Naše inkluzivní třída.
Ahoj. Jmenuju se Honza. Sem žákem 5. třídy. Chtěl bych vás seznámit s našý školou a taky vám vyprávjet, co sme se dnes učili.
Naše škola je velmy moderní a pokroková, protože je inkluzivní. Inkluze je, když se všichni učí spolu v normální škole. Romové, bílý, cizinci a postižené děti, všychni spolu v jedné třídě. Neni tu žádná disgryminace.
V naši třídě je nás celkem 12 žáků a kromě učitele tu s námi sou ještě 3 paní asitentky a jedna pani psicholožka. Ted vám všechny moje spolužáki představim.
V první lavici u okna sou dvě holki - Lucka a Rebeka.
Ve druhé lavici sedí Milan Tancoš a Jozef Žigo. Jsou to Romové. Nebaví je moc sedět v lavici, tak většinou běhaj po třídě, nebo si s paní asistentkou hrajou vzadu a zpývaj romské písně.
Dříve pořád s dalšími Romy čekali před školou a od ostatních si něco půjčovali, hlavně mobili a peníze. Mě jednou odtáhly do křoví a půjčili si moje peníze a bundu. Ale o tom nám paní ředitelka zakázala mluvit a dnes už nesmíme do školi nosit nic drahého.
Jejich rodiče to prí maji těžké kvůli disgriminaci a rasizmu. Naše škola pro romské žáky každý rok koupí nové mobili a tablety a taky jim dává kapesné. Jinak sou všichni hrozně nadaný a chytrý, hlavně na hudební a výtvarnou výchovu. Mají samé dobré známki.
Ve třetí lavici sedí Štefan. Je mentálně postižený. Vedle něj sedí jeho specijální asistentka Renata, která mu se všým pomáhá a utírá mu nudle a sliny. Mluvit nedokáže, jen vydává různé zvuky, ale všichni víme, že je úžasně chytrý. Dostává totiš samé jedničky. Učitelky říkají, že je pro naši třídu velkým obohacením.
V první lavici u dveří sou Monika a David. Ve druhé lavici u dveří sedím já a vedle mě Mustafa. Jeho rodiče přišly z Afgánystánu.
Ve třetí lavici je Alžběta. Je postižená s daunovým syndromem, ale je hrozně chytrá. Má nejlepší známky z celé naší třídy. Vedle ní sedí její asistentka Martina.
Ve čtvrté lavici sedí Lukáš a vedle něj Manu. Manu je tu nový. Přišel k nám před 2 měsíci a jeho rodiče sou z Afriki. Pamatuju si na jeho první den u nás. S naší třídní sme uspořádali uvítací párty. Všichni sme se s ním museli obejmout a poděkovat mu, že se přistěhoval do naší země, protože naše země i naše škola patří všem.
V poslední lavici sedí naše třídní psicholožka. Pomáhá nám a řeší různé problémi. Minulý týden Lucka z první lavice nechtěla dát napít Milanu Tancošovi, tak jí paní psicholožka musela vyšetřovat pro podezření z podvjedomého rasizmu. Lucka se pak musela Milanovy omluvit.
A co sme se dnes učili ?
První hodinu byl zeměpis. Pani učitelka nám vyprávěla o islámské kultuře. Na koncy hodiny nás vizkoušela z toho, co sme si zapamatovali. Všichni dostali jedničku.
Druhá hodina byla matematyka. Učili sme se malou násobilku. Až se naučíme malou, tak v 6, nebo 7. třídě začneme s velkou násobilkou, Už se moc těším. Také si mě pan učitel vizkoušel u tabule. Zadal mi deset příkladů. Správně sem spočítal tři. Dostal sem dvojku. Po mě šel k tabuli Oláh. Pomáhala mu pani asistentka a dostal jedničku. Je fakt dobrej.
Třetí hodinu sme měli Občanskou výchovu. Přišli k nám studenti z Člověka v Tísni a měli sme přednášku o lidských právech a disgriminaci lidí s odlyšnou orientací. Na konci hodiny nám paní učitelka pustila pohádku. Bylo to o dvou gayích co se zamilovali a narodil se jim malí černoušek. Moc se mi pohádka líbyla.
Čtvrtá hodina byla Čeština. Učili sme se romskou básničku. Na konci hodiny sme jí společně recitovali a všychni dostali jedničku.
Poslední hodinu byla hudební výchova. Učili sme se zpívat romské písně. Nejlepší byli Milan Tancoš a Oláhovic. Dostali jedničku a pochvalu.
Tak to je moje třída.
Naše třídní říká, že inkluzivní škola je nejmodernější a nejlepší. V normálních školách, kde sou jen normální běloši, tam prej má hodně lidí čtyřky a pětky. Ale v naší inkluzivní škole máme všichni jenom jedničky a dvojky. Dysgriminace u nás prostě neekzistuje. Každý má právo na úspjech a vsdělání !
Tak ahoj. Honza.
Dodatek kurátorů: Inkluze ve školství v Česku byla zákonem zavedena v roce 2005 se Školským zákonem č. 561/2004 Sb.
Její koncepce se pak rozvíjela postupně a celkem pomalu.
Poprvé se o ní začalo výrazně hovořit za tehdejšího ministra školství Ondřeje Lišky ze strany Zelených někdy kolem roku 2007. A nebyl to jednorázový akt, ale postupný proces který se stále zdokonaloval a byl podporován zástupci většiny tehdejších vládnoucích a parlamentních stran.
Nemá cenu je dnes tady uvádět, když i před Martinskou katastrofou většinou skončily v propadlišti dějin.
Následky tohoto inkluzivniho šílenství se neprojevily hned. Až časem. Ale napravit to už šlo těžko.
Úroveň školní výuky velmi poklesla..., ale o tom je vlastně vystavený dokument.
Zvláštní školy pro hendikepované děti byly zrušeny a jejich znovu zavedení už bylo nereálné.
Řešilo se to tehdy všelijak, ale v žádném výsledky nebyly dobré. Školní třídy se mimo žáků a nešťastných učitelů plnily i všelijakými speciálními poradci a asistenty pro problémové a mentálně zaostalé žáky kterým se měli věnovat a krotit je aby nenarušovali výuku.
Ono, taky se tím zabily i dvě mouchy jednou ranou. Co taky měl ten tehdejší systém dělat s přemírou všelijak humanitně vzdělanými lidmi? Jak je zaměstnat když ani tehdy nesmírně rozvinutý systém všelijakých neziskovek nebyl nafukovací?
A navíc když se tehdejší systém snažil o co největší procento vysokoškolské vzdělané populace v těch humanitních a sociálních oborech.
Vážnost učňovského školství byla všemožné znevažována a bylo tvrzeno, že pro takové práce se může dovést, nebo dovézt, jakékoliv množství pracovníků z Afriky, Arabských států anebo z Ukrajiny. A že takové práce jsou pro české řemeslníky podřadné.
Podobné to bylo i u vysokých škol technického zaměření. Hlavně proto, že tam se z podstaty věci vyžadovala jistá stupeň inteligence a ne jen schopnost tlachání a opakování všelijakých politických naučených frází.
Z Kroniky Mlýna
