Coronavirus patří zřejmě k virům, kterým nedělá dobře vyšší vlhkost vzduchu, v suchém vzduchu přežívá déle:
Studie k tomu je zde: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2863430/
Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
-
Bill Masen
- Editor
- Příspěvky: 3752
- Registrován: 08.02.2015 16:49
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
To máš Proformo samozřejmě pravdu. Problém je v tom, jak se taky penězům říká. Je to oběživo, protože obíhá a to je další výrazný riziko nákazy. Takže ideálně všude platit kartou a až to nebude možné, mít zásobu vydezinfikovaných, nízkých bankovek a mincí tak, aby mi nikdo nevracel.proforma píše:...vetsi hotovost v domacnosti, alespon na 1, lepe na 2 mesice bezne spotreby...
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
Jen opatrně s tím ozónovým generátorem, v malé koncentraci je škodlivý a ve velké je prudce jedovatý.Del-in píše:Everythinkgotothehell
Mimo jiné zatímto účelem jsme dokoupili ten generátor ozónu - součástí je i UV lampa a ozón navíc má cca 5000krat vyšší oxidační schopnosti než chlornan, což v kombinaci s tou UV lampou mi přijde dostatečné - jak k dekontaminaci oděvů, tak prostor.
Nepřišel jsem na to, jak v bytě vyrobit dekontaminační místnost a zvládnout jí odvětrat bez vstupu do zóny.-
plenty wolfs
- Příspěvky: 337
- Registrován: 31.01.2012 12:58
- Pohlaví: muž
- Bydliště: Carpathian mountains
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
Mince na krátko do sava alebo fixinely, opláchnuť pitnou vodou a vysušiť.Bill Masen píše: Takže ideálně všude platit kartou a až to nebude možné, mít zásobu vydezinfikovaných, nízkých bankovek a mincí tak, aby mi nikdo nevracel.
Bankovky stačí prejsť horúcou žehličkou. Pozor na plastový ochranný pásik.
Na vydenzifikované obeživo novú peňaženku.
V rámci peňažnej výmeny prijaté peniaze dať osobitne do dobre uzatvárateľnej plastovej krabičky alebo ZIP sáčku a podrobiť ich očistnej kúre.
DONT TREAD ON ME
-
Bill Masen
- Editor
- Příspěvky: 3752
- Registrován: 08.02.2015 16:49
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
Tak to asi každýho napadne, jak takový bankovky a mince desinfikovat, jen je zbytečný je domu vůbec tahat. Já jen že by to mohl být docela nenápadnej zdroj přenosu.
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
...zavčasu koupit výstražnou plastovou pásku a natisknout cedule: Kontaminovaný objekt NEVSTUPOVAT, Hygienická stanice. 
...tím by se dalo na chvíli zbavit nezvaných návštěv
...tím by se dalo na chvíli zbavit nezvaných návštěv
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
Pro ty, kdo nemaji predplatne Deniku N, sem kopiruju plny text clanku o spanelske chripce. Dlouhe a zajimave cteni...
Španělská chřipka: Zapomenutá příšera, kterou máme pořád v patách
Petr Koubský
Epidemie chřipky v roce 1918 za sebou zanechala něco mezi padesáti a stem milionů mrtvých. Může se opakovat? Ano.
Až příště zajdete do vídeňského Belvederu, nepřehlédněte tam olejomalbu nazvanou prostě Die Familie. Jejím autorem je Egon Schiele. Námětem obrazu je přesně to, co říká název: žena, muž a dítě. Oba dospělé lze snadno rozpoznat, je to autor a jeho manželka Edith. Všichni se k sobě choulí, ale zároveň jako by se nedotýkali, jako by každý byli úplně jinde, jako by na sebe spíš vzpomínali, než byli spolu.
Když před Rodinou postojíte déle, přistoupí paní, která tam dělá obrazům společnost, a odvypráví, co už vyprávěla tisíckrát. Egon Schiele, řekne vám, byl propuštěn z vojenské služby roku 1917. Vrátil se domů, začal mít úspěchy, Edith čekala dítě – jejich první. Pak do města přišla španělská chřipka. Edith, tu dobou v šestém měsíci, zemřela 28. října 1918. Egon pak namaloval svůj poslední obraz, portrét rodiny, která nikdy nebyla a nikdy nebude. 31. října byl mrtev i on. Bylo mu dvacet osm let, Edith dvacet pět.
Neříkejte té paní, že to není pravda. Jednak to ví, jednak by jí to bylo líto. A především, ona to pravda vlastně je. Až na ten nepodstatný detail, že obraz Die Familie namaloval Schiele o několik měsíců dříve, dokonce ho stihl vystavit. Dítě na obraze je jeho synovec Toni. To však opravdu není důležité. Obraz zachycuje příběh, který se stal.
A ne jednou. Koncem roku 1918 byly zničehonic statisíce rodin – stínů rodin – tvořených těmi, kdo právě zemřeli, a těmi, kdo se nestihli narodit. Rodin, které o pár týdnů či měsíců dříve nic netušily.
Strašlivá čísla
Španělská chřipka prošla v letech 1918–1919 světem ve třech vlnách. První byla nepěkná. Druhá nevýslovně zlá. Třetí, nejslabší, dokončila zkázu. Celkem onemocnělo půl miliardy lidí, třetina tehdejšího obyvatelstva světa. Kolik zemřelo, není jisté a nikdy už nebude. Za nejnižší odhad se pokládá padesát milionů, za poměrně střízlivý sto. Sto milionů z pěti set; každá pátá, každý pátý. Anebo se to dá říci ještě jinak: epidemii padlo za oběť zhruba pět procent světové populace. Z toho větší část během čtrnácti týdnů – od půlky září do půlky prosince roku 1918.
Byla to co do počtu mrtvých nejničivější událost v dějinách světa. V první světové válce, která právě končila, padlo sedmnáct milionů lidí. Ve druhé asi 55 milionů – vojáků i civilistů dohromady –, k nimž lze přičíst dalších 25 milionů těch, kdo zemřeli v důsledku nemocí a hladomorů souvisejících s válkou. Epidemie španělské chřipky po sobě nechala tolik mrtvých, jako obě tyto vrcholné tragédie dvacátého století dohromady.
Kdo si sám neprojde statistiky, těžko tomu uvěří. Ve školním dějepisu jsme se o tom neučili. Laura Spinneyová v knize Bledý jezdec říká, že španělská chřipka se většinou vnímá jako „poznámka pod čarou k první světové válce“, což je velmi výstižné. Proč?
Jeden z důvodů uvádí tato autorka sama: nemoc je na rozdíl od války soukromá, nekosí své oběti veřejně na válečném poli, ale diskrétně za zdmi domovů a nemocnic. Miliony malých tragédií se nesečtou v jednu velkou. Druhý důvod pravděpodobně spočívá v tom, že zdaleka nejvíce lidí padlo chřipce za oběť mimo Evropu a USA (jen v Indii 17 milionů mrtvých), tedy v zemích, s jejichž osudem si Západ hlavu nelámal ani za normálních okolností, natožpak v době, kdy byl rozerván dosud největší válkou v dějinách.
