyprávíte za bílého dne hospodským kumpánům při cinkotu půllitrů, bude mít zcela jiný dopad, než „naléhavé varování“ vyslechnuté kdysi o půlnoci v lese cestou ke strážnímu stanovišti. Tam jako mladý voják, zavřen mezi ploty, budete za bezměsíčné noci klopýtat okolo muničáku ztraceného kdesi v Karpatech, daleko od domova, sami, jen se svými myšlenkami a studeným samopalem v rukách….
Stalo se to u tohohle útvaru. Fakt! Ne letos, to nebylo…to se stalo „starým“ od našich „starých“. Na strážním stanovišti bývá někdy pod takovou stříškou na sloupu, nebo na stromě připevněn polní telefon. Pomocí něj „stojka“ periodicky hlásí na strážnici, že je vše v pořádku. Byla to noc, zrovna jako je tahle! Strážný se blížil k telefonu, aby podal hlášení. Tady někde už musí být. Už vidí obrys sloupu. Ještě dva kroky. Když v tom ze tmy mu bílá ruka podává sluchátko…. Voják se kácí v mdlobách k zemi, dostane infarkt, či je jinak fatálně stižen v důsledku šoku (dle varianty příběhu). Obdobou je, kdy: Strážný dojde k telefonu, zvedne sluchátko. Spustí své rutinní hlášení „……stanoviště č.1 - bez závad“. V té chvíli se těsně za jeho zády ozve ledový hlas: „To si jen myslíš“. Načež mu v následující vteřině dlouhý ostrý nůž probodává ledvinu, či nabroušená břitva řeže hrdlo. Oblíbená je také „Cigánka na stromě“. Jistě znáte: Potlouká se takhle voják kdesi na stráži. Je samozřejmě černočerná noc. A protože to není zrovna vzorný vojín, napadne ho, že si zakouří. To je jak známo jedním ze smrtelných hříchů každého strážného. Tak si vesele pokuřuje. Ovšem je už nějaký znavený a cigárko mu spadne na zem. Sehne se pro něj a v tom mu nad hlavou zasviští ostrý břit! Instinktivně natáhne sapík a střelí kdesi do prostoru odkud tuší nebezpečí….Ze stromu spadne stará cigánka s kosou. Je na místě mrtvá. Mstila se takto na vojácích ZVS za to, že kdysi na vojně ztratila svého jediného syna. Přejel ho tank. Tuším, že mu rozdrtil hlavu… Mnoho nebohých vojáků připravila svou kosou o hlavu, než ji tenhle borec, jemuž nikotinová závislost zachránila život, náhodou sejmul…. Mladého „myšáka“, který je vyslán na svou první stojku do autoparku kdesi hluboko ve VVP, nerozveselí ani hláška: „ A dej si pozor! Cigáni z vesnic tam dole, když potřebujou samopal, tak si pro něho občas přijdou tady nahoru. Podřezávají břitvama! Oni s tím nemají problém…..tak na to mysli!“ Tož tak... Možná to znáte jinak, možná znáte lepší. Takhle jsem si tyto příběhy zapamatoval na svou husí kůži kdysi já….

[JaHOVADO]

Ahoj tu sa hlasi byvali strazak z karpat, unas letela ta s tou cigankou, a tusim tam bola aj niaka babika

[K4cer]

Pár námětů na samostudium:

- Černobylský sněhulák
- Ruskej "nespací" experiment
- Výprava na Horu Mrtvých (Djatlov)
- Vrt do pekla

[štaflík]

Nepříjemné je, že všechny výše uvedené jsou fake pitchoviny, ale Djatlov je historická reálie (až na ty kecy kolem a debilní film.)

Jinak občas přespávám s dětma poblíž kříže Boba Škopíka (kdyby nějaký starý tramp ze Zadní Země věděl, o co jde, uvítal bych info) a ten je "hodnej.
Okolo Zschandu ), kde zavraždili v 80. letech tři trempy prý fakt není příjemné spaní. Ale kdysi (97-98) jsme tam kousek spali, přímo na cestě na Pravčárnu a OK. Pohoda, asi stafford Lump plašil duchy...

Berete si do spacáku kudlu? Baterku? Krochnu?

[K4cer]

No, ale na vyděšení masňáků jsou to dobrý historky.

Ve spacáku spím v kalhotách, takže vše životně důležité mám na sobě - baterku mám US fajfku (protože se mi osvědčila) a tu na noc odkládám, resp. si s ní občas svítím než jdu spát a pak ji položím vedle sebe, taky proto že fajfka je velká a na opasku na boku při spaní zavazí. Kdyby bylo moc zle, tak v zadní kapse mám mrňavou záložní baterku, tu nevyndávám. Nůž a pistoli mám při sobě i ve spacíku, oboje mám vepředu (pistoli na cca 10h a nůž na 2h) a na břiše nespím, takže to až tak nevadí a dá se s tím žít. Taky mi přijde riskantní spát jen tak pod celtou a nechat pistoli venku.
Přemýšlej jsem že si tady udělám vlákno a popíšu detailněji svou výbavu, ale nevím jesli by byl někdo zvědavej zrovna na mý kalhoty, zas tak ůžasně si nefandím :))

[Serža]

možná trochu offtopic, ale mě vždycky pobaví historky co vypráví stalkeři ve Stalkerovi:
https://www.reddit.com/r/stalker/commen ... by_woland/

[Rafael]

https://xman.idnes.cz/whisky-s-lidskymi ... n-styl_fro

https://dawsoncity.ca/attraction/sourtoe-cocktail-club/