Strava na 35 dní pochodu

[Tina]

Bezhlavý, klobouk dolů.
V polovině září jsem byla u našich na malé chatě, v lese, bez vody, topila jsem dřevem. A právě jak byly ty deště a byla jsem zalezlá v chatce (a byla jsem ráda, že jsem zalezlá), tak jsem si říkala, jak jsme zhýčkaní a zpohodlnělí. Že bych v tomhle nechtěla spát někde venku pod širákem. To jsem netušila, že si pak tady přečtu tvoje povídání právě z tohoto období.

Při tom čtení si člověk uvědomuje, jak málo stačí k tomu, aby se sloupla ta civlizační slupka, na kterou jsme zvyklí a jsme v háji. Stačí, aby došly potraviny, nikde ti nikdo nezalije ten čaj a polívku, naopak, támhle pobuda ti sežere švestky a jablka před nosem a jsi bez jídla. Myslím, že po dvou měsících takového pobytu v horách by i tvrďáci padali jak hrušky. A zimu by spousta lidí nepřežilo.

Koukám na ten tvůj soupis potravin, máš tam samé relativné lehké věci. Je překvapující, že to dohromady dalo 25kg.
Měl jsi hlad, při těch svých přídělech, nebo to stačilo? Nechci si ani představovat takovýto přesun s potravinama pro rodinu např s dvěma dětmi, to je neunositelné...

A co psychika, jak ti bylo bez lidí?

[Terminated Account]

Dobrá práce chlape. Jsem nesmírně rád za každého diskutéra, který dokáže "kecy" převést na činy. Tento tvůj výlet rozhodně nepatří k všedním záležitostem, nebo běžným vandrům. Díky za praktickou ukázku staré pravdy, že pravý dobrodruh nemusí jet za dobrodružstvím na druhý konec světa - pravý dobrodruh si najde dobrodružství za barákem.

Předpokládám, že hlavním cílem bylo překonat určitou vzdálenost v jasně ohraničeném čase, protože denní trasy cca 30km v průměru na těžko bez oddychových dnů rozhodně nepatří k bezstarostnému potulování přírodou. Každý kdo jen ve skrytu duše uvažuje, že by se ve zlých časech uchýlil "na cestu" nebo "do lesa", by si měl něco podobného zkusit na vlastní kůži. Všichni ostatní, kteří chtějí bránit svoje nasyslené zázemí také, aby věděli čemu budou případně čelit.

[Sokolkomunista]

Taktiez ako to hovorite vy "smekám"
Ale mam jeden dotaz.
"Odpočívám v hostinci v Malé Úpě u piva a čaje, rozkládám své věci kolem neuvěřitelně rozpáleného krbu, v němž plápolají velká polena, a během pár desítek minut mám vše dokonale suché včetně bot."
Nebal si sa, ze sa ti zrazia? Tiez som raz potreboval na rychlo ususit veci a topanky sa mi riadne zbehli, snad aj par cisel...

[jaromir]

Bezhlavy »
Pěkné! jistě to nebila první delší cesta co si šel.?
a sušené maso vlastní výroby?? rád se dozvím víc.

Jak to tak čtu, tak ti ve výbavě chyběl jeden důležitý prvek: pořádný špagát aby sis všechno co se dá zapomenout nebo ztratit mohl přivázat k báglu. Podle toho co popisuješ si půlku výbavy po cestě poztrácel. (přiznávám, že z toho mám i já největší strach)

Přiznám se některé věci mám napevno "přivázané" třeba otvírák konzerv sem pravidelně ztrácel...
u dalších důležitých věcí je nutné mít za ně náhradu.
na vaření mít aspoň dvě nádoby i v čutoře z nouze uvaříš. (myšleno dvě kovové nádoby)
i druhý nůž není k zahození i blbá rybička v záloze je lepší než nic!

Předpokládám, že alkohol a tabák nebyl asi nejlepší nápad na cestu. Alkohol docela znavuje. Kolik si toho odhadem prochlastal? Zkus ještě popsat jak by asi vypadala cesta v případě že by nefungovali žádné obchody, tekoucí voda a žádné vyhřáté placené noclehy. Asi dost blbě, co?