A ten třetí důvod? Vždyť to byla jen chřipka! Důvěrně známé onemocnění, předtím, potom a dosud vnímané jako nepříjemnost, ale ne jako fatální hrozba. Už sám název naznačuje, že nemůže jít o žádnou tragédii. A většinou to naznačuje správně. Jenže někdy ne.
Zčernalé prsty
Chřipkou trpí lidstvo odpradávna. Velmi pravděpodobně patří k infekcím, které přineslo zemědělství. Tehdy lidé začali žít nahloučeni blízko sebe, zakládali osady a města, což lovci a sběrači předtím nedělali. A žili tam společně s domestikovanými zvířaty – kozami, kravami, prasaty a drůbeží. Především o ptácích je dnes známo, že jsou rezervoárem chřipkových virů. Jsou na ně dobře adaptováni, takže v plném zdraví roznášejí infekci dál.
V roce 1918 se samozřejmě nevědělo, že chřipku působí virus. Sám pojem sice existoval, ale neměl přesně vymezený obsah. O některých nakažlivých nemocech, například žluté zimnici či slintavce a kulhavce, se vědělo, že je působí mikroorganismus, který musí být podstatně menší než bakterie, protože procházel filtrem, jenž veškeré známé bakterie zachycoval. A nebyl vidět pod mikroskopem. Pro toto neznámé agens se ujal název „filtrovatelný virus“. O co vlastně jde, se podařilo zjistit až mnohem později. Podstata viru je genetická, takže napřed bylo zapotřebí zjistit, jak funguje genetika na molekulární úrovni, poznat strukturu a mechanismus DNA a RNA. K tomu se dobrala věda až v padesátých letech dvacátého století.
Chřipka však nepatřila mezi onemocnění, z nichž by byl tento virus podezřelý. Podle většinového názoru šlo o bakteriální infekci se známým původcem. Ten se dodnes jmenuje Haemophilus influenzae, jak ho pokřtil jeho objevitel, významný německý lékař Richard Pfeiffer, blízký spolupracovník slavného Roberta Kocha, zakladatele moderní bakteriologie. Kochův tým správně identifikoval původce tuberkulózy, cholery a dalších nemocí, vytvořil základ nynějšího přístupu k infekčním nemocem, ale s chřipkou se netrefil.
Roku 1918 na tom z čistě praktického hlediska zas tolik nezáleželo. I kdyby byla chřipka bakteriálního původu, stejně by se nedala léčit jinak než klidem na lůžku, podáváním tekutin, tlumením horečky pomocí aspirinu a jiných léků – a nadějí, že si tělo poradí. Porovnejte to, prosím, s metodou léčení chřipky v roce 2020. Ano, je úplně stejná. Navzdory tomu všemu, co vědci od té doby zjistili.
Tělo si s chřipkou skutečně zpravidla poradí. Bylo tomu tak i v jarní vlně v roce 1918. Ta byla neobyčejně rozsáhlá a prudce nakažlivá, ale průběhem se od sezónních chřipek předešlých let nelišila. Lidé na ni umírali, protože na chřipku se vždy umíralo. Zemřel asi jeden nakažený z tisíce, což je stejné číslo jako dnes.
Během léta se chřipka odstěhovala na jižní polokouli. Teplé a vlhké počasí jejímu viru nesvědčí, nejraději má sucho a mráz, v takových podmínkách přežije nejdéle mimo tělo hostitele. A v září se vrátila, jenže jiná.
Obvyklý průběh s brzkým zotavením teď měla jen asi u dvaceti procent nakažených. Většině lidí se přihodilo jedno z dvojího: buď zemřeli skoro okamžitě, anebo po delším trápení. V prvním případě se dostali zničehonic během hodin, nanejvýš několika dnů do stavu, kdy marně lapali po dechu, protože se jejich plíce naplnily tekutinou; nakonec upadli do bezvědomí a zemřeli. De facto utopením. Kdo nezemřel hned, ten mohl – dokud byl při vědomí – pozorovat, jak mu postupně černají nehty na rukou a nohou, prsty, jak změna barvy postupuje končetinami směrem k trupu…
Podle dnešního vysvětlení šlo o silnou autoimunitní reakci, tzv. cytokinovou bouři. K té může přednostně dojít u mladých zdravých lidí s výkonným imunitním systémem. Tělo na virus přereaguje celkovým zánětem, který pacienta téměř s jistotou zabije. Pamětníci hovořili o scénách, za které by se nemusely stydět dnešní horrorové filmy. Lidem zničehonic vypadávaly zuby. Vlasy v celých chomáčích. Zdánlivě zdraví lidé zničehonic upadli a už nevstali.
Druhá možnost spočívala v tom, že nemocný měl po několik dnů normální příznaky – horečka, slabost, bolest ve svalech, kašel – ale pak jeho poškozené plíce napadl bakteriální zápal plic. Ten byl v době před antibiotiky sázkou tak půl na půl.
Alternativní dějiny
V létě 1918 odmítla odvodní komise americké armády dobrovolníka z Chicaga, který toužil bojovat v Evropě proti Němcům. Měla k tomu jednoduchý důvod, chlapci ještě nebylo osmnáct. Ten se ale nenechal odradil, zfalšoval si doklady a nastoupil jako řidič sanitky k Červenému kříži, takže se do Francie a na frontu přece jen dostal. Chytil tam španělskou chřipku, měla u něj těžký průběh, ale přežil. Jmenoval se Walter Elias Disney – a kdyby zemřel, zemřel by spolu s ním Myšák Mickey, Kačer Donald, Sněhurka i Tři malá prasátka.
Bylo by bez Mickeyho a Minnie dvacáté století jiné? Možná. Docela jiné by však určitě bylo bez Franklina D. Roosevelta. Ten se nakazil chřipkou během inspekční cesty ve funkci náměstka ministra námořnictva. Návrat do USA na palubě lodi příhodně nazvané Leviathan strávil v horečkách a bezvědomí, ke chřipce se přidala obvyklá tehdejší (i dnešní) komplikace – zápal plic. Roosevelt se vyléčil (a ne, tato nemoc ho neupoutala na vozík, k tomu došlo o tři roky později).
Na chřipku téměř zemřel také jeden mladý maďarský vědec. V roce 1918 mu bylo dvacet a nastoupil u dělostřeleckého pluku v Kufsteinu krátký výcvik před odesláním na frontu. Dostal chřipku a byl odeslán domů do Budapešti, kde tak tak přežil. O jednadvacet let později to byl on, kdo přesvědčil Roosevelta, tehdy již prezidenta USA, že Spojené státy musí okamžitě zahájit jaderný program, aby předešly případné německé převaze v atomových zbraních. Tak vznikl projekt Manhattan. Leo Szilárd, jak se onen vědec jmenoval, sám napsal známý Einsteinův dopis Rooseveltovi, který byl jedním z důležitých argumentů pro výrobu atomové bomby; Einstein ho jen podepsal. Jak by vypadaly moderní dějiny bez Roosevelta a Szilárda?
