V roce 25 vyšla u nás v médiích zpráva že občané naší země prodělali v minulých letech nejhorší propad reálných příjmů. Šlo o celých deset procent, což byla naprosto nejhorší hodnota z celé EU. Mnozí lidé na to nadávali a někteří tvrdili že za to mohou ceny energií které u nás byly jedny z nejvyšších v EU. Toto je jedna z částí skládačky na kterou se dnes podíváme.
Z hlediska nákladů a příjmů firem si musíme uvědomit, že firma může svoji produkci prodávat za cenu která je konkurence schopná na trhu s tím, že existuje určitá optimální úroveň kde je dosaženo nejlepšího poměru mezi počtem prodaných výrobků či služeb a dosaženého zisku. Jedná se o takzvanou cenovou hladinu konkurenceschopnosti. Tato cenová hladina znamená že za svoji produkci můžete reálně dostat určitou sumu peněz, ze které musíte pokrýt veškeré náklady a mít zisk ze kterého financujete svůj budoucí rozvoj. Tato cenová hladina je určena náklady ostatních firem na trhu. A to ať trhu regionálního, či světového.
A teď se podíváme na strukturu nákladů firmy vůči cenové hladině konkurenceschopnosti při různém nastavení.
Poté dochází ke zvýšení cen energií. Cenová hladina konkurenceschopnosti zůstala stejná, ostatní náklady též. Firma tak platí zvýšené náklady na energie ze svého zisku, který tak poklesl.
Vzápětí přichází druhá rána, došlo k prosazení tužších regulací, je vyžadováno daleko víc reportů, podrobnějších a nákladnějších. Cenová hladina konkurenceschopnosti je pořád stejná, firma to opět platí ze svého zisku který se tak povážlivě zmenšil.
Jenže zvýšení cen energií a ostatních služeb znamená zvýšení nákladů pro běžné občany, pracovníky firem, kteří se tak zcela oprávněně dožadují zvýšení svých platů. Neboť pracují stále stejně, jejich produktivita je stejná či vyšší, zatímco reálná hodnota jejich platů poklesla. Odvádějí tak stejně či více práce za méně muziky. A co se stane pokud firma zvýší (příliš) výplaty? Suma všech zvýšených nákladů na energie, regulace, mzdy sečtená s ostatními náklady přesáhne cenovou hladinu konkurenceschopnosti. Firma aby pokryla zvýšené náklady by musela zvednout ceny svých výrobků a služeb. Což však nemůže udělat, neboť by byla moc drahá, nekonkurenceschopná. Své výrobky a služby by neprodala. Výsledkem je to, že firma buď musí držet nízké platy aby udržela náklady pod cenovou hladinou konkurenceschopnosti a nebo pokud musí platy zvýšit bude nějakou dobu, než dojde k vyčerpání zisku z minulé doby či změně podmínek vyrábět se ztrátou.
V této situaci může dojít k tomu, že pokud bude stát považovat výrobu za důležitou může firmě část nákladů dotovat, čímž uměle sníží náklady firmy tak, že se dostane pod cenovou hladinu konkurenceschopnosti. Což je jev, který někdy vlády států používají v rámci ekonomické likvidace svých konkurentů.
V této situaci pokud budete chtít firmy a výrobu zachovat je jedním ze způsobů snížení nákladů firem snížením nákladů na regulace (menší papírování=menší náklady) a nebo snížením cen energií (změna daní, změna způsobu výpočtu ceny elektřiny - závěrná cena vs průměr, případně snížením daní, což však s sebou nese riziko výpadku příjmů na příjmové straně státního rozpočtu.
V praxi bývá snaha podnikatelům ulevit snížením cen energií jedním z účinných opatření, které však naráží na odpor těch kteří na tomto stavu vydělávají. Prvně probereme drahou elektřinu a poté přehnané regulace.
Na drahé elektřině vydělávají majitelé elektráren s malými provozními náklady prodávající svoji produkci za vysokou závěrnou cenu, kdy rozdíl mezi provozními náklady a závěrnou cenou je jejich ziskem. Který může být i násobkem nákladů. Majitelé těchto zdrojů proto lobbují za zachování stávajícího stavu na kterém vydělávají a který jim přináší pohádkové zisky. A jelikož bývají tito majitelé v mnoha případech sponzory volebních kampaní kruh se uzavírá. Sponzorující majitel chce vydělávat, politik chce být znovu zvolen ve volbách. Na což potřebuje peníze na volební kampaň. Které mu ve své podstatě zaplatí občan volič i nevolič ve vysokých cenách energií kdy část z těchto zisků jde na volební kampaň a na lobbing s cílem zachovat stávající stav kdy na tom majitel zdroje vydělá a politik zůstane u moci.
Pokud nastanou takové podmínky že se výroba elektřiny v takovémto zdroji stane prodělečnou bývá výroba velmi rychle ukončena s tím, že se majitel musí chovat s péčí řádného hospodáře, kdy pokud je zájem na zachování výroby elektřiny v tomto zdroji musí být jeho provoz dotován, tudíž placen z daní nás všech.
Příčinou této cenové nedostatečnosti bývá leckdy tuhá regulace, kdy je na splnění regulatorních nákladů nutné vynakládat veliké náklady. Tyto náklady na regulace musí firma platit z vydělaných peněz svým pracovníkům či jiným firmám které tuto agendu zpracovávají, prosazují a uvádějí do praxe. Což leckdy obtěžuje běžné pracovníky a snižuje to jejich efektivitu.
Peníze vynaložené na tyto regulace jsou příjmy firem tuto agendu zpracovávajících, které z nich mají zisk. Proto v jejích očích platí přímá úměra "čím více regulací, tím větší zisk". Proto tyto regulatorní firmy lobbují za co největší míru regulací, neboť tato agenda je zdrojem jejich zisků.
Pokud je míra regulace příliš vysoká je tím podražena ekonomická aktivita firem, mají příliš vysoké náklady a nekonkurenceschopné ceny. Dostávají se tak do ztráty a pokud je zájem na zachování výroby musí stát poskytnout dotace na regulaci. Tyto dotace nakonec skončí v kapse regulatorní firmy, leckdy schopné lobbingu i sponzoringu. Kruh se tak uzavírá, dotace (peníze z daní, tudíž nás všech) tak končí v kapsách vyvolených. Zatímco stát a běžní občané chudnou a platí stále více.