Alkohol znavuje to jo. ale pivo jakožto "tekutý chléb" v rozumné míře spíše pomůže při zátěži.Tabák není špatný pro morálku.
A jak by vypadala cesta bez civilizace - rozhodně by se zkrátil počet km. co je člověk schopen urazit za daný čas.A zároveň prodloužila celá cesta.
musí se řešit kde vzít vodu a jít za ní. po několika dnech se musí prostě zastavit a utábořit se,najít vhodné místo.
aby třeba uschly věci. v klidu se uvařilo udělalo přístřeší aby se člověk v klidu vyspal a uschnul.

Sokolkomunista »
Předpokládám že to autor v tu chvíli neřešil.
Ono po tak velké zátěži se ti scvrkne myšlení jen na základní potřeby. Jako jídlo, teplo, spánek.

[Centurion]

Spousta cenných informací. http://cestovanie.sme.sk/c/6990286/pres ... vnici.html

[Bezhlavy]

Ahoj Rozpade!

Děkuji všem za reakce a zároveň se omlouvám, že jsem je nechal tak dlouhou dobu bez odpovědi. Různé subjektivní i objektivní důvody mi překážely, abych sepsal ono slíbené závěrečné shrnutí svého putování. No, a taky to, přiznávám se bez mučení, že jsem na to byl trochu líný. Promiňte!

Jaká byly moje motivace a co bylo cílem?

Ve shodě s obsahem tohoto fóra prostě simulovat situaci, kdy by bylo třeba prchat po svých někam pryč. Žiju už dlouhá léta v hlavním městě a v případě kníku bych považoval za bláhovost zde zůstávat déle, než by bylo nutné. Nebyl to zdaleka můj první delší pochod, ale při všech minulých jsem si vždy v průběhu túry dával nejméně dva dny oraz, regeneroval se a nabíral síly k pokračování. Chtěl jsem znova vyzkoušet meze svých možností a přesvědčit se, jestli "na to furt ještě mám". Kvůli nepřízni počasí a do určité míry i podcenění výbavy to bylo těžší, než jsem původně čekal, ale věděl jsem, že to moje nohy zvládnou, pokud by se nepřihodil nějaký větší malér, neboli úraz. Ujít i ve vysokohorském terénu po cestách či pěšinkách(!) dlouhodobě denně zhruba 35 km není pro mne velký problém po fyzické stránce. O něco horší je to s psychikou, pakliže mi příroda začne "házet klacky pod nohy". Největší mezery, jak se však ukázalo, mám v udržování si kázně v denních přídělech stravy. Jedním z hlavních cílů bylo vystačit si s tím, co jsem si nesl s sebou a potraviny po cestě nedokupovat. Každé své selhání v tomto ohledu jsem zapsal do zde vystaveného "deníku". Ve zdrženlivosti konzumace cukrových pokroutek jako zdroji energie jsem tedy vybouchl, pohořel. Rovněž tak v konzumaci piva a tabáku. Obojí jsem si dopřával především v obtížných chvílích, kdy jsem byl v pokušení to zabalit. Normálně se sladkou tyčinkou odměňuju, když třeba vystoupám na nějaký vrchol. Při loňském marši jsem se jimi naopak utěšoval a používal je jako určitou vzpruhu, pokud se zrovna něco sralo, nebo zvoral-li jsem cosi já sám.

Zvládnout denně normu 30-35 km pochodem závisí nejen na zátěži na zádech, na obtížnosti terénu a rozmarech počasí, ale i na ročním období. V září se už poměrně brzy stmívá. Ne že by se nedalo chodit i potmě, ale člověk tak riskuje bloudění a hlavně se v neznámém prostředí obtížněji hledají vhodná místa k noclehu. Od mých raných toulek Karpatami mi jaksi přešlo do krve vždy si na noc najít nějaký přístřešek, nebo ho aspoň mít v blízkém dosahu, uložím-li se ke spánku v lese. Svedu si zbudovat provizorní přístřešek vlastní, ale to jednak zabere určitý čas, a pak se to opět se o dost hůře zvládne za tmy. Stan je dobrá věc, jsou-li přítomny choulostivější dámy či malá děcka, jinak ho záměrně používat z "programových" důvodů odmítám. Onoho loňského září, když jsem si pro tmu vybral nevalné místo k noclehu, nebo se i dvakrát z nouze a obav před deštěm uchýlil do horské chaty, vždy jsem následující ráno po nejvýš několika málo kilometrech chůze narazil na fajn místo, kde se dalo přespat lépe, respektive nebylo nutné za ubytování platit. Jenže potmě bych ono příhodné místo dost možná vůbec neviděl, nenašel, že ano?