První vlnou chřipky se nakazil turecký plukovník Mustafa Kemal při návratu z cesty po Rakousku a Německu. Když si prohlédl situaci na západní frontě, došel k chladnému závěru, že centrální mocnosti, na spojenectví s nimiž vsadila Osmanská říše svou budoucnost, jsou odsouzeny k porážce. Chřipku přežil, válku také a stal se zakladatelem nového Turecka. Dnes ho známe pod jménem Atatürk.
Chřipku přežil jeden ze zakladatelů rakouské ekonomické školy Friedrich Hayek, spisovatel Franz Kafka, tehdejší americký prezident Woodrow Wilson či britský premiér David Lloyd George. Zemřeli na ni dědeček dnešního amerického prezidenta Frederick Trump (dědictví po něm dalo vzniknout rodinnému byznysu s nemovitostmi), Leninův blízký spolupracovník Jakov Sverdlov (velel popravě carské rodiny), básník Guillaume Apollinaire, malíři Gustav Klimt a Bohumil Kubišta. A především bezpočet těch, kdo se mohli stát vynikajícími budoucími vědci a vědkyněmi, kdo mohli vyniknout umělecky, změnit uvažování národů, odvrátit dějinné tragédie, jichž bylo dvacáté století plné, anebo naopak přivolat jiné, k nimž nedošlo.
Určitě ne španělská
Šíření podzimní vlny španělské chřipky bylo rychlé jak lesní požár. Epidemie zasáhla i nejodlehlejší části světa včetně malých ostrovů a polárních končin. Právě tam byla často nejničivější, protože lidé žijící dlouhodbě v izolaci od „velkého“ světa neměli imunitu vůči žádnému druhu chřipky – nikdy se s ní nesetkali.
Jedinou výjimkou byla Austrálie, která včas zavedla tvrdou a důslednou karanténní politiku. Připlouvající lodě musely čekat před přístavy, dokud neuběhla doba jasně prokazující, že na palubě není nikdo nakažen. Před zavedením letecké dopravy to bylo postačující opatření. Australská vláda ho však odvolala příliš brzy a tak se roku 1919 chřipka na nejmenší světadíl přece jen dostala. Nezpůsobila však tolik škod jako jinde.
Chřipkový virus je parazit. A přežití parazita závisí jak na jeho vlastním chování, tak na chování hostitele. Hostitel se na podzim roku 1918 choval k plné spokojenosti parazita. Jatka západní i východní fronty vystřídala demobilizace, návrat přeživších vojáků domů, do všech koutů světa. Slavnosti, objímání, líbání. Lepší mechanismus šíření pandemie nevymyslíte.
Sám název „španělská chřipka“ je naprosto mylný a zavádějící. Dodnes se neví, kde bylo prvotní ohnisko nemoci, hypotéz je spousta – ty převládající poukazují na severovýchodní Francii, Čínu, anebo na středozápad USA. Španělsko je však naprosto mimo podezření, nákaza tam byla prokazatelně zavlečena z Francie. Jenže pojmenování se celosvětově ujalo (mimo Španělsko, pochopitelně), nejspíš proto, že země byla ve válce neutrální a tím pádem méně cenzurovala tisk. Ve Francii, Anglii a Německu se o chřipce psát nesmělo, aby se v nepříteli nevyvolal dojem, že je země oslabena. Ve Španělsku se psalo a tak to vypadalo, že je vysloveně zamořené.
Novináři tedy měli svázané ruce, přinejmenším do konce války. Co umělci? Je pozoruhodné, jak málo uměleckých děl epidemii reflektuje přímo. Často se ale říká, že reakci na ni je kult sportu, mládí, vody a vzduchu, lehkého až žádného oblečení…, jenž se projevil počátkem dvacátých let všude v Evropě, asi nejsilněji v Německu. Po odeznění epidemie také v celé Evropě prudce stoupla porodnost. Život proti smrti.
Pohyblivý cíl
Chřipkový virus má podobu koule nebo elipsoidu o průměru kolem 100 nm (milion nanometrů odpovídá jednomu milimetru), což je příliš málo na to, aby jej bylo možné spatřit v optickém mikroskopu, zapotřebí je mikroskop elektronový. Uvnitř virové částice (virionu) se nachází genetická informace v podobě molekuly RNA roztrhané do několika segmentů. Ta kóduje jedenáct různých bílkovin.
Dvě z nich jsou z hlediska chování viru důležitější než ostatní. Jmenují se hemaglutinin (H) a neuraminidáza (N). Hemaglutinin je, zhruba řečeno, biochemický klíč, kterým si virus odemkne napadenou buňku a vstoupí dovnitř. Tam převezme velení. Živá buňka je komplikovaná chemická továrna a virus ji přiměje, aby změnila výrobní program, aby tvořila jeho kopie. Když ji vypotřebuje, pomocí druhé zmíněné bílkoviny, neuraminidázy, se z uzavřené buňky zas dostanou všechny vytvořené kopie viru ven a zamíří napadnout další buňky v okolí. Vypotřebovaná buňka okamžitě umírá.
Jak hemaglutinin, tak neuraminidáza jsou vysoce specifické. Nemohou využít jakoukoli buňku jakéhokoli živého tvora. Specializují se na konkrétní živočišné druhy a jejich konkrétní tkáně. Lidský chřipkový virus napadá lidské plicní buňky.
Jenže chřipkové viry neustále mutují. Jejich genetická informace je nestabilní, snadno podléhá nepřesnostem při kopírování. Tak se stane, že se mění i molekuly hemaglutininu a neuraminidázy, H a N. To je základem pojmenování chřipkových kmenů. Modifikace H a N se postupně číslují. Nejběžnější je kmen H1N1 a H3N2, celkem je zatím známo 16 modifikací H a 9 modifikací N. Mutace jsou důvodem, proč proti chřipce nemáme ani účinný lék, ani plně spolehlivou vakcínu k preventivnímu očkování. Virus chřipky je příliš pohyblivý cíl.
Zbrusu nová kombinace H a N může dokázat něco, co předchozí nedovedly. Například přeskočit ze zvířete na člověka. To je případ velmi nebezpečné ptačí chřipky H5N1. Ta se u lidí poprvé projevila v roce 2003 a od té doby se tu a tam vyskytne. Z 630 potvrzených případů onemocnění na ni zemřelo 375 lidí, zatím ale nebyl nikdy potvrzen případ přenosu z člověka na člověka – všichni nemocní se zřejmě nakazili od ptáků, typicky od drůbeže na farmách anebo na asijských „wet markets“, kde vám podříznou vybrané kuře před vašima očima, abyste měli jistotu, že je zaručeně čerstvé. Vysoké procento smrtelných případů je dáno tím, že lidský imunitní systém nemá s touto variantou viru zkušenost. Kdyby se chřipka H5N1 začala šířit přímou infekcí mezi lidmi, mohla by vyvolat katastrofu podobnou španělské chřipce z roku 1918.
Strašákem virologů je situace, kdy se v jednom živém organismu setkají dvě různé chřipkové nákazy a předají si navzájem geny tak, že se snadné šíření od člověka k člověku zkombinuje se smrtelným průběhem nemoci.
Pod tlakem
Kdo na rozdíl od veřejnosti na španělskou chřipku nezapomněl nikdy, byli vědci – lékaři a biologové. K odhalení jejího tajemství se nejprve museli hodně naučit o chřipce jako takové a zejména o virech.
Ve třicátých letech se poprvé podařilo viry kultivovat podobně, jako se bakteriální kolonie kultivují na živných půdách v misce. To se s virem dělat nedá, mimo hostitelský organismus se nerozmnožuje. Dá se ale pěstovat v oplodněném vejci, kde se množí v ptačím embryu. Z takto pěstovaných virů – aniž o jejich podstatě bylo známo více – se začaly vyrábět první vakcíny. A od padesátých let vědci vědí, co virus je a jak funguje, což by bylo velké samostatné vyprávění.
Na přelomu 20. a 21. století se dokonce podařilo z dochovaných tkání rekonstruovat přesnou podobu chřipkového viru z roku 1918. Je to virus typu H1N1, tedy týž, jaký dnes vyvolává běžné sezonní chřipky. Proč byl tak extrémně ničivý, to se stále ještě zkoumá. A mnozí z výzkumníků se cítí být pod časovým tlakem; nervózně sledují každou zprávu o nové epidemii, odškrtávají v kalendáři každou další chřipkovou sezónu. Závod se smrtí se běží dál.
Zdorj: https://denikn.cz/284730/spanelska-chri ... h/?ref=tit
Španělská chřipka: Zapomenutá příšera, kterou máme pořád v patách
Petr Koubský
Epidemie chřipky v roce 1918 za sebou zanechala něco mezi padesáti a stem milionů mrtvých. Může se opakovat? Ano.
Až příště zajdete do vídeňského Belvederu, nepřehlédněte tam olejomalbu nazvanou prostě Die Familie. Jejím autorem je Egon Schiele. Námětem obrazu je přesně to, co říká název: žena, muž a dítě. Oba dospělé lze snadno rozpoznat, je to autor a jeho manželka Edith. Všichni se k sobě choulí, ale zároveň jako by se nedotýkali, jako by každý byli úplně jinde, jako by na sebe spíš vzpomínali, než byli spolu.
Když před Rodinou postojíte déle, přistoupí paní, která tam dělá obrazům společnost, a odvypráví, co už vyprávěla tisíckrát. Egon Schiele, řekne vám, byl propuštěn z vojenské služby roku 1917. Vrátil se domů, začal mít úspěchy, Edith čekala dítě – jejich první. Pak do města přišla španělská chřipka. Edith, tu dobou v šestém měsíci, zemřela 28. října 1918. Egon pak namaloval svůj poslední obraz, portrét rodiny, která nikdy nebyla a nikdy nebude. 31. října byl mrtev i on. Bylo mu dvacet osm let, Edith dvacet pět.
Neříkejte té paní, že to není pravda. Jednak to ví, jednak by jí to bylo líto. A především, ona to pravda vlastně je. Až na ten nepodstatný detail, že obraz Die Familie namaloval Schiele o několik měsíců dříve, dokonce ho stihl vystavit. Dítě na obraze je jeho synovec Toni. To však opravdu není důležité. Obraz zachycuje příběh, který se stal.
A ne jednou. Koncem roku 1918 byly zničehonic statisíce rodin – stínů rodin – tvořených těmi, kdo právě zemřeli, a těmi, kdo se nestihli narodit. Rodin, které o pár týdnů či měsíců dříve nic netušily.
Strašlivá čísla
Španělská chřipka prošla v letech 1918–1919 světem ve třech vlnách. První byla nepěkná. Druhá nevýslovně zlá. Třetí, nejslabší, dokončila zkázu. Celkem onemocnělo půl miliardy lidí, třetina tehdejšího obyvatelstva světa. Kolik zemřelo, není jisté a nikdy už nebude. Za nejnižší odhad se pokládá padesát milionů, za poměrně střízlivý sto. Sto milionů z pěti set; každá pátá, každý pátý. Anebo se to dá říci ještě jinak: epidemii padlo za oběť zhruba pět procent světové populace. Z toho větší část během čtrnácti týdnů – od půlky září do půlky prosince roku 1918.
Byla to co do počtu mrtvých nejničivější událost v dějinách světa. V první světové válce, která právě končila, padlo sedmnáct milionů lidí. Ve druhé asi 55 milionů – vojáků i civilistů dohromady –, k nimž lze přičíst dalších 25 milionů těch, kdo zemřeli v důsledku nemocí a hladomorů souvisejících s válkou. Epidemie španělské chřipky po sobě nechala tolik mrtvých, jako obě tyto vrcholné tragédie dvacátého století dohromady.
Kdo si sám neprojde statistiky, těžko tomu uvěří. Ve školním dějepisu jsme se o tom neučili. Laura Spinneyová v knize Bledý jezdec říká, že španělská chřipka se většinou vnímá jako „poznámka pod čarou k první světové válce“, což je velmi výstižné. Proč?
Jeden z důvodů uvádí tato autorka sama: nemoc je na rozdíl od války soukromá, nekosí své oběti veřejně na válečném poli, ale diskrétně za zdmi domovů a nemocnic. Miliony malých tragédií se nesečtou v jednu velkou. Druhý důvod pravděpodobně spočívá v tom, že zdaleka nejvíce lidí padlo chřipce za oběť mimo Evropu a USA (jen v Indii 17 milionů mrtvých), tedy v zemích, s jejichž osudem si Západ hlavu nelámal ani za normálních okolností, natožpak v době, kdy byl rozerván dosud největší válkou v dějinách.
A ten třetí důvod? Vždyť to byla jen chřipka! Důvěrně známé onemocnění, předtím, potom a dosud vnímané jako nepříjemnost, ale ne jako fatální hrozba. Už sám název naznačuje, že nemůže jít o žádnou tragédii. A většinou to naznačuje správně. Jenže někdy ne.