Jednou z věcí, které jsem podcenil, bylo počasí. Doufal jsem v babí léto a místo toho se dočkal sychravého, nevlídného podzimu. Stejně jsem však měl vlastně štěstí, neb ty nejhorší a nejvytrvalejší lijavce mě potkaly v Liberci, kde jsem měl zrovna možnost přespat a odpočinout si na půl dne u známých, v Jizerkách při nouzovém nocování na posedu (ale zrovna tyhle hory mám rád natolik, že jim prominu cokoliv), pak v Orlických horách během dne a nakonec pod Kralickým Sněžníkem, kde jsem se rozhodl na noc ubytovat v horské chatě. Jinak to byly, pokud mě paměť neklame, spíš takové vlezlé, vytrvalejší deštíky, v nichž člověk spíš prochladne, než že by byl promočený úplně durch až na kost. Avšak i tyto mírné, setrvalé deště stačily k tomu, aby se rozdělání si ohně a uvaření jídla stalo kvůli veskrze mokrému dřevu v lesích zdlouhavější a komplikovanější. Přesně z tohoto důvodu jsem si sem tam nechal zalévat polévku vařící vodou v různých hospodách, chatách a bufetech po cestě – abych tak ušetřil trochu času. A samozřejmě tam milerád strávil pár chvil i proto, abych se ohřál a měl možnost usušit si své věci. Obojí se jistě dalo zvládnou čistě po zálesácku, jen by to ohrozilo denní normu pochodu, a nebo bych musel něco ubrat na hodinách vyměřených pro spánek a odpočinek.

Ztracené pítko od čutory bylo způsobeno jedním z takovýchto nezdařených pokusů o rychlé rozdělání ohně z mokrého dřeva na německé straně hranic. Gruntovy výtky k mým cestovním ztrátám jsou na místě, ale přiznám se, že nehledě k příležitostné konzumaci alkoholu jsem člověk poměrně roztržitý. Pokud někde na chvíli usednu, či rovnou přenocuju, skoro pokaždé se při odchodu rozhlížím, co mi "vypadlo" z rukou a nechal jsem kde ležet, ale ne vždy se podaří vše zachránit. Větrem na hřebenu odvátá pláštěnka na batoh byla má blbost, navíc byla zapůjčená a já mám s tímhle vercajkem prakticky nulovou zkušenost. Zapomenutá zapnutá baterka v turistickém přístřešku by byla hodně zlá ztráta, ale němečtí junáci byli pohotoví a mysleli v tu chvíli za mě. Při kratších svých vandrech si někdy náhodou a někdy naopak zcela záměrně opomenu vzít něco důležitého z výbavy a snažím se to pak po cestě nahradit improvizovaně jinak, jako trénink toho, jak tyhle možné ztráty zvládat.

Trasu pochodu jsem plánoval dost narychlo, balil se a odjížděl zrovna tak. Přecenění sebe v tom, kolik jsem schopen vůbec unést, byl jeden z mých největších omylů. První dva dny byly v tomhle ohledu hodně krušné. Ono se zřejmě dá ujít jednorázově 50km třeba i se 40kg i větší zátěží a pak se zhroutit k zemi, ale pokud víte, že máte před sebou několik stovek kilometrů, je potřeba si své síly rozložit. V mém případě batoh má být těžký zhruba tak, abych si ho zvládl jednou rukou zlehka hodit na záda a nerozhodilo to přitom moji stabilitu. Jakmile si musím pomáhat tím, že si batoh položím na nějaké vyvýšené místo, přičupnu, navlékám oba popruhy a pak vstávám, je to pro mne příliš a dlouhodobě se to unést nedá. Dobré je samozřejmě vyzkoušet si, co se mnou daná zátěž udělá při stoupaní – k tomu stačí několikapatrový dům a pár pokusných výšlapů po schodech do nejvyššího patra. Každý jedinec snese dlouhodobě jinou zátěž, přičemž ale platí, že každý má jakýsi svůj limit, který je pro něj pohodlný či ještě zvládnutelný, avšak stačí jeden či dva blbé kilogramy navíc, při nichž už bude citelně více vyčerpaný. Lze samozřejmě trénovat a svoji mezní zátěž o určitou váhu zvýšit. V mém případě cca 17kg představuje zátěž, která mě skoro nijak neomezuje, ani neunavuje. Cokoliv nad dvacet kilogramů už bývá pro mne na delší pochody docela trápení. Loni jsem tedy vyjel s pětadvaceti kilogramy, přičemž, pokud dobře počítám, větší polovinu z toho tvořily potraviny. Já si to však nerozpočítal podle nějakých denních přídělů a potřebných kalorií jako Pavlíček, jen to prostě odhadnul. Nebyla pak jiná, rozumnější možnost než druhý den v lese vysypat kilogram ovesných vloček a následně se zbavit barterem i špeku, který jsem vlastně ani nepotřeboval.

Tina se ptala, jestli jsem měl hlad. První půlku cesty ne, to jsem jedl i třikrát denně, abych odlehčil svůj náklad, ale zhruba od Liberce jsem už podle zbylých svých zásobách seznal, že se musím omezit na jednu pořádnou, vrchovatou porci teplého jídla denně. Skopové maso pro své výrazné aroma nechutná každému, skopové tučné dokonce asi málokomu. Druhou část cesty jsem jedl kromě pár sladkostí a zřídkakdy natrhaného ovoce (na mé cestě prostě skoro žádné ovocné stromy nerostly, dohromady jsem si za celou dobu cosi natrhal 4-5x) už jenom skopové vývary s nudlemi či kuskusem. Tohle jedno jídlo denně jsem si dělal, když k tomu byly příhodné podmínky, a nebo když už jsem cítil velkou únavu. Příliv energie nasycením prázdného žaludku byl pak pokaždé citelný. Jo, měl jsem hlad, i když bezpochyby jsou i horší druhy hladu, než jaký jsem pocítil já. Koukal jsem mimoděk i do odpadkových košů po cestě a bylo mi líto, pokud jsem v nich spatřil nějaké vyhozené jídlo. Kdybych už neměl vůbec žádné zásoby, dost možná bych se v nich i přehraboval, jídlo hledal a nepohrdl jím, tak jak to dělají bezdomovci. Při návštěvě supermarketu v Děčíně jsem si připadal jako v nějakém pohádkovém zámku a hltal ty přecpané regály kolem očima i frňákem. I před touto svou zkušeností jsem málokdy vyhodil nějaké potraviny jen tak. Tahle cesta mě v přesvědčení, že vyhazovat jakékoliv jídlo, není-li viditelně zkažené, je hrozný hřích, jen utvrdila. Možná už se někdy teď trochu zapomínám, protože hlady netrpím, ale snažím se vždy dojíst jakoukoli svou porci, včetně toho, co mi třeba nechutná. Stále se dívám s nelibostí na ty, kteří své jídlo vyhazují. Oni to neví! Nikdy asi nepoznali, jaké to je mít hlad...

Na pochod jsem vyrážel zhruba se čtyřkilovou podváhou oproti svému normálu, na samém konci jsem tak byl hubenější o deset kilo. Během pár dnů jsem to nabral zpět. Potřebu potravy by šlo částečně vyřešit sběrem hub a lesních plodů, nebo třeba i lovem. Tohle všechno však zabere nějaký čas a denní světlo je opět do jisté míry limitujícím faktorem. K mladě srně jsem se v průběhu cesty jednou dokázal přiblížit krok po kroku i s batohem na zádech na zhruba 30m tak, že jsem "zkameněl", jakmile zvedla hlavu. Dostal bych se k ní asi i blíže, ale nevšiml jsem si druhé, skryté poblíž, která mě odhalila, a pláchly mi tak obě. V poznávání rozmanitých jedlých planých rostlin mám však velké rezervy, které se snažím od letoška postupně dohánět. Jeden kamarád příležitostně zkouší konzumovat hmyz. K tomu mám zatím jaksi odpor. Zatím!