Zčernalé prsty
Chřipkou trpí lidstvo odpradávna. Velmi pravděpodobně patří k infekcím, které přineslo zemědělství. Tehdy lidé začali žít nahloučeni blízko sebe, zakládali osady a města, což lovci a sběrači předtím nedělali. A žili tam společně s domestikovanými zvířaty – kozami, kravami, prasaty a drůbeží. Především o ptácích je dnes známo, že jsou rezervoárem chřipkových virů. Jsou na ně dobře adaptováni, takže v plném zdraví roznášejí infekci dál.
V roce 1918 se samozřejmě nevědělo, že chřipku působí virus. Sám pojem sice existoval, ale neměl přesně vymezený obsah. O některých nakažlivých nemocech, například žluté zimnici či slintavce a kulhavce, se vědělo, že je působí mikroorganismus, který musí být podstatně menší než bakterie, protože procházel filtrem, jenž veškeré známé bakterie zachycoval. A nebyl vidět pod mikroskopem. Pro toto neznámé agens se ujal název „filtrovatelný virus“. O co vlastně jde, se podařilo zjistit až mnohem později. Podstata viru je genetická, takže napřed bylo zapotřebí zjistit, jak funguje genetika na molekulární úrovni, poznat strukturu a mechanismus DNA a RNA. K tomu se dobrala věda až v padesátých letech dvacátého století.
Chřipka však nepatřila mezi onemocnění, z nichž by byl tento virus podezřelý. Podle většinového názoru šlo o bakteriální infekci se známým původcem. Ten se dodnes jmenuje Haemophilus influenzae, jak ho pokřtil jeho objevitel, významný německý lékař Richard Pfeiffer, blízký spolupracovník slavného Roberta Kocha, zakladatele moderní bakteriologie. Kochův tým správně identifikoval původce tuberkulózy, cholery a dalších nemocí, vytvořil základ nynějšího přístupu k infekčním nemocem, ale s chřipkou se netrefil.
Roku 1918 na tom z čistě praktického hlediska zas tolik nezáleželo. I kdyby byla chřipka bakteriálního původu, stejně by se nedala léčit jinak než klidem na lůžku, podáváním tekutin, tlumením horečky pomocí aspirinu a jiných léků – a nadějí, že si tělo poradí. Porovnejte to, prosím, s metodou léčení chřipky v roce 2020. Ano, je úplně stejná. Navzdory tomu všemu, co vědci od té doby zjistili.
Tělo si s chřipkou skutečně zpravidla poradí. Bylo tomu tak i v jarní vlně v roce 1918. Ta byla neobyčejně rozsáhlá a prudce nakažlivá, ale průběhem se od sezónních chřipek předešlých let nelišila. Lidé na ni umírali, protože na chřipku se vždy umíralo. Zemřel asi jeden nakažený z tisíce, což je stejné číslo jako dnes.
Během léta se chřipka odstěhovala na jižní polokouli. Teplé a vlhké počasí jejímu viru nesvědčí, nejraději má sucho a mráz, v takových podmínkách přežije nejdéle mimo tělo hostitele. A v září se vrátila, jenže jiná.
Obvyklý průběh s brzkým zotavením teď měla jen asi u dvaceti procent nakažených. Většině lidí se přihodilo jedno z dvojího: buď zemřeli skoro okamžitě, anebo po delším trápení. V prvním případě se dostali zničehonic během hodin, nanejvýš několika dnů do stavu, kdy marně lapali po dechu, protože se jejich plíce naplnily tekutinou; nakonec upadli do bezvědomí a zemřeli. De facto utopením. Kdo nezemřel hned, ten mohl – dokud byl při vědomí – pozorovat, jak mu postupně černají nehty na rukou a nohou, prsty, jak změna barvy postupuje končetinami směrem k trupu…
Podle dnešního vysvětlení šlo o silnou autoimunitní reakci, tzv. cytokinovou bouři. K té může přednostně dojít u mladých zdravých lidí s výkonným imunitním systémem. Tělo na virus přereaguje celkovým zánětem, který pacienta téměř s jistotou zabije. Pamětníci hovořili o scénách, za které by se nemusely stydět dnešní horrorové filmy. Lidem zničehonic vypadávaly zuby. Vlasy v celých chomáčích. Zdánlivě zdraví lidé zničehonic upadli a už nevstali.
Druhá možnost spočívala v tom, že nemocný měl po několik dnů normální příznaky – horečka, slabost, bolest ve svalech, kašel – ale pak jeho poškozené plíce napadl bakteriální zápal plic. Ten byl v době před antibiotiky sázkou tak půl na půl.
Alternativní dějiny
V létě 1918 odmítla odvodní komise americké armády dobrovolníka z Chicaga, který toužil bojovat v Evropě proti Němcům. Měla k tomu jednoduchý důvod, chlapci ještě nebylo osmnáct. Ten se ale nenechal odradil, zfalšoval si doklady a nastoupil jako řidič sanitky k Červenému kříži, takže se do Francie a na frontu přece jen dostal. Chytil tam španělskou chřipku, měla u něj těžký průběh, ale přežil. Jmenoval se Walter Elias Disney – a kdyby zemřel, zemřel by spolu s ním Myšák Mickey, Kačer Donald, Sněhurka i Tři malá prasátka.
Bylo by bez Mickeyho a Minnie dvacáté století jiné? Možná. Docela jiné by však určitě bylo bez Franklina D. Roosevelta. Ten se nakazil chřipkou během inspekční cesty ve funkci náměstka ministra námořnictva. Návrat do USA na palubě lodi příhodně nazvané Leviathan strávil v horečkách a bezvědomí, ke chřipce se přidala obvyklá tehdejší (i dnešní) komplikace – zápal plic. Roosevelt se vyléčil (a ne, tato nemoc ho neupoutala na vozík, k tomu došlo o tři roky později).
Na chřipku téměř zemřel také jeden mladý maďarský vědec. V roce 1918 mu bylo dvacet a nastoupil u dělostřeleckého pluku v Kufsteinu krátký výcvik před odesláním na frontu. Dostal chřipku a byl odeslán domů do Budapešti, kde tak tak přežil. O jednadvacet let později to byl on, kdo přesvědčil Roosevelta, tehdy již prezidenta USA, že Spojené státy musí okamžitě zahájit jaderný program, aby předešly případné německé převaze v atomových zbraních. Tak vznikl projekt Manhattan. Leo Szilárd, jak se onen vědec jmenoval, sám napsal známý Einsteinův dopis Rooseveltovi, který byl jedním z důležitých argumentů pro výrobu atomové bomby; Einstein ho jen podepsal. Jak by vypadaly moderní dějiny bez Roosevelta a Szilárda?
První vlnou chřipky se nakazil turecký plukovník Mustafa Kemal při návratu z cesty po Rakousku a Německu. Když si prohlédl situaci na západní frontě, došel k chladnému závěru, že centrální mocnosti, na spojenectví s nimiž vsadila Osmanská říše svou budoucnost, jsou odsouzeny k porážce. Chřipku přežil, válku také a stal se zakladatelem nového Turecka. Dnes ho známe pod jménem Atatürk.