Pokud jde o to, zda mi chyběli lidé, tak bych řekl, že vcelku ani nechyběli, protože jsem jednak na podobné samostatné pochody docela zvyklý a pak jsem taky nekráčel žádnou pustinou, kde bych za den nenarazil ani na jednu živou duši. Bylo by asi radostnější jít s někým, ale ne s každým se lze dlouho snést. Nabízel jsem pár kamarádům, jestli se nechtějí připojit aspoň na kousek cesty, ale nikdo se k tomu nakonec neodhodlal. Můj průchod Libercem se časově shodoval s pobytem jedné mně blízké osoby, která tam v tu dobu pobývala. Věděl jsem o tom předem a hodně jsem stál o to se s ní potkat. Dotyčná osoba měla pevně daný svůj odjezd a v jednu chvíli to vypadalo, že jí už nestihnu. To byl jeden z momentů, který mi psychiku rozhodil hodně, a nakonec se mi krátké shledání se s ní povedlo doslova jen o vlásek. Některá setkání s neznámými lidmi byla doslova balzámem. Na servírku v na první pohled nóbl horské chatě na Červenohorském sedle, která mi, vymrzlému udělala bez řečí čaj do půllitru a přidala k tomu svůj vlastní med hned tak nezapomenu. Stejně tak na některé další náhodné známosti.

Prosba o zhotovení teplého čaje do půllitru byla ostatně mým oblíbeným testem vstřícnosti obsluhy většiny z horských chat, do nichž jsem cestou zaskočil. Například ale ve Špindlu mě o tohle pokusit se ani nenapadlo, když jsem zjistil, jaký je to typ podniku. Tam jsem prostě jen chvíli oddechoval pod stříškou venku. Někde byli vybaveni velkými porcelánovými hrnky a tam, kde nikoli, byli zpravidla ochotní vyjít mé libůstce vstříc a zalít mi i klasický pivní půllitrák. Odmítnut jsem byl jen jednou jedinkrát. Když jsem měl zálusk i na horkou polívku, musel jsem si volky nevolky dát i to pivo (neříkám, že nerad!), jelikož vrazit někam a říct: „Udělejte mi, prosím, čaj do půllitru a k tomu ještě zalijte horkou vodu tady tenhle ešus.“ by mi přišlo až příliž drzé a vlastně pochybuju, že by to vůbec prošlo. Podotýkám, že jsem se až na jednu dvě výjimky se svým kompletním plánem a cílem, který jsem realizoval nikomu po cestě nesvěřoval. Zeptal-li se kdo, tak jsem jen prostě vandroval odněkud někam.

K otázkám a podnětům achopsalisty a jaromira. K žádnému zvláštnímu moudru jsem se tedy nedopracoval, jen k tomu, že je stále co na sobě zlepšovat a umím a znám vlastně úplný prd. Má-li člověk nějaký pevně stanovený cíl a zároveň i dobrou motivaci ho dosáhnout, tělo i psychika se tomu přizpůsobí. O dost horší by bylo utíkat a nevědět přesně kam, ani za čím. Pevně věřím že se něco podobného dá zvládnout i bez hospod a podobných ústupků, aniž by to výrazně prodloužilo čas potřebný na cestu v tom odpočívání, táboření a hledání vody. Voda je u nás až na vzácné výjimky k nalezení skoro všude. Cesta i potřebný čas by se však zřejmě prodloužily o to, že by bylo nutno vyhýbat se hlavním tahům – silnicím i větším lesním cestám. Ale omezit se a zatnout zuby, dejme tomu, třeba na měsíc si dokážu docela dobře představit. Vlastně to mám v plánu letos v září znova vyzkoušet a tentokrát bez berliček v podobě teplých noclehů, ohřívání se a sušení u krbu, tak uvidíme. Nohy to vydržely bez problémů, byť chvílemi po cestě bolely nejvíc. Jsou už zvyklé, takže hned na druhý den po protnutí cílové pásky fungovaly jako by ani nic neproběhlo. Víc to loni odnesly záda, ale po pár dnech vzpamatovávání se dopadly taky bez následků. Souhlasím s těmi mladými Slováky, na rozhovor s nimiž je tu odkaz. Ono to odpovídá i starému moudru Miroslava Nevrlého a jeho hře na diamantové zdraví. Při podobných kratochvílích tělo prostě nemá čas na to, aby bylo nějak nemocné, pokud se člověk něčím třeba nepřiotráví apod. Aktivují se jeho skryté rezervy, regeneruje se rychleji a nějak se posiluje i imunita nebo jak to říct. V průběhu onoho dobrodružství (MacGyver má recht, přesně takhle jsem to vzhledem k obtížím vnímal) jsem se až na nějaké ty různé bolístky cítil daleko víc zdravěji než jindy uprostřed civilizace.