Chřipku přežil jeden ze zakladatelů rakouské ekonomické školy Friedrich Hayek, spisovatel Franz Kafka, tehdejší americký prezident Woodrow Wilson či britský premiér David Lloyd George. Zemřeli na ni dědeček dnešního amerického prezidenta Frederick Trump (dědictví po něm dalo vzniknout rodinnému byznysu s nemovitostmi), Leninův blízký spolupracovník Jakov Sverdlov (velel popravě carské rodiny), básník Guillaume Apollinaire, malíři Gustav Klimt a Bohumil Kubišta. A především bezpočet těch, kdo se mohli stát vynikajícími budoucími vědci a vědkyněmi, kdo mohli vyniknout umělecky, změnit uvažování národů, odvrátit dějinné tragédie, jichž bylo dvacáté století plné, anebo naopak přivolat jiné, k nimž nedošlo.
Určitě ne španělská
Šíření podzimní vlny španělské chřipky bylo rychlé jak lesní požár. Epidemie zasáhla i nejodlehlejší části světa včetně malých ostrovů a polárních končin. Právě tam byla často nejničivější, protože lidé žijící dlouhodbě v izolaci od „velkého“ světa neměli imunitu vůči žádnému druhu chřipky – nikdy se s ní nesetkali.
Jedinou výjimkou byla Austrálie, která včas zavedla tvrdou a důslednou karanténní politiku. Připlouvající lodě musely čekat před přístavy, dokud neuběhla doba jasně prokazující, že na palubě není nikdo nakažen. Před zavedením letecké dopravy to bylo postačující opatření. Australská vláda ho však odvolala příliš brzy a tak se roku 1919 chřipka na nejmenší světadíl přece jen dostala. Nezpůsobila však tolik škod jako jinde.
Chřipkový virus je parazit. A přežití parazita závisí jak na jeho vlastním chování, tak na chování hostitele. Hostitel se na podzim roku 1918 choval k plné spokojenosti parazita. Jatka západní i východní fronty vystřídala demobilizace, návrat přeživších vojáků domů, do všech koutů světa. Slavnosti, objímání, líbání. Lepší mechanismus šíření pandemie nevymyslíte.
Sám název „španělská chřipka“ je naprosto mylný a zavádějící. Dodnes se neví, kde bylo prvotní ohnisko nemoci, hypotéz je spousta – ty převládající poukazují na severovýchodní Francii, Čínu, anebo na středozápad USA. Španělsko je však naprosto mimo podezření, nákaza tam byla prokazatelně zavlečena z Francie. Jenže pojmenování se celosvětově ujalo (mimo Španělsko, pochopitelně), nejspíš proto, že země byla ve válce neutrální a tím pádem méně cenzurovala tisk. Ve Francii, Anglii a Německu se o chřipce psát nesmělo, aby se v nepříteli nevyvolal dojem, že je země oslabena. Ve Španělsku se psalo a tak to vypadalo, že je vysloveně zamořené.
Novináři tedy měli svázané ruce, přinejmenším do konce války. Co umělci? Je pozoruhodné, jak málo uměleckých děl epidemii reflektuje přímo. Často se ale říká, že reakci na ni je kult sportu, mládí, vody a vzduchu, lehkého až žádného oblečení…, jenž se projevil počátkem dvacátých let všude v Evropě, asi nejsilněji v Německu. Po odeznění epidemie také v celé Evropě prudce stoupla porodnost. Život proti smrti.
Pohyblivý cíl
Chřipkový virus má podobu koule nebo elipsoidu o průměru kolem 100 nm (milion nanometrů odpovídá jednomu milimetru), což je příliš málo na to, aby jej bylo možné spatřit v optickém mikroskopu, zapotřebí je mikroskop elektronový. Uvnitř virové částice (virionu) se nachází genetická informace v podobě molekuly RNA roztrhané do několika segmentů. Ta kóduje jedenáct různých bílkovin.
Dvě z nich jsou z hlediska chování viru důležitější než ostatní. Jmenují se hemaglutinin (H) a neuraminidáza (N). Hemaglutinin je, zhruba řečeno, biochemický klíč, kterým si virus odemkne napadenou buňku a vstoupí dovnitř. Tam převezme velení. Živá buňka je komplikovaná chemická továrna a virus ji přiměje, aby změnila výrobní program, aby tvořila jeho kopie. Když ji vypotřebuje, pomocí druhé zmíněné bílkoviny, neuraminidázy, se z uzavřené buňky zas dostanou všechny vytvořené kopie viru ven a zamíří napadnout další buňky v okolí. Vypotřebovaná buňka okamžitě umírá.
Jak hemaglutinin, tak neuraminidáza jsou vysoce specifické. Nemohou využít jakoukoli buňku jakéhokoli živého tvora. Specializují se na konkrétní živočišné druhy a jejich konkrétní tkáně. Lidský chřipkový virus napadá lidské plicní buňky.
Jenže chřipkové viry neustále mutují. Jejich genetická informace je nestabilní, snadno podléhá nepřesnostem při kopírování. Tak se stane, že se mění i molekuly hemaglutininu a neuraminidázy, H a N. To je základem pojmenování chřipkových kmenů. Modifikace H a N se postupně číslují. Nejběžnější je kmen H1N1 a H3N2, celkem je zatím známo 16 modifikací H a 9 modifikací N. Mutace jsou důvodem, proč proti chřipce nemáme ani účinný lék, ani plně spolehlivou vakcínu k preventivnímu očkování. Virus chřipky je příliš pohyblivý cíl.
Zbrusu nová kombinace H a N může dokázat něco, co předchozí nedovedly. Například přeskočit ze zvířete na člověka. To je případ velmi nebezpečné ptačí chřipky H5N1. Ta se u lidí poprvé projevila v roce 2003 a od té doby se tu a tam vyskytne. Z 630 potvrzených případů onemocnění na ni zemřelo 375 lidí, zatím ale nebyl nikdy potvrzen případ přenosu z člověka na člověka – všichni nemocní se zřejmě nakazili od ptáků, typicky od drůbeže na farmách anebo na asijských „wet markets“, kde vám podříznou vybrané kuře před vašima očima, abyste měli jistotu, že je zaručeně čerstvé. Vysoké procento smrtelných případů je dáno tím, že lidský imunitní systém nemá s touto variantou viru zkušenost. Kdyby se chřipka H5N1 začala šířit přímou infekcí mezi lidmi, mohla by vyvolat katastrofu podobnou španělské chřipce z roku 1918.
Strašákem virologů je situace, kdy se v jednom živém organismu setkají dvě různé chřipkové nákazy a předají si navzájem geny tak, že se snadné šíření od člověka k člověku zkombinuje se smrtelným průběhem nemoci.
Pod tlakem
Kdo na rozdíl od veřejnosti na španělskou chřipku nezapomněl nikdy, byli vědci – lékaři a biologové. K odhalení jejího tajemství se nejprve museli hodně naučit o chřipce jako takové a zejména o virech.
Ve třicátých letech se poprvé podařilo viry kultivovat podobně, jako se bakteriální kolonie kultivují na živných půdách v misce. To se s virem dělat nedá, mimo hostitelský organismus se nerozmnožuje. Dá se ale pěstovat v oplodněném vejci, kde se množí v ptačím embryu. Z takto pěstovaných virů – aniž o jejich podstatě bylo známo více – se začaly vyrábět první vakcíny. A od padesátých let vědci vědí, co virus je a jak funguje, což by bylo velké samostatné vyprávění.
Na přelomu 20. a 21. století se dokonce podařilo z dochovaných tkání rekonstruovat přesnou podobu chřipkového viru z roku 1918. Je to virus typu H1N1, tedy týž, jaký dnes vyvolává běžné sezonní chřipky. Proč byl tak extrémně ničivý, to se stále ještě zkoumá. A mnozí z výzkumníků se cítí být pod časovým tlakem; nervózně sledují každou zprávu o nové epidemii, odškrtávají v kalendáři každou další chřipkovou sezónu. Závod se smrtí se běží dál.
Zdorj: https://denikn.cz/284730/spanelska-chri ... h/?ref=tit
- Co si myslíme, není názor, ale mínění.
- Abychom mohli mít názor, musíme mít argumenty.
- Argument je důkaz, doklad.
- Diskuze je výměna argumentů.
- Cílem výměny je rozebrat věc z více úhlů pohledu, ne vyhrát.
- Abychom mohli mít názor, musíme mít argumenty.
- Argument je důkaz, doklad.
- Diskuze je výměna argumentů.
- Cílem výměny je rozebrat věc z více úhlů pohledu, ne vyhrát.
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
Josefe 116
Ozon je vysoce nestabilní plyn - rozpadá se při teplotě kolem dvaceti stupňů a běžném tlaku cca 45 minut (proto také je nutno využít generátor na místě, nikoli předem vyrobený ozon), takže netřeba odvětrávat, jen je potřeba místnost nechat dostatečně dlouho prázdnou - u nás jsme vyřešili takto: v jedné ze vstupních místností do domu jsme postavili infrasaunu s tím, že bude-li nutno, pak tato kabina lze využít jako dekontaminační prostor plus máme v domě rekuperaci, s tím ti ale moc neporadím, to je doména mého muže a ten mi řekl, že umí odvětrávat, víc jsem po tom nepátrala
Ozon je vysoce nestabilní plyn - rozpadá se při teplotě kolem dvaceti stupňů a běžném tlaku cca 45 minut (proto také je nutno využít generátor na místě, nikoli předem vyrobený ozon), takže netřeba odvětrávat, jen je potřeba místnost nechat dostatečně dlouho prázdnou - u nás jsme vyřešili takto: v jedné ze vstupních místností do domu jsme postavili infrasaunu s tím, že bude-li nutno, pak tato kabina lze využít jako dekontaminační prostor plus máme v domě rekuperaci, s tím ti ale moc neporadím, to je doména mého muže a ten mi řekl, že umí odvětrávat, víc jsem po tom nepátrala
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
No a jaky typ oznoveho generatoru mate ? Dejte link nqa prodejce.
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
Linky nedávám, stačí zadat do googlu a najít nejvhodnější pro vaše potřeby, každý je máme jiné - velikost ošetřovaných prostor, další využití přístroje a podobně. Hledej typ, co bude mít integrovanou UV lampu (myslím, že takových je většina)
-
tygrsdrakem
- VIP
- Příspěvky: 579
- Registrován: 01.06.2013 18:23
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
Jak to máte s prací? Když člověk rozumně omezí cestování a nepoleze zbytečně mezi lidi, tak se to riziko asi dá dost snížit. Ale do práce se chodit musí. Od kdy vy se rozhodnete radši do práce nejít? (Záleží taky samozřejmě co kdo dělá...)
„Naši experti tam provedli pár vrtů, a zjistili, že je tam ohrožena demokracie."
-
Bill Masen
- Editor
- Příspěvky: 3752
- Registrován: 08.02.2015 16:49
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
Hodit se marod? Ono tohle asi tak nějak vyplyne samo. Nejdřív přijdou na řadu školy a pak zaměstnání. Ty školy jsou větší riziko. Přesvědčit dítě teď, aby ve škole před obědem použilo desinfekční gel, není jednoduchý.
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
No školákům určitě nebudou vadit prázdniny.
Ostatně soudím, že Evropská unie musí být zrušena.
Koniáš
Koniáš
-
Everthinggotothehell
- Příspěvky: 31
- Registrován: 30.01.2020 13:15
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
Zdravim, mam dotaz, kdyz vezmeme v potaz ze virus napada hlavne plice (dychaci ustroji) jaka muze byt prevence (Imunita), nebo podpora lecby? Teoreticky jako napomoc, podpora muze byt kyslik, prasky erdomed (tvorba imunoglobulinu, pohyblivost rasenek), posilovat imunitu? Asi a doufam ze to nedopadne jako v Cine, ale lepsi pripraven. 
Jak se chovat v případě rozšíření virové nákazy
Zde jsem si dovolil krátký nástin modelové situace, uvítám další názory a připomínky
Z hlediska počtu obyvatel zvolena nejpočetnější skupina :
Místo: městská zástavba, obytný dům s více byty (panelák, činžák)
Doba: více jak 14 dní po silném rozšíření virové nákazy, domácí zásoby potravin a balené vody spotřebovány, výrobní podniky většinou nepracují, omezeně fungují nákupní centra, s výpadky funguje zásobování vodou a elektřinou
Účastník: poučený čtenář rozpadu, vybavený základními ochrannými pomůckami (rukavice, respirátor, jednorázový oděv, brýle, dezinfekce, ...)
Jelikož musím vyrazit ven, vystát frontu na základní potraviny a balenou vodu, začínám se připravovat.
Navlékám rukavice, oblékám přes oblečení jednorázový oblek pro lakýrníky, nasazuji brýle a respirátor.
Zařazuji se do dlouhé fronty a trpělivě stojím v davu ...
Do batohu balím potraviny, balenou vodu a vyrážím zpět domů.
Na chodbě přede dveřmi se rozhlédnu, jestli není v dohledu chrchlající soused, odemknu a sahám do předsíně za dveře pro jeden rozprašovač s roztokem sava, druhý s alkoholem a igelitové pytle, zůstávám stále na chodbě.
Postříkám si rukavice savem, pokud mám sava dost, postříkám i nákup, postříkám vnější kliku dveří.
Vezmu alkohol v rozprašovači a postříkám si na obličeji nasazený respirátor a brýle.
Nákup dám i s batohem do neprodyšného pytle.
Postříkám vzájemně mezi sebou obě nádobky s dezinfekcí.
Sundám jednorázový oděv+návleky a dám ho do igelitového pytle.
Sundám brýle, respirátor a rukavice, vše neprodyšně zabalím.
Postříkám si ruce alkoholem.
Otevírám dveře, procházím na balkon a zde, nejlépe na 48 hod vše odkládám.
Jdu si omýt ruce a obličej mýdlem.
Jelikož vím, že virová nákaza není radioaktivní spad a tudíž mimo hostitele je během několika hodin inaktivní, nemusím provádět dodatečné odmořování kontaminovaných věcí.
Po 48 hodinách mohu potraviny, vodu i ochranné pomůcky vybalit a používat.
Z hlediska počtu obyvatel zvolena nejpočetnější skupina :
Místo: městská zástavba, obytný dům s více byty (panelák, činžák)
Doba: více jak 14 dní po silném rozšíření virové nákazy, domácí zásoby potravin a balené vody spotřebovány, výrobní podniky většinou nepracují, omezeně fungují nákupní centra, s výpadky funguje zásobování vodou a elektřinou
Účastník: poučený čtenář rozpadu, vybavený základními ochrannými pomůckami (rukavice, respirátor, jednorázový oděv, brýle, dezinfekce, ...)
Jelikož musím vyrazit ven, vystát frontu na základní potraviny a balenou vodu, začínám se připravovat.
Navlékám rukavice, oblékám přes oblečení jednorázový oblek pro lakýrníky, nasazuji brýle a respirátor.
Zařazuji se do dlouhé fronty a trpělivě stojím v davu ...
Do batohu balím potraviny, balenou vodu a vyrážím zpět domů.
Na chodbě přede dveřmi se rozhlédnu, jestli není v dohledu chrchlající soused, odemknu a sahám do předsíně za dveře pro jeden rozprašovač s roztokem sava, druhý s alkoholem a igelitové pytle, zůstávám stále na chodbě.
Postříkám si rukavice savem, pokud mám sava dost, postříkám i nákup, postříkám vnější kliku dveří.
Vezmu alkohol v rozprašovači a postříkám si na obličeji nasazený respirátor a brýle.
Nákup dám i s batohem do neprodyšného pytle.
Postříkám vzájemně mezi sebou obě nádobky s dezinfekcí.
Sundám jednorázový oděv+návleky a dám ho do igelitového pytle.
Sundám brýle, respirátor a rukavice, vše neprodyšně zabalím.
Postříkám si ruce alkoholem.
Otevírám dveře, procházím na balkon a zde, nejlépe na 48 hod vše odkládám.
Jdu si omýt ruce a obličej mýdlem.
Jelikož vím, že virová nákaza není radioaktivní spad a tudíž mimo hostitele je během několika hodin inaktivní, nemusím provádět dodatečné odmořování kontaminovaných věcí.
Po 48 hodinách mohu potraviny, vodu i ochranné pomůcky vybalit a používat.
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
Já osobně do sebe peru zeleninu a ovoce, piju hodně vody + v práci ráno chlastám šípkový čaj. Z doplňků stravy vitamín C, zinek, B-komplex na snížení únavy, držím se v klidu a psychické pohodě, nestresuju se a taky jsem před týdnem začal z každodenním otužováním. Pohyb mám ve fitku 3x týdně už delší dobu. U mě má chřipka celkem krátký a mírný průběh, takže tak nějak věřím, že i kdybych se nakazil, můj už tak dost silný imunitní systém, navíc teď ještě notně posílený výše zmíněným, koronavirus sejme.
"Je lepší mluvit s chytrým člověkem o něčem hloupém než s hlupákem o něčem chytrém" - Jan Werich
Re: Jak se chovat v případě rozšíření virové nákazy
A to vám řekl kdo ?vrabi píše:... a tudíž mimo hostitele je během několika hodin inaktivní, nemusím provádět dodatečné odmořování kontaminovaných věcí.
Na nerezovém povrchu:
Při 4 °C virus přetrvával až 28 dní a nejpomalejší inaktivace byla při 20% relativní vlhkosti. Inaktivace byla rychlejší při 20 ° C než při 4 ° C při všech úrovních vlhkosti; viry přetrvávaly 5 až 28 dní a nejpomalejší inaktivace nastala při nízké RH. Oba viry byly inaktivovány rychleji při 40 ° C než při 20 ° C.
Zdroj: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2863430/
-
Respirateur
- Příspěvky: 142
- Registrován: 31.01.2020 10:11
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
Vzpomněl jsem si na docela staré antivirotikum Amantadin. Ještě dnes se dodává v obchodním názvu Viregyt. Bohužel jen na předpis. Mj. je i účinný na parkinsona. V časopisu Téčko někdy z roku 1984 byl o této jednoduché molekule článek. Poprve byl nalezen v úsadách plynového potrubí pro přepravu zemního plynu. Od té doby se patrně jeho výroba syntetizuje z medicinální ropy.
počtení o tom zde: https://mediately.co/cz/drugs/R3TtQyj29 ... da-tobolka
počtení o tom zde: https://mediately.co/cz/drugs/R3TtQyj29 ... da-tobolka
„Člověk, na nějž nadávají blbci, je hoden důvěry.“
Jean Paul Sartre
Jean Paul Sartre
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
S antivirotiky bych byl opatrný. Do jejich užívání bych se bez doporučení lékaře osobně nepouštěl. Někde jsem v souvislosti s koronavirem dokonce i četl, že svévolné užívání nějakých domácích zbytků může naopak průběh nemoci klidně ještě i zhoršit.
"Je lepší mluvit s chytrým člověkem o něčem hloupém než s hlupákem o něčem chytrém" - Jan Werich
Re: Epidemie, pandemie, co dělat a co nedělat
PeFi: děkuji za info, článek jsem přelouskal seč mi má znalost angličtiny dovolila
Z článku jsem si odnesl toto:
při 4 st. na nerezu koronavir vydrží 5-28 dní
při 20 st. a 50% RH je za tři dny po něm, toto se dá bez větších problémů dodržet
při 40 st. s vyjímkou vlhkosti pod 20% dochází k inaktivaci v řádu hodin
Pokud jsem si to špatně přeložil prosím o opravu.
Takže igelitový pytel s rozprášeným vodním roztokem sava, dostatečná teplota +48-72 hod čekání by mělo stačit.
Z článku jsem si odnesl toto:
při 4 st. na nerezu koronavir vydrží 5-28 dní
při 20 st. a 50% RH je za tři dny po něm, toto se dá bez větších problémů dodržet
při 40 st. s vyjímkou vlhkosti pod 20% dochází k inaktivaci v řádu hodin
Pokud jsem si to špatně přeložil prosím o opravu.
Takže igelitový pytel s rozprášeným vodním roztokem sava, dostatečná teplota +48-72 hod čekání by mělo stačit.