V tomhle smyslu není radno dopřávat si přespříliš alkoholu. Pavlíček před ním jasně varuje a doporučuje vystříhat se ho úplně. Utlumí sice receptory chladu, ale právě kvůli tomu se lze snadno dočkat i toho, že se člověk ráno vzbudí přinejmenším nachlazený. Skoro vždy mi téměř celé dopoledne trvalo, než jsem zatuhlé svaly na nohou rozchodil. K večeru se mi šlapalo skoro pokaždé nejlépe. Většinu cesty jsem šel jsem podle map, které visely na různých turistických rozcestích. Když dvakrát hrozilo, že žádný takový jen tak nepotkám, zapsal jsem si body vytyčené trasy na papír. Jinak jsem se snažil si co nejdelší úseky zapamatovat a podržet v hlavě. Chodí-li se po horách, lze nejvhodnější cestu, jak pokračovat, hledat tak nějak intuitivně, hřeben vás vede vlastně sám a za slušného počasí je i dobrý vizuální přehled na dlouho dopředu. Můj "intuitivní" způsob hledání cesty jen s buzolou byl občas zmaten tím, že nesouhlasilo turistické značení na mapách s reálným, a jednou či dvakrát mne blbě navedli místní, když mě poslali dál oklikou. Zase o tolik jsem si cestu neprodloužil a někdy to byla opravdu jen má vlastní chyba, ale štvalo mě, kdykoli se mi přihodil to, že kdybych věřil své paměti či intuici, vybral bych si zřejmě správně, ale nechal jsem se splést buďto lidmi, nebo mapami s neaktuálním turistickým značením čili omyl způsobilo podlehnutí vnějším vlivům.

Omlouvám se ještě jednou, že mi reakce trvala tak hrozně dlouho. Snad jsem se vyjádřil ke všem diskusním podnětům zde ve vláknu a na nic nezapomněl. Potkáte-li někde letos v září potácejícího se tůristu s dřevěnou násadou od koštěte, bude možná bezhlavy.

EDIT: Jedním z vedlejších cílů pochodu bylo poznávání těch míst republiky, kde jsem už několik let nebyl, či těch, která jsem nenavštívil nikdy. Považuji za dosti užitečné znát místa, kde se dá v klidu a suchu přespat. Asi se ze mě trochu stává tramp.

[Bezhlavy]

Ještě k návrhům zde ve vlákně na různá vozítka a dvojkoláky jako alternativě, jak toho pobrat s sebou pěšmo co nejvíce. Je potřeba si uvědomit, že ČR není step ani prérie, takže leckterými lesními či horskými úseky s vozíky prostě neprojedete, jsou na to příliš široké. Museli byste leda používat větších cest, kde by bylo riziko, že vás někdo o cenný náklad připraví, pochopitelně větší. To už tu i zaznělo. Za reálnou alternativou v jakémkoli ročním období bych si dovolil považovat klasické, bytelné dřevěné sáně a silného chlapa vybaveného postrojem na tahání. Záleželo by opět na váze nákladu a třeba při klesání z prudkého svahu by musel mít k sobě někoho dalšího, jelikož by se sám musel přesunout za sáně a naopak přibržďovat. Na kamení či cestách by to byl relativně hlučný dopravní prostředek, ale šlo by jej vylepšit třeba takhle:

http://rideandglide.eu/ (No, ten typ koleček bych použil jiný, tyhle jsou takové hodně silniční.)

[Hohepa]

Uf tahat v létě sáně ?
To je snad vtip. Zkoušel jsi třeba jen ze srandy tahat takové ty indiánský ?
Jako kluci na táboře jsme to zkoušeli . Děsná dřina oproti dvoukoláku.
Oproti vozíku o stejné šířce mají jen jedinou výhodu - z kopce samy brzdí, ale průchodnost terénem je mnohem horší.

Jejich jediné rozumné použití jsem viděl v dokumentu někde v horach gruzie kde je používali ke svážení sena z horských luk. Nahoru je táhl kůň prázdné a dolů naložené senem právě brzdili samy . Kolový vůz by toho koně zabil .

[Bezhlavy]

Právěže jsem to se sáněmi v létě nikdy nezkoušel, to jsem jen tak střílel od boku. Budou zřejmě méně stabilní a ta dřina jistě odvisne i na tom, nakolik jsou naloženy. Též jsem použil slovo "postroj", takže jsem nemyslel tahat je rukama. Psal jsem tu, že já sám unesu dlouhodobě na zádech maximálně kolem 20kg (spíš o něco méně), pokud se nemám rychle vyčerpat zejména při prudším stoupání. Jsou jinší borci, zvládnou víc! S tou průchodností terénem bude právě záležet na typu terénu. Mimochodem jsem ještě neviděl vozík stejně tak úzký jako sáňky. Třeba takový existuje. Co tak já chodívám po vlasti, tak u naloženého dvoukoláku by ti kolikrát na stezkách nezbylo, než ho vyložit, přenést prázdný vozík a znovu jej naložit. A to prosím mnohokrát - více než by se "líbilo" mně osobně.

Navíc jsem jako vážnější návrh postoval onen odkaz na upravené sáňky s kolečkama. Dokážu si představit i něco jako upravenou důchodcovskou tašku větších rozměrů na kolečkách, jakože batoh na zádech a zároveň i s kolečkáma. Ale asi mám moc bujnou fantazii.

[Hohepa]

Už to tu také bylo, zkus strejdu Gůgla , existuje několik variant batohů s kolečkama.
V těžkém terénu dáš na záda. Pokud je terén rovnější sundáš na kola nebo kolo (ta verze se mi líbila nejvíc) připneš zezadu na bederák a táhneš za sebou.
Ruce volné.

[Kocour]

Potíž je v tom, že i jenom do rovinatého, ale neupraveného terénu by bylo zapotřebí poměrně velkých kol. Ti američtí osadníci měli podle fotek kola vozíků skoro o výšce dospělého člověka. Zřejmě se původně vyráběla k povozům schopným projíždět neupraveným terénem, se kterými brázdili prérii jejich movitější kolegové.

Samozřejmě dneska by to chtělo nějakou odlehčenou variantu v podobě kol od bicyklu. Ale už to omezuje průchodnost terénem. Ideální by byla kola od historického bicyklu, ale v moderním duralovém provedení (možná se to někde dělá jako retro). Šířka vozíku je pak nezbytná daň za jeho stabilitu. Jakékoli batohy s přídavnými koly nemůžou nahradit opravdový vozík terénního provedení.

Pavlíček uvádí, že tažením na saních uveze člověk asi 2x víc nákladu, než by unesl na zádech. Čili kdybych pro běžný pohyb považoval za maximum 40 kg, tak na saních/vozíku by to mohlo být 80 kg. Nemá cenu používat vozík, když náklad uneseme, protože omezuje výběr cesty. Naopak, pokud potřebujeme najednou transportovat 80 kg, nemá smysl mít batoh s kolečky, protože tohle na zádech stejně neuneseme. Ovšem není na škodu, pokud bude náklad předbalený do jednoduchých pytlů s popruhy k nošení na zádech po částech. Znamenalo by to v těžkém terénu jít několikrát.

[Hohepa]

asi mě pane kolego nemáte rád, ale
aby jsme mluvili/psali o tom samém ,
proč to tahat na zádech, když se to může vozit,
proč se dřít se sáněmi, když už několik tisíc let existuje kolo,
proč nepoužít výmysl 21 století , když to evidentně funguje....
( a pokud je potřeba , tak se to i dát na ty záda bez přebalování )

Namátkou strejda Gůgl

1.jpg (11.67 KiB) Zobrazeno 14544 x

2.jpg (6.54 KiB) Zobrazeno 14544 x

5.jpg (7.68 KiB) Zobrazeno 14544 x

a zvládá to i těžké terény

7.jpg (13.57 KiB) Zobrazeno 14544 x

P.S.: to kolo z bicyklu tam také používají

[colek]

Pěkný,podle mě vyřešený.

[kregan]

Mě to teda přijde jako strašná kravina.
Spousta věcí, co se může rozbít, potíže v náročnějšim terénu, snížená osobní flexibilita atd.
Batoh je batoh a jídlo na 35 dní + něco málo osobních věcí jde sbalit kolem 20kg i když už to bude na hraně.
Co jsem se teď bavil na Ťan-Šanu s nosiči, tak někteří si svoje jídlo vůbec neberou, najedí se dopředu a týden jsou jen na čaji. Jaroslav Pavlíček jezdí i na daleko delší cesty jen s lahví oleje a pár suchary (vydal o tom několik praktickejch knížek a pořádá kurzy a přednášky).
Já jít někam 35 dní, nastudoval bych, co je po cestě jedlého a jak to jednoduše získat.

[Jihlavak]

Jestli se dobře pamatuju, tak zakladatel tady byl jen na škole a rodinu má kdesi na východě. Chci tím říct, že tuhle cestu s jasným a neměnným startem i cílem by v případě průšvihu musel podniknout tak jako tak. Osobně bych se přikláněl spíš k nějaké autem zajištěné generálce, při které by po cestě ukryl přiměřené množství zásob - pro příklad - třeba zásoby na týden. Nesl by pak jídlo na týden + 1 týden jako rezerva, kdyby následující skrýš nenašel, byla znehodnocená, nebo se tam prostě vyzvednout nedalo...
A ještě jedna poznámka... Až (jestli) by tam opravdu došel, tak nejspíš nedojde a bude moct týden nabírat síly - spíš bude potřeba aby fungoval. Takže namáhavějším variantám s větším rizikem že nebudou funkční (sběr plodin po cestě, spoleh na "dobré lidi" atp.), tak k těm bych se uchýlil až když to bude nutné. Zatím je fajn využít dostatku a volného přístupu na trasu...

[kregan]

Jelikož alespoň v Čechách neni místa, kam by lidská noha několikrát nevkročila, museli by se zásoby dostatečně vodotěsně zabezpečené zakopat. A IMHO energie věnovaná dohledání místa, kopání a dobejvání se skrz obal by se vyrovnala občasnému sběru z místních zdrojů.
Po skončení 2. sv. války se spousta německejch vojáků vracela v civilu z Československa do americký zóny v Německu. Šli to bez zásob několik desítek dní a navíc byly populární lovnou zvěří po celý trase pochodu.

[Fjord]

Tak tohle je přesně to, jak jsem to měla vymyšlené, jen jsem vůbec nevěděla, že mě už někdo ze severu předběhl
https://www.youtube.com/watch?v=87T2V1qDyp4
Přijde mi dobré těžiště, protože je poměrně vysoko a netahá toho tolik jako u těch delších postranic ..nemá tam sice brzdu, která by byla dobrá při cestě z kopce, ale i to by se dalo myslím taky dořešit. Pro ženy a hodně těžkou výbavu je tohle hodně dobré řešení...s tímhle bych si i těch 30km dovedla představit. S báglem 15kg a výš na zádech těžko.

[cipis]

To nemá nějaké odpružení toho kola?

[Hdm]

K té batohové jednokolce: Nemám to vyzkoušené, jen co mě tak napadá když jsem koukal na video co se dala Fjord.
- myslím, že by to chtělo bytelnější kolo, především pneu
- dodělat k tomu kolu odpružení, takhle to s člověkem cuká přes každý kamínek
- batoh musí být dobře vyvážený, jinak to bude strhávat ke straně, sice jen trošku ale přece
- "záda" té jednokolky musí být použitelné i jako klasický batoh na záda, Jak s tímhle pohodlně přejde třeba užší lávku nebo měkkým terénem?

Celkově si myslím, že nápad dobrý, ale silně nedotažené. Už se vidím jak to po 10, 20, 30 km mimo silnice co to se mnou neustále pocukává ve mě bouchnou saze a lehké děvy a mužské údy budou lítat na všechny strany.

[Bezhlavy]

Hohepa: No vida! I vcelku hloupý diskusní podnět jako jsou sáňky v létě může někdy stočit debatu k něčemu zajímavému a konkrétně pro mě i zcela novému. Díky za rozšíření obzorů